Nuda je největší hřích učitele. Dobrá výuka umí zaujmout a motivovat k otázkám

Co všechno Centrum rozvoje pedagogických kompetencí vlastně zahrnuje?

Centrum stojí na dvou pilířích. Prvním je výuka komunikace, pedagogiky a didaktiky, tedy předmětů, které učí lékaře, mediky i budoucí všeobecné a dětské sestry nebo radiologické asistenty, jak mluvit s pacienty, jak prezentovat odborné informace, jak reflektovat vlastní jednání nebo jak se pedagogicky rozvíjet. Druhým pilířem je kurz pedagogických kompetencí, který u nás má dlouhou historii. Probíhá mnoho let a je povinný pro všechny nově nastupující kolegy, kteří aktivně participují na výuce. Od roku 2026 se tato povinnost rozšíří vesměs na všechny nové akademické pracovníky. To je významný krok vpřed, odráží se v něm představa, že pedagogické dovednosti nejsou okrajová věc, ale základní součást práce každého vysokoškolského učitele. Je dobře, že to začínáme brát vážně.

Ozývají se hlasy, že by kurzem měli projít všichni vyučující, nejen nováčci.

A já s tím naprosto souhlasím. Učit není dovednost, kterou máme automaticky. Můžeme být odborníci ve svém oboru, ale to ještě neznamená, že umíme studenty vést, motivovat, aktivizovat nebo jim látku přiblížit tak, aby si ji skutečně osvojili. Kurz pedagogických kompetencí je prostor, kde se dá začít. Je to bezpečné prostředí, kde nikdo nikoho nehodnotí z hlediska odbornosti, ale pracuje se s formou výuky. Učitelé si často uvědomí, že stačí relativně málo, třeba drobná změna struktury hodiny, dva aktivizační prvky, jiný způsob kladení otázek a výsledek je úplně jiný. Studenti reagují jinak, atmosféra se promění. A pedagog přestává mít pocit, že „jen čte slidy“.

Jaké nedostatky ve výuce vídáte nejčastěji?

Součástí kurzu je kolegiální návštěva, při které sleduji výuku kolegy a následně společně rozebíráme, co fungovalo a co by šlo udělat jinak. Zajímá mě forma, ne obsah. A tady se pravidelně objevují dva zásadní problémy. Prvním je absence nadšení. Pedagog často umí perfektně látku, ale chybí energie v jejím předávání. Někdy je unavený, někdy jen ztracený ve stereotypech. Ale entuziasmus je klíčový. Pokud vyučující nemá radost z toho, co dělá, je to vidět. Studenti to vycítí během prvních dvou vět. Druhým problémem je práce s prezentací. Mnoho kolegů dává obrovské úsilí do tvorby perfektních slidů, ale pak je pouze čtou. Jenže to, co student vidí na obrazovce, nepotřebuje slyšet slovo od slova. Prezentace je kulisa. Výklad je tělo a duše hodiny. Nuda je největší hřích učitele. Moje heslo!

Dnes se hodně mluví o zapojení studentů do výuky.

Ano, je to výrazný odklon od frontální výuky. Já sama si pamatuji hodiny, kde se mluvilo devadesát minut bez jediného prostoru k otázce. Taková výuka nemohla rozvíjet uvažování. Dnes se snažíme o pravý opak: studenti a studentky by měli být partnery v dialogu, ne pasivními recipienty dat. Když vyučující položí otázku, neměl by se spokojit s první odpovědí. Je důležité vtáhnout ostatní: „Souhlasíte? Proč ano? Proč ne? Jaké jsou argumenty?“ Tak vzniká diskuze. Studenti se probudí, začnou přemýšlet. A výuka najednou pulsuje.

Podle čeho si vybíráte studenty, které „vytahujete“ z lavice během svých hodin?

Přiznám se, nejvíc mě zajímají ti, kteří mi nevěnují pozornost. Oční kontakt je pro mě základ. Ne proto, abych studenty kontrolovala, ale proto, že v očích vidíte přítomnost. Jakmile ji nevidím, začínám zkoumat proč. Někdy student opravdu řeší něco jiného, osobního, někdy utíká před tématem. A někdy třeba svačí. Začínáme konverzaci: „Jak vám chutná? Máme počkat až dojíte? Chcete prostřít?“ A během té chvilky se všichni smějí, atmosféra se uvolní a pak plynule pokračujeme. Příště už se žádná svačina při výuce neobjeví.

Související

Unikátní zážitkový seminář učí mediky krizovou komunikaci

Představujeme předmět Profesní komunikace, který vede dr. Šárka Tomová z Ústavu ošetřovatelství 2. LF UK.

Číst více

Jak pracujete s negativními emocemi během výuky?

Někde se stává, že někdo působí pohrdavě, nebo dokonce nepřátelsky. Ale většinou je to jen výraz, který si dotyčný ani neuvědomuje. Já se na něj obrátím a řeknu: „Co jsem vám udělala, že se na mě díváte jako na nepřítele?“ Ten moment překvapení je nesmírně osvobozující. Student si uvědomí, že jeho tvář něco sdělovala. Málokdy je za tím skutečná nevole. A pokud někdo opravdu nechce spolupracovat? Pak svou energii investuji jinam. Pedagog se nemusí zavděčit všem. Máme právo chránit sami sebe.

Dá se v dnešní době ještě spoléhat na slavné principy Komenského?

Překvapivě v něčem ano. I když se tváříme, že jsme od 17. století ušli tisíce kilometrů, některé základy zůstávají. Pořád postupujeme od jednoduchého ke složitému. Pořád hledáme cestu, jak učinit učení dostupným a pochopitelným. Co se změnilo, je prostředí. Moje generace zažila výuku bez diskuzí. Dnes studenti přemýšlejí v krátkých blocích informací, mají zrychlené tempo, jsou zvyklí na rychlé zdroje typu post na sítích. O to důležitější je učit je spojovat poznatky, argumentovat, hodnotit informace kriticky. A pak je tu ještě umělá inteligence. Ta může být skvělým pomocníkem, ale také nebezpečným zkratkovitým řešením. Je potřeba s ní pracovat vědomě.
 

Jak řešit u studentů nedostatek motivace?

To je otázka, která padne skoro v každé skupině vyučujících. Když se ptám, co je trápí nejvíc, devadesát procent odpoví: motivace studentů. Pomáhá propojení s praxí, případové studie, simulační medicína. Student potřebuje vidět, proč se něco učí. Když spojí teorii s realitou, začne se zajímat. Ale největší roli hraje osobnost pedagoga. Jeho energie, humor, schopnost mluvit lidsky, přiznat vlastní chybu. Studenti oceňují autenticitu mnohem víc než dokonalost.

Ale co když nemá motivaci pedagog?

To je velmi citlivé téma. Ale mám zkušenost, že když si pedagog dobře připraví jedinou hodinu, která se povede, zažije ten pocit, že výuka funguje. Studenti reagují, jsou pozorní, baví se, ptají se. Pak je to neuvěřitelně motivující. Pedagog nemusí být extrovert, nemusí být herec. Někdy stačí zařadit krátký kahoot, anketu, skupinovou práci a výuka se nadechne. A s ní i pedagog. Motivovaný pedagog motivuje studenty a motivovaní studenti motivují pedagoga, to je takový krásný začarovaný kruh.

Může se kurz pedagogických kompetencí hodit i zkušeným vyučujícím?

Rozhodně. I ti, kteří učí roky, někdy narazí na skupinu studentů, kteří nereagují, nebo na situaci, která je zaskočí. A v tu chvíli je dobré mít se kam obrátit. Centrum funguje jako konzultační místo. Když pedagog napíše: „Nevím, jak na aktivizaci,“ nebo „Nevím, jak pracovat s motivací,“ nebo „Nedaří se mi dávat zpětnou vazbu,“ jdu se podívat na hodinu a společně hledáme řešení. Mým cílem je, aby se pedagogové nebáli říct si o pomoc. Aby věděli, že nejsou ve výuce sami.

Jaké trendy dnes ovlivňují moderní výuku?

Jednoznačně myšlení v souvislostech, učení prožitkem a simulační medicína. Simulace jsou bezpečný prostor, kde student nebo studentka můžou udělat chybu, aniž by někomu ublížili. Můžou si vyzkoušet postupy, které se budou muset později naučit ovládat s absolutní přesností. Totéž platí pro komunikaci. Nestačí o ní mluvit. Je potřeba ji prožít. Natrénovat situace, které mohou nastat. Vyzkoušet si různé role. Teprve tehdy se rodí skutečná jistota.

Na loňské konferenci v Polsku jste ocenila tamní přístup Chorvatů k výuce komunikace. V čem je pro vás inspirativní?

Chorvatsko se vydalo na zajímavou a náročnější cestu – a úspěšně. Komunikaci mají na lékařských fakultách povinnou po celé studium. Od prvního ročníku začínají se sebepoznáním, sebereflexí, aktivním nasloucháním a postupně přidávají specializované moduly. V pozdějších ročnících mají studenti například komunikaci v chirurgii, interně nebo jiných oborech. To znamená, že komunikace není izolovaný předmět, ale dlouhodobý proces. A studenti jim za to děkují: říkají, že se cítí připraveni na péči o pacienty, že je nic nepřekvapí. A to je ohromná výhra.