I během pregraduálního studia lze dělat vědu. Ema Joudalová se ve skupině CLIP (Childhood Leukaemia Investigation Prague na Klinice dětské hematologie a onkologie) podílí na výzkumu obnovy imunity u dětí po imunoterapii při léčbě akutní lymfoblastické leukémie. V rozhovoru popisuje, jak se k projektu dostala a co jí práce ve výzkumném týmu dává.
Jak jste se dostala k vědě a k práci v CLIPu?
Byla to vlastně do velké míry náhoda. Původně jsem chtěla studovat medicínu a také jsem se na ni dostala. Plán byl jasný – jít tímto směrem. Pro jistotu jsem si ale podala ještě přihlášku na přírodovědeckou fakultu. A postupně jsem si uvědomila, že mě víc láká něco objevovat a hledat nové věci. Začalo mi dávat větší smysl jít směrem přírodních věd.
A cesta do této výzkumné skupiny?
Na bakaláři jsem působila v jiné výzkumné skupině v Brně, ale chtěla jsem se přesunout do Prahy. CLIP mě zaujal tím, že jde podle mě o jednu z nejkvalitnějších skupin – nejen tady, ale i v širším kontextu. A taky mi je sympatické propojení základního výzkumu s klinikou. To je přesně to, co bych chtěla dělat.
Ema Joudalová studovala obor Molekulární biologie a genetika (Bc.) na Přírodovedecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a Buněčnou biologii na Přírofovědecké fakultě UK (Mgr.)
Podle čeho jste si skupinu vybírala?
Hlavně podle lidí. Jsou tady úspěšní vědci, jejichž jména se okolo hematologie a leukémie často objevují, v článcích i v odborné komunitě. To mě přesvědčilo.
Skloubit magisterské studium a výzkum se dá, ale chce to dobrý time management.
Nebyl problém se do takové skupiny dostat?
Byla tam i trocha štěstí. Skupina primárně hledá spíš PhD studenty než pregraduální, ale nakonec to vyšlo a dostala jsem příležitost se zapojit.
Čemu se ve výzkumu věnujete?
Zabýváme se obnovou imunitního systému u dětí po imunoterapii při léčbě akutní lymfoblastické leukémie. Imunoterapie se dnes často přidává ke standardní chemoterapii a umožňuje snížit její dávky, a tím i nežádoucí účinky.
Ukazuje se ale, že léčba může mít dlouhodobý dopad na imunitní systém. My zkoumáme, jak se imunita po léčbě obnovuje — a proč u některých pacientů nefunguje tak dobře, jak by měla.
Jak do toho vstupuje genetika?
V CLIPu jsme rozděleni na cytometrii a genetiku, a náš projekt to kopíruje. My pracujeme s DNA z lymfocytů pacientů, kterou sekvenujeme. Sledujeme dvě hlavní věci: diverzitu imunitních receptorů, tedy kolik má pacient různých klonů B a T-buněk, a mutace v genech spojených s imunitní funkcí. Díky tomu dokážeme odhadnout, jak dobře může imunitní systém reagovat na infekce.
Nacházíte už konkrétní odpovědi?
Máme první výsledky. U pacientů se špatnou obnovou imunity jsme našli některé patogenní varianty v genech spojených s imunodeficiencemi. Zatím ale nemůžeme říct, že jsme našli definitivní příčinu. Spíš pracujeme s hypotézou, že genetické predispozice se mohou projevit právě pod velkým stresem, jakým je intenzivní léčba.
Kdy by se hypotéza mohla potvrdit?
Myslím, že to bude otázka několika let. První silnější výsledky bychom mohli mít zhruba do roka až roku a půl, ale budeme potřebovat větší soubory pacientů a mezinárodní spolupráci.
Měla jsem si prezentování na konferenci víc užít a méně se stresovat.
Dá se skloubit denní studium a výzkum?
Dá, ale vyžaduje to dobrý time management. Na magisterském studiu už je větší důraz na diplomovou práci, takže na výzkum máme více prostoru. Někdy je to náročné, ale zvládnutelné.
Vnímáte přínos práce v takto interdisciplinárním týmu?
Rozhodně. V CLIPu spolupracují přírodovědci a technici, lékaři a bioinformatici. Já se dívám na věci z biologické perspektivy – jak fungují buňky a procesy – zatímco lékaři přinášejí pohled pacienta a léčby. A kolegové bioinformatici, kteří v obrovském množství dat nacházejí výsledky. To propojení je nesmírně cenné. Díky tomu si člověk uvědomí, že jeho práce má konkrétní dopad.
Chcete ve skupině pokračovat?
Určitě. Ráda bych dokončila projekt, na kterém jsem od začátku pracovala, a viděla, kam se posune. V průběhu jsem ale objevila i mnoho dalších otázek, na kterých bych chtěla pracovat v budoucnu.
Máte za sebou první konferenční prezentaci – na fakultní Vědecké konferenci v dubnu. Jaká to byla zkušenost?
Pro mě osobně je prezentování náročné, takže to bylo vystoupení z komfortní zóny. Velký stres, ale zároveň jsem ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet, a navíc v prostředí, které znám.
Co jste si z toho odnesla?
Asi to, že bych si to měla víc užít a méně se stresovat. A taky pocit, že to, co dělám, je pro ostatní, hlavně lékaře, zajímavé. To je hodně motivující.
Další:
Nové nastavení doktorského studia: rozpočet, omezení prezenčního studia a struktura oborů
S prof. Evou Froňkovou, novou proděkankou pro doktorské studium a mobilitu.
Přijde mi to jako hra. Je to jednoduché, intuitivní a veliká zábava. Rozhovor s vítězi Robotické olympiády
Na otázky odpovídají Jan Kopřiva, Matúš Pačuta a Tomáš Harry Payne.
Existuje propastný rozdíl mezi základním biomedicínským a translačním klinickým výzkumem
Rozhovor s přednášejícím na Vědecké konferenci
Náš výzkum má potenciál měnit smutek v dávku naděje
Rozhovor s vědkyní Zuzanou Kečkéšovou z ÚOCHB, hlavní řečnicí Vědecké konference 22.–23. 4.
