Slovensko-americká vědkyně Zuzana Kečkéšová má za sebou dlouholetou zkušenost z USA a dnes stojí v čele vlastního biotechnologického startupu Taveren Therapeutics zaměřeného na výzkum nových onkologických terapií a vede také skupinu Nádorových supresorů na ÚOCHB.
Jak vnímáte rozdíl mezi kulturou mecenášství u nás a ve Spojených Státech?
To je kultura, které je v USA velmi zakořeněná. Během postdoktorandského výzkumu na MIT jsem ve Státech strávila přibližně osm let a vedle samotné vědy jsem si vyzkoušela právě i fundraising. Instituce mají celé týmy, jejichž úkolem je oslovovat milionáře a miliardáře, představovat jim vědecké projekty a vysvětlovat, čeho mohou být součástí.
Pořádají se speciální setkání, večery, pro které se vyberou konkrétní projekty a představí se potenciálním dárcům. Nejde o to, že by se od dárců rovnou něco očekávalo: cílem takových prezentací je představit vědu, její smysl a dopad. Pokud někoho konkrétní projekt zaujme, teprve potom se mluví o možnostech podpory.
Dr. Zuzana Kečkéšová je původem slovenská molekulární bioložka působící v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, kde vede výzkumnou skupinu zaměřenou na tumor supresory. Vystudovala molekulární biologii na Univerzitě Karlově a doktorát získala na University College London, kde se věnovala virologii a imunitě. Následně strávila osm let na Massachusetts Institute of Technology (MIT) v laboratoři Roberta Weinberga, jednoho z nejvýznamnějších světových onkologických biologů. Do mezinárodní pozornosti se dostala v roce 2017 publikací v časopise Nature, kde popsala mitochondriální protein LACTB jako silný tumor supresor. Po návratu do Česka pokračuje ve výzkumu biologických mechanismů, které přirozeně brání vzniku nádorů, a zároveň se věnuje převodu základního výzkumu do klinické praxe. Je zakladatelkou biotechnologického spin-offu Taveren Therapeutics a nositelkou řady mezinárodních ocenění za onkologický výzkum.
Jak taková fundraisingová setkání vypadají? Dovedu si představit opulentní večírky jako ze seriálu… přeci jen, pro takové publikum.
Jsou velmi profesionálně připravená. Ať už probíhají třeba v New Yorku nebo v jiných velkých městech, často se pořádají v krásných prostorách. Zajímavé je, že těm lidem vlastně vůbec nezáleží na tom, jaké je tam třeba občerstvení. I když jsou velmi bohatí, bývají skromní. Je jim jedno, jestli dostanou kaviár, nebo obyčejný sendvič. Důležitý je pro ně obsah.
Byla jsem jednou ze tří vědkyň z našeho institutu vybraných, aby prezentovaly svůj výzkum. Po prezentacích následoval neformální raut, kde se navazovaly vztahy. Někteří dárci si vybrali konkrétní projekty, jiní řekli, že je víc zajímá jiná oblast než výzkum rakoviny, třeba neurodegenerativní onemocnění nebo robotika, a my jsme je pak propojili s jinými fakultami nebo univerzitami.
Zajímavé je, že peníze takoví dárci dávali do vědy jako takové, do základního výzkumu. Nečekali od vědců nějaká zázračná řešení. Měli radost z toho, že něco nového vznikne, že obohatí společnost a ta se posune zase o kousek dopředu.
Zajímavé je, že peníze takoví dárci dávali do vědy jako takové, do základního výzkumu. Nečekali od vědců nějaká zázračná řešení. Měli radost z toho, že něco nového vznikne, že obohatí společnost a ta se posune zase o kousek dopředu.
A tento mindset jste si přinesla zpět do Česka?
Ano. Když jsem se vracela z Ameriky v roce 2018, už jsem měla tento způsob uvažování zažitý. Krátce poté začaly vycházet články o mém výzkumu v českých médiích, protože jsem měla v Americe velmi dobré výsledky (například studii LACTB is a tumour suppressor that modulates lipid metabolism and cell state, Kečkéšová et al., Nature, 2017). Právě díky těmto článkům mě oslovili první čeští investoři BPD Partners, našli si mě přes Hospodářské noviny. Řekli mi, že je zaujala základní myšlenka projektu a že se nad tím dřív nikdy takto nezamýšleli. Věděli, jak podobné věci fungují v USA, a chtěli něco podobného zkusit i v Česku. Šlo o takové první vlaštovky.
Jak důležitá byla v tomto ohledu podle vás mediální viditelnost vašeho výzkumu?
Velmi důležitá. Když nejste vidět, tak váš projekt neexistuje. Investoři nechodí na vědecké konference a vědecké přednášky, tam je nepotkáte. Čtou ale noviny a sledují média. Právě články v médiích jsou jednou z nejlepších cest, jak se o vaší práci mohou dozvědět. Dobrá zkušenost se také šíří dál. Investoři, kteří s námi spolupracují, o naší spolupráci mluví se svými známými a další lidé se pak sami ptají na možnosti podpory biomedicínského výzkumu.
Má onkologicky zaměřený výzkum v tomto směru výhodu? Jde o téma, které je pro společnost zajímavější než jiné vědecké oblasti?
Myslím si, že ano. Rakovina je velmi osobní téma. Téměř každý z nás zná někoho, kdo touto nemocí onemocněl, nebo na ni dokonce zemřel. Lidé chtějí podporovat něco, co se jich osobně dotýká. Nejde jen o finanční návratnost, ale také o emoci, o smysl. Existuje ale mnoho dalších oblastí, které jsou pro investory atraktivní. Třeba robotika nebo umělá inteligence, tedy obory, které proměňují společnost jako celek. Obě tyto roviny jsou důležité: pomáhat lidem, kteří jsou dnes nemocní, a zároveň posouvat lidstvo technologicky dopředu.
Na začátku roku jste avizovali vznik nové biotechnologické firmy Taveren Therapeutics. Co symbolizuje její logo s motýlem?
Naše logo má dva významy. Dá se vnímat jako strom života, ze kterého vylétají motýli, nebo jako ruka, která žádá o pomoc a proměňuje se v motýly. Motýl je symbolem naděje a optimismu. My se snažíme proměnit zoufalství v naději. Právě v tom vidím symboliku naší práce.
Motýl je symbolem naděje a optimismu. My se snažíme proměnit zoufalství v naději. Právě v tom vidím symboliku naší práce.
Momentálně se nacházíte ve fázi, kdy se preklinický výzkum má překlopit do klinického. Jak náročné je to z hlediska financí a organizace?
Dokončujeme preklinické studie, máme před sebou ještě zhruba rok až rok a půl. V této fázi už většinu experimentů neprovádíme v akademické laboratoři. Jsou velmi drahé a přísně regulované, jeden experiment může stát i dva miliony eur. Tyto studie musí dělat profesionální, akreditované firmy, které pak vydávají oficiální reporty pro regulační orgány. Pro vědce je to vlastně i výhoda. Dostane výsledky potvrzené nezávislou skupinou, která nemá k projektu žádný osobní vztah. To jim dává větší váhu a objektivitu.
Jak se vám daří skloubit roli vědkyně a CEO vlastní firmy?
Upřímně řečeno v tom nevidím zásadní rozdíl. Každý group leader je už vlastně takový malý CEO. Řídí tým, shání peníze, píše granty. Když se pak stanete CEO firmy, jen to posunete na vyšší úroveň. Nemusíte umět všechno. Na byznys máte konzultanty. Důležitým úkolem CEO je mít vizi, entuziasmus, schopnost nadchnout lidi a zdravý rozum. Říkám, že CEO musí dodat trochu „magie“.
Jaká je vize pro vaši firmu v letošním roce?
Letos chceme firmu stabilizovat. Nabíráme nové lidi, spolupracujeme s externími firmami, sestavujeme advisory board a připravujeme se na hledání velkých investorů pro klinické studie. Naším cílem je najít partnera pro financování v řádu 50 až 75 milionů dolarů. To už je úplně jiná liga, ale jde o nezbytný krok.
Máme tři sloučeniny, takže doufáme, že alespoň jedna z nich by mohla uspět. Vývoj ale velmi často nekončí proto, že by látka nefungovala. Často dojede na to, že se nepodaří najít investory.
Kdybyste mohla nastínit ideální cestu, jak by se celý projekt mohl vyvíjet až k reálné léčbě, jak by podle vás vypadala?
Ideální cesta je samozřejmě velmi jednoduchá, alespoň teoreticky, a vidím ji poměrně jasně. V ideálním růžovém světě by v následujícím roce měly projít alespoň dvě sloučeniny toxikologickými studiemi, které by ukázaly, že nemají výraznou toxicitu na dalších savčích druzích. Pokud by tyto studie dopadly dobře, okamžitě by se objevili velcí investoři, kteří by byli ochotni investovat zhruba 75 milionů dolarů. Zároveň by regulační orgány udělily všechna potřebná povolení k zahájení výzkumu na lidech.
Následovaly by klinické testy, které se dělí do tří fází. Těch přibližně 75 milionů dolarů by stačilo na otestování jedné látky v klinických studiích fáze I a II. Pokud by výsledky byly opravdu dobré, přilákalo by to velké farmaceutické společnosti, protože klinické studie fáze III už stojí stovky milionů dolarů. Do těch už soukromý investor obvykle nejde, ale velké farmaceutické firmy ano a často v této fázi startup odkoupí a pokračují ve vývoji dál.
A pravděpodobnost úspěchu se pohybuje na jaké ose?
Všechny klinické fáze jsou obrovský risk. Celý vývoj onkologických terapeutik je extrémně dlouhý a finančně náročný proces. Od objevení cílového mechanismu až po schválení léku se úspěšnost pohybuje okolo 0,1 %. To jsou opravdu minimální pravděpodobnosti. My jsme dnes už ve středních fázích vývoje, takže jsme o něco optimističtější. Řekněme, že máme zhruba desetiprocentní šanci na úspěch, což je v onkologickém výzkumu považováno za velmi optimistický odhad. Máme tři sloučeniny, takže doufáme, že alespoň jedna z nich by mohla uspět. Vývoj ale velmi často nekončí proto, že by látka nefungovala. Často dojede na to, že se nepodaří najít investory. Patent mezitím stárne a čím je starší, tím menší je šance, že do vývoje někdo vstoupí.
Proč se rakovina některým tkáním vyhýbá? Výzkum Zuzany Kečkéšové se zaměřuje na opačnou stranu onkologického problému: nezkoumá, proč rakovina vzniká, ale proč v některých tkáních téměř nikdy nevzniká. Právě studium těchto buněk odolných vůči rakoveni vedlo k identifikaci proteinu LACTB, mitochondriálního tumor supresoru, který je v nádorových buňkách často potlačen. Aktivace LACTB dokáže v rakovinných buňkách spustit jejich smrt a zároveň podporuje jejich diferenciaci, tedy návrat k méně agresivnímu buněčnému stavu. Mechanismus účinku LACTB souvisí s regulací mitochondriálního lipidového metabolismu a energetického stavu buňky. Na základě tohoto objevu vznikly v ÚOCHB tři terapeutické sloučeniny, které dokážou LACTB znovu aktivovat i v nádorových buňkách. Tyto látky jsou nyní v pokročilé preklinické fázi testování a výzkum směřuje k zahájení klinických studií u pacientů. Cílem není klasická chemoterapie, ale reaktivace přirozených obranných mechanismů organismu proti nádorovému bujení.
V jaké fázi se váš výzkum nachází dnes reálně?
Momentálně máme hotové takzvané studie účinnosti – tedy studie, které prokazují, že látky skutečně fungují. Tyto testy jsme provedli na všech modelech, které jsou mezinárodně vyžadované. Testovali jsme je na myších modelech a účinnost byla potvrzena u více typů nádorů. Nyní probíhají toxikologické studie. To znamená, že se látky testují na zdravých zvířatech, myších, potkanech a psech, aby se zjistilo, jaká je jejich toxicita a v jakých dávkách. Tyto studie jsou klíčové, protože podle nich se nastavuje dávkování u lidí. Trvají zhruba rok až rok a půl.
A pokud toxikologické studie dopadnou dobře?
Potom je na řadě žádost k Investigational New Drug Application. Jde o velmi komplexní dokument, který obsahuje veškerá data o účinnosti nebo toxicitě látky. Podává se k regulačním orgánům podle toho, kde chcete klinické studie provádět, buď v Evropě, nebo ve Spojených státech. Volba regionu závisí i na investorech. Američtí investoři většinou preferují USA, evropští jsou zase flexibilnější. Evropa je levnější, ale USA jsou někdy rychlejší z hlediska regulace. Záleží také na typu rakoviny, protože různé nádory mají různý výskyt v různých regionech, což ovlivňuje nábor pacientů.
Podle čeho se do klinických studií vybírají pacienti?
Naše sloučeniny fungují tak, že se snaží znovu aktivovat tumor supresory: jde o proteiny, které jsou schopné rakovinovou buňku zabít, ale rakovina je během vývoje dokáže deaktivovat. My jsme našli sloučeniny, které tyto mechanismy dokážou znovu „zapnout“. (více o výzkumu Zuzany Kečkéšové v boxu).
Pacienty proto vybíráme podle toho, zda je u nich konkrétní tumor supresor deaktivovaný. Pokud by byl aktivní, léčba by neměla smysl. V nádorových typech, na které se zaměřujeme, je tento tumor supresor deaktivovaný u 40 až 70 % pacientů, takže potenciální dopad je poměrně velký. Testovali jsme účinnost u rakoviny prsu, vaječníků a pankreatu a nyní pracujeme také s kolorektálním karcinomem a pediatrickým glioblastomem.
V nádorových typech, na které se zaměřujeme, je tento tumor supresor deaktivovaný u 40 až 70 % pacientů, takže potenciální dopad je poměrně velký. Testovali jsme účinnost u rakoviny prsu, vaječníků a pankreatu a nyní pracujeme také s kolorektálním karcinomem a pediatrickým glioblastomem.
Dostávají se k vám i osobní příběhy pacientů?
Ano. Často mi lidé píšou e-maily, ve kterých se ptají, zda by se nemohli zapojit do experimentální léčby. Jde o pacienty, u kterých už selhala standardní léčba, což je psychicky velmi náročné číst, je mi moc líto, že jim zatím neumím pomoci. Je ale nutné jít striktně oficiální cestou. Bez povolení a klinických studií bych nesla trestní odpovědnost. Tyto příběhy nám ale dávají obrovskou motivaci pokračovat.
Jak si poskládat život, když máte náročnou práci, dvě malé děti a rodinu rozprostřenou po různých zemích, aby se z toho člověk nezbláznil?
U mě je to kombinace několika věcí. První a úplně zásadní je umět si říct o pomoc a naučit se delegovat. A druhá, možná ještě důležitější, je naučit se říkat „ne“. To je hrozně těžké, ale bez toho to nejde. Čím lepší výsledky ve výzkumu máte, tím častěji jste zváni na konference, panelové diskuse, rozhovory, sympozia nebo workshopy. Lidé se o vaši práci zajímají, myslí si, že máte co nabídnout, že můžete poradit. A to samozřejmě potěší. Jenže není možné přijmout všechno.
Musela jsem si vědomě nastavit hranice. Říct si: teď ne, nemám čas. Musím se soustředit na výzkum. Pokud bych se věnovala jen přednáškám, výuce a veřejným vystoupením, velmi rychle bych přestala být vědkyní a stala bych se lektorkou nebo popularizátorkou. A to by byla škoda: nejen pro mě, ale i pro ty krásné projekty v mojí laboratoři. Časem jsem přestala mít potřebu všechno dlouze vysvětlovat. Prostě jsem se omluvila s tím, že na to teď nemám prostor. Ano, někdy to někoho zklame nebo raní, ale alternativa je vyhoření nebo selhání v tom nejdůležitějším, co mám dělat, tedy ve vědeckém výzkumu.
Zdůrazňujete také, že je důležitá podpora doma, ta partnerská.
Musíte mít partnera, který se těší z vašich úspěchů a pro kterého je naprosto přirozené, že péče o děti je rovnocenná zodpovědnost obou rodičů. Mám obrovské štěstí. Můj partner je Švéd a ve Skandinávii je tenhle přístup naprostou samozřejmostí. Vyzvedává děti z kroužků, vaří, chystá svačiny.
Pokud tuhle podporu nemáte v partnerovi, může přijít z jiného směru: od rodiny, babiček, tetiček, nebo kohokoli, kdo vám s domácností pomůže. V našem případě jsou ale rodiče na Slovensku a ve Švédsku, takže s námi reálně být nemohli. A pokud nemáte ani tuto možnost, pak pomohou finance. Možnost zaplatit si chůvu, výpomoc do domácnosti nebo hlídání dětí není luxus, ale nástroj přežití. To je mimochodem jedna z výhod rodičovství v pozdějším věku: máte už rozjetou kariéru, stabilnější příjem a nejste odkázaní na život „z ruky do úst“. Díky tomu si můžete dovolit pomoc ve chvílích, kdy ji opravdu potřebujete. Každý si tu kombinaci musí najít sám. Během své kariéry jsem využila všechny tři cesty: partnera, rodinu i placenou pomoc.
Vy jste také zastánkyní sabatiklu. Dokonce jste si ve vědecké pauze střihla studium historie na Harvardu, je to tak?
Během života jsem potkala mnoho kolegů a kamarádů, kteří byli z vědy tak vyčerpaní, že měli pocit, že je zklamala. Věda vám bere hodně: večery, víkendy, energii. Zvlášť u studentů a postdoků, kteří si ještě nenašli vlastní rovnováhu, se velmi snadno stane, že v laboratoři tráví téměř veškerý čas. A pak přijde vyčerpání, někdy i vyhoření, a s ním pocit, že problém není v únavě, ale ve vědě samotné.
Tyhle pocity ale přicházejí u každého. Přišly i u mě. A odpověď na ně často není „skončit s vědou“, ale dát si pauzu dřív, než by člověk odešel úplně. Znám spoustu mimořádně kvalitních lidí, kteří z vědy odešli jen proto, že si tu pauzu nedovolili. Místo krátkého zastavení pověsili vědu definitivně na hřebík a odešli do úplně jiných oborů, které byly klidnější.
A přitom by stačilo ve vhodnou chvíli říct? Pardon, potřebuji oddech?
Ano. Já sama jsem si takovou pauzu vzala dvakrát. Po dokončení PhD jsem byla velmi vyčerpaná a nevěděla jsem, jestli chci ve vědě pokračovat. Se svým tehdejším partnerem jsme se rozhodli vyrazit na rok na cestu kolem světa s batohem na zádech, bez plánů. Ten rok mi neuvěřitelně pomohl. Vyčistila jsem si hlavu, odpočinula si a znovu jsem objevila radost z vědy. Začaly přicházet nové nápady, znovu jsem cítila nadšení a vrátila jsem se zpátky.
O pár let později mi tři roky nefungoval jeden projekt, nakonec skončil a já měla pocit, že to je signál, že věda pro mě možná není. Tentokrát už jsem ale věděla, že je potřeba se zastavit a znovu se nadechnout. Uvědomila jsem si, že možná není problém ve vědě, ale v tom, že jsem prostě unavená. A tak jsem si znovu dovolila pauzu a odešla jsem studovat historii na Harvard.
Uvědomila jsem si, že možná není problém ve vědě, ale v tom, že jsem prostě unavená. A tak jsem si znovu dovolila pauzu a odešla jsem studovat historii na Harvard.
Rok jsem se věnovala své druhé lásce, antické historii. Byla to nádherná a obohacující zkušenost. A přesně stejně jako poprvé se stalo to samé: během několika měsíců se mi začaly znovu rodit vědecké nápady a já se s chutí vrátila zpátky k výzkumu. Proto to říkám zcela otevřeně: cítit se vyčerpaně a mít pocit, že vás věda odmítá, je normální. Je to přirozená součást vývoje. Někdo to zvládne pomocí terapie, meditace, sportu nebo podpory přátel. A někdo prostě potřebuje odejít a dopřát si sabatikl. Někomu stačí tři měsíce, jinému půl roku. V mém případě šlo vždy o rok.
A pokud v sobě tu lásku k vědě znovu najdete, vrátíte se. Silnější, klidnější a s větším odstupem. A pokud ne, i to je v pořádku.
22. dubna vystoupíte jako hlavní řečnice na Vědecké konferenci 2. lékařské fakulty. Proč je pro vás důležité mluvit o vašem výzkumu i s mediky a studenty?
Biologové a medici se někdy ostražitě pozorují, ale ve skutečnosti se potřebujeme navzájem. Biologickou část výzkumu už máme velmi dobře zvládnutou. Teď ale potřebujeme medicínskou expertízu. Lékaři a medici nám mohou pomoci s výběrem indikací, se stratifikací pacientů a s klinickým pohledem. Bez propojení biologie a medicíny se dál nepohneme. Zároveň chci, aby medici viděli, že výzkum dává naději lidem s konkrétní diagnózou. Nejen doktorandům, ale i studentům třeba v prvních ročnících. Mám k medikům obrovský respekt. Medicína je nesmírně náročný obor.
Foto: archiv dr. Kečkéšové
Související
Zveřejňujeme program Vědecké konference 2026
2 dny, 4 bloky, 38 přednášejících, 5 přednášek v angličtině, 4 workshopy, 2 posterové sekce, 1 přestávka a 2 pauzy na oběd
22. a 23. dubna 2026
