Nově jmenovaný přednosta doc. MUDr. Tomáš Milota, Ph.D. (* 1985), působí na Ústavu imunologie od roku 2013. Ve své klinické praxi i výzkumu se věnuje problematice vrozených a získaných poruch tvorby protilátek. Podílí se na pregraduální výuce na 2. lékařské fakultě a jako školitel postgraduálního studia a člen oborové rady Imunologie. V roce 2024 se stal také ředitel centra excelence FOCIS (Federation of Clinical Immunology Societies). Je autorem nebo spoluautorem více než 45 zahraničních publikací a řešitelem či spoluřešitelem grantů Agentury pro zdravotnický výzkum a Technologické agentury České republiky. Mezi jeho záliby patří především sport, cestování a fotografování.
Nastupující primářka Ústavu imunologie doc. MUDr. Markéta Bloomfield, Ph.D. (* 1983), pracuje jako imunoložka specializovaná na vrozené poruchy imunity u dětí. Ve své práci spojuje kliniku a vědu. Vyučuje pregraduální a postgraduální studenty v oborech imunologie a pediatrie na 1. a 2. lékařské fakultě. Je (spolu)autorkou více než 50 odborných publikací v mezinárodních a domácích časopisech. Spolu s RNDr. Zuzanou Paračkovou, Ph.D., získala v roce 2022 Cenu Wernera von Siemense za práci Diagnostika výzkumem u vzácných vrozených poruch imunity, která významně přispěla k identifikaci příčin selhání imunity a k personalizovanému managementu u pacientů se závažnými imunopatologickými stavy. Má dvě děti, relaxuje u klavíru, knih, v přírodě a příležitostně na závodním okruhu.
Doc. Tomáš Milota
Kde vidíte obor imunologie za pět let? Čekáte nějaké zásadní převraty?
Podobně jako jiné obory, i imunologii významně ovlivňuje a ovlivní umělá inteligence. V posledních letech došlo k dramatickému rozvoji omických metod jako je genomika, transkriptomika, proteomika, které se pomalu stávají dostupnými i mimo výzkum v klinické praxi.
Získáváme ale obrovské množství, které je velmi náročné analyzovat a interpretovat. Myslím, že v blízké buducnosti budeme za pomoci nástrojů umělé inteligence schopni na základě těchto dat se přiblížit k cílům personalizované medicíny umožňující efektivnější, bezpečnější a cílenější léčbu. Na druhou stranu se nebojím, že by umělá inteligence zcela nahradila lékaře.
Jakou máte vizi ohledně vývoje Ústavu imunologie?
Ústav imunologie je špičkovým klinickým, vzdělávacím a výzkumným pracovištěm, kterým se stal především díky nezměrnému úsilí paní profesorky Jiřiny Bartůňkové a paní profesorky Anny Šedivé, jež pracoviště vedly od jeho založení před 30 lety. To vnímám jako obrovskou výhodu, zároveň ale jako závazek. Hlavní výzvou proto pro mě bude zajistit jeho další rozvoj. Za klíčové vize a cíle považuji především zajištění maximální podpory začínajícím mladým lékařům, vědeckým pracovníkům a talentovaným studentům v rámci specializační přípravy k atestaci, vedení Ph.D. projektů, bakalářských a magisterských prací. Rád bych také více rozšířil spolupráci v rámci projektů Středoškolské odborné činnosti. V letošním roce jsme například vedli projekt Adama Scholze, studenta 3. ročníku Gymnázia Na Zatlance, který zvítězil v národním kole soutěže, což je obrovský úspěch. Aktuálně realizujeme další projekt ve spolupráci se studentkou 4. ročníku Gymnázia Evolution Jižní Město, Beátou Doležalovou. Věřím, že díky této aktivitě se nám tak lépe podaří odhalit talentované studenty již na střední škole a motivovat je ke studiu medicíny, nejlépe samozřejmě na naší fakultě. Dalším klíčovým cílem je rozšíření multioborové a mezinárodní spolupráce. Už nyní pracuji na propojení základního a aplikovaného výzkumu, a to především ve spolupráci s Akademií věd České republiky, na mezinárodni úrovni pak s řadou evropských center a pracovišť v USA. V rámci multioborové spolupráce chci rozvíjet projekty s ostatními odbornostmi nejen v rámci naší fakultní nemocnice, ale i mimo ni. V neposlední řadě bych se rád zaměřil i na propagaci vědeckých úspěchů a nových poznatků směrem k odborné i laické veřejnosti, což vnímám rovněž jako velice přínosné a aktuální. Zde lze uvést využití sociálních sítí, ale i účast ústavu na akcích jako je Noc vědců, Veletrh vědy apod.
Co považujete za svůj největší pracovní úspěch? Co vám přináší největší profesní uspokojení?
Myslím, že svůj největší pracovní úspěch prožívám nyní. Již během svého studia na 2. lékařské fakultě jsem se podílel na řadě aktivit Ústavu imunologie, být jeho součástí byl pro mě velký sen. Nyní, o 15 let později, jsem nejen členem kolektivu úžasných lidí, ale na pozici přednosty mám možnost podílet se na jeho směřování a vývoji.
Vzhledem k tomu, že na Ústavu imunologie působím nejen jako lékař, výzkumník, ale také jako pedagog, tak největších profesních uspokojení mám hned několik. Naplňuje a motivuje mě předávat své znalosti a zkušenosti ať už v rámci přednášek, seminářů, nebo přímo v ambulanci při práci s pacienty v rámci praktik a stáží.
Pro vědce pak není většího uspokojení, než když výsledky jeho výzkumu vedou ke zlepšení péče o pacienty. Ale tím největším hnacím motorem nadále zůstává pomáhat pacientům. Je to skvěly pocit, když pacientovi s astmatem znovu umožníte sportovat.
V příspěvku Zuzany Ozaniak Střížové na LinkedInu jsem se dozvěděl, že jste jako PhD student běhal. Najdete si na běh stále čas? Co pro vás běh znamená? Jaké lifehacky byste poradil těm, co běžecké boty teprve navlékají? Co vám běh dal a vzal? Jaké zásadní zážitky s ním máte spojené?
I přes relativně omezené množství volného času je pro mě běhání stále důležitým způsobem trávení volného času. Vedle cyklistiky a plávání je to jeden ze způsobů, kdy mohu na chvíli „vypnout mozek“ a přestat přemýšlet nad prací.
Díky běhu jsem se také naučil poslouchat své tělo a poznal své limity. Bohužel s tím souvisí i negativa, a to jsou zranění. Není snad nic horšího, než když se člověk, pro kterého je sport téměř závislostí, musí po zranění vzdát běhu na několik týdnů. Díky běhání jsem měl také možnost potkat spoustu skvělých lidí. Když běžíte závod ze Šumavy do Prahy, běžíte ve dne i v noci a za jakéhokoliv počasí, tak bez podpory ostatních lidí v týmu něco takového zvládnout nejde. Při takových situacích člověk pozná opravdové přátele, co vás v ničem nenechají.
A co bych poradil začínajícím běžcům? Nejdůležitější je si běh užít a mít z pohybu dobrý pocit. Pak je úplně jedno, jestli uběhnete pět nebo deset kilometrů a jestli to bude za hodinu nebo 40 minut.
Nechtěl byste prozradit něco o projektech, na nichž spolupracujete se svou ženou?
Jednou z největších motivací pro mou práci je i moje žena, která se rovněž věnuje výzkumu a aktuálně působí jako docentka na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT). Podobně jako já i ona uspěla ve výběrovém řízení a od 1. září bude vedoucí na Ústavu mléka, tuků a kosmetiky. Vedle vzájemné motivace se snažíme náš výzkum propojit.
Jedním z posledních společných projektů bylo využití systému dvojitých emulzí, kterými se kolegové na VŠCHT zabývají, jako inovativního způsobu podání imunoglobulinů. Imunoglobuliny neboli protilátky, jsou bílkoviny, které nás chrání před infekcemi. Jejich produkce může být narušena u pacientů s vrozenými nebo získanými poruchami imunity a významně ovlivňovat i sliznici zažívacího traktu. Jejich přímé podání je ale limitováno působením proteáz, které bílkoviny rozkládají. Pokud ale imunoglobuliny vložíme do emulze, můžeme je tím efektivně ochránit při průchodu žaludkem a dostat je až do místa účinku ve střevě.
Doc. Markéta Bloomfield
Kde vidíte imunologii za pět let? Čekáte nějaké zásadní mezníky?
Myslím si, že před sebou nemáme nějaký jeden konkrétní převratný zlom nebo objev; minimálně ho nedokážu předvídat. Spíše čekám další zrychlování tempa, jakým se obor posunuje dopředu.
Klíčové v imunologii bude bezpochyby využití nástrojů umělé inteligence, především pro jejich schopnost analýzy, syntézy a interpretace velkých dat. Za vlajková imunologická témata blízké budoucnosti považuji interakce imunitního systému s mikrobiomem ve zdraví a nemoci, nádorovou a vývojovou imunologii a z podstaty obrovského množství pacientů to bude muset být výzkum v oblasti alergologie.
Obecně vývoj již delší dobu směřuje k personalizované medicíně, tj. k postupům navrženým každému člověku „na míru“. Když popustím uzdu fantazii, tak s pomocí AI, která je v tomto skutečný game-changer, může vzniknout nový obor, něco jako preventivní imunologie – bude předvídat rizika vzniku onemocnění u konkrétního pacienta, vyhledávat diagnostické biomarkery, identifikovat rizikové faktory v rodinné anamnéze, environmentálních, a dokonce socioekonomických poměrech pacienta. AI pomůže tvořit prediktivní modely léčebné odpovědi, navrhovat personalizované léčebné plány (komu dáme pouze jeden lék? komu rovnou dva? komu některý z nich nedáme vůbec, protože by nebyl účinný nebo měl závažné nežádoucí účinky?), upravovat dávkování během léčby podle odpovědi atd.
Jakou máte vizi ohledně vývoje Ústavu imunologie?
Moderní imunologie a alergologie je pro mě týmový obor. V jeho centru stojí pacient, o jehož péči se stará široký tým – od lékařů a sester až po laboranty. Často jde navíc o multioborovou problematiku, kde je úspěch možný jen díky úzké spolupráci s dalšími specializacemi. Nedílnou součástí imunologického týmu musí být i silná výzkumná skupina, což jako správný precedens ustanovily zakladatelky ústavu prof. Bartůňková a prof. Šedivá. K naší práci také neodmyslitelně patří výuka, kterou chceme vést tak, jak bychom dnes sami chtěli být učeni – moderně, srozumitelně a s respektem.
Jsem přesvědčená, že společně dokážeme budovat silný a stabilní tým, pevně propojený s národními i mezinárodními partnery. Tým složený z lidí, kteří mohou naplno rozvíjet svůj potenciál a zároveň být hrdí na to, že jejich smysluplná práce přispívá k cíli, který je větší než oni sami. Právě to podle mě představuje pro většinu z nás dlouhodobě udržitelnou motivaci k excelentnímu výkonu.
Co vám přineslo největší profesní uspokojení? Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Upřímně, nejsou to žádné tituly, ceny ani funkce. Pro mě je největší úspěch, když dokáže kdokoliv z našeho týmu nějak přispět do procesu péče o pacienta, zlepšit jeho stav, prognózu, život … někdy je to třeba i jen o dodání naděje nebo pocitu, že se zajímáme, jindy to může být o navázání mezinárodní výzkumné/klinické spolupráce. U toho jsem ráda.
V mé osobní profesní kariéře jsem hrdá na to, že jsem se mohla spolupodílet na nedávném zavedení novorozeneckého screeningu vrozených poruch imunity, kterým dnes prochází všichni čeští novorozenci. Na tomto počinu má zásadní podíl má předchůdkyně prof. Anna Šedivá, které za to patří velké uznání a můj dík.
Mám také radost, že se mi podařilo založit a s kolegy nyní již třetím rokem vyučovat na 2. LF volitelný předmět Imunologický kroužek. Malé skupince mediků během roku ukazujeme, o čem je dnešní alergoimunologie a zájemcům také umožňujeme podílet se s námi na různých projektech ÚI. Předmět učíme vážně s láskou a o to víc nás těší velký zájem studentů, dokonce i z jiných lékařských fakult.
Jak jste se dostala k mentoringu? Proč je důležitý?
Přivedla mě k němu moje kolegyně doc. Bára East, která je jednou z iniciátorek projektu Kultimed
, který funguje od roku 2023. Naši studenti medicíny ho určitě budou znát, protože v předchozích letech se k nim v rámci tohoto projektu dostávaly dotazníky ankety.
Cílem projektu je zmapovat výskyt negativních sociologických jevů, jež přispívají k tomu, že mladí lidé do medicíny po studiu často vůbec nevstupují nebo z klinické praxe záhy utíkají, popřípadě se potýkají s vyhořením. Zkrátka, jakou roli tu hrají aspekty prostředí, v němž se medicína v Česku studuje a praktikuje: způsoby komunikace, rovnost a respekt vůči individuálním schopnostem, prioritám a potřebám a samozřejmě velké téma genderové rovnosti. To vše ve mně silně rezonovalo, protože tady se určitě máme v čem zlepšovat.
Jedním z výstupů projektu Kultimed je právě pilotní program mentoringu v medicíně. Mentoring je v zahraničí, třeba v USA, docela běžná věc. Jedná se o způsob provázení člověka, který je v něčem méně zkušený než jeho mentor. Nejde o výuku profesních schopností, já tomu říkám „výpomoc při orientaci v prostoru“. Přirovnáním – pokud člověk potřebuje projít džunglí, dokáže to jistě i sám, ale když má průvodce, který už tam byl mockrát, může se od něj dozvědět, kde je bažina, které bobule jsou jedovaté a kde teče pitná voda. Cílem přitom není dotyčného vzít za ruku a slepě ho převést, ale pomoci mu se v té džungli začít orientovat samostatně tak, aby se do ní chtěl/nebál vrátit. Tohle mě na mentoringu láká. Je to vysoce funkční způsob přívětivé motivace. Ostatně, pro obě strany.
Kdo byl mentorem pro vás?
Já jsem žádného oficiálního mentora neměla, a tak jsem častěji popadala do těch bažin a snědla ty bobule (smích). Ne, žertuji. Hezky mě i bez toho formálního rámce vedla paní docentka Hanka Houšťková během mé práce na Pediatrické klinice Fakultní Thomayerovy nemocnice. Co mě nedávno zaujalo, byla loňská přednáška děkana Harvard Medical School profesora George Q. Dalyeho tady na UK. Přednášel a najednou řekl: „Minulý týden, když jsem byl navštívit svého mentora …“ Dodávám, že mu je kolem šedesáti let. A mě potěšilo, že i v jeho věku a s jeho zkušenostmi mu dává tahle forma seberozvoje smysl. Přišlo mi to výborné. Motivoval mě vlastně k tomu, abych si následně sama našla mentorku.
A myslíte, že se vztahy a podmínky v českém zdravotnictví proměňují?
Mění se, protože se měnit musí. Především kvůli obrovskému tlaku mladších generací. Netvrdím, že se máme urychleně přizpůsobovat každému požadavku, ale musíme se snažit pochopit, proč a co se u studentů a mladších kolegů děje a hledat způsob, jak se vzájemně potkat. Když se mineme, přijdeme nejen o část lidí, do nichž investujeme nemalé zdroje, ale i o možnost kultivovat prostředí, které je udržitelné, schopné čelit budoucím výzvám a je přitažlivé pro všechny generace. Mentoring a projekty jako Kultimed proto nevnímám jen jako doplněk, ale jako důležitý mezigenerační most.
Jaká byla vaše letošní cesta do Japonska? Co jste se naučila? Co vás překvapilo? Co jste si přivezla?
Měla jsem příležitost cestovat po Japonsku s rodinou a přáteli tři týdny. Kromě těch poznatků, co vnímá asi každý turista, jsem byla ohromená geniálním způsobem, kterým Japonci pracují s veřejným prostorem a s navigací davu. Představte si třeba nádraží Šindžuku v Tokiu, kterým projde denně 3,5 milionu lidí. Nepochybně děsivá představa. Ale tam máte pocit, že všechno probíhá plynule, přirozeně, nikdo nezmatkuje, všichni jakoby intuitivně vědí, kam mají jít. Do velké míry je to dané právě tím, že mají do detailu promyšlené navigační systémy a že se snaží již při urbanistickém plánování předvídat, jak se budou lidé chovat, co potřebují k tomu, aby na první pohled věděli kudy kam. Shodou okolností, na motolské dětské poliklinice teď řešíme, že na jednom patře budou nově fungovat čtyři různé provozy a je potřeba dobře zorganizovat příchozí pacienty, abychom se všichni cítili komfortně. Tak zrovna zkusím využít svou japonskou zkušenost.
Co jsem si přivezla? Přivezla jsem si docela čistou hlavu. A co mně překvapilo? Asi jak moc mají Japonci rádi Čechy.
Díky vážné hudbě?
Přesně. Kde jsme řekli, že jsme Češi, tam se ozývalo „filharmonie“. Ti starší ještě přihodí Věru Čáslavskou a ti mladší hokej a Nagano. A miluji české sklo. Český pavilon na EXPO v Ósace - celý ze skla a dřeva - teď udělal na japonské kulturní scéně opravdu dobrý dojem.
Co by se Češi mohli naučit od Britů a naopak?
Tím asi narážíte na britskou část mé rodiny. Někdy si říkám, že Češi by se občas mohli víc řídit tím britským Business as usual. Britové si slogan oblíbili za války – nápisy před rozbombardovanými, ale otevřenými obchody byly symbolem stoicismu a morální podpory. Myslím, že i Čechům by občas taková stabilita tváří v tvář nepřízni slušela. A co by se Britové mohli naučit od nás? Mohli by se naučit vařit slušné pivo (smích). A pak by možná občas neškodilo odložit tu typickou composure a říct věci přímo, bez zbytečných jazykových pastí. Na Češích mám tuhle přímost hodně ráda.
