Medička Lucie Drahotová strávila v pátém ročníku čtyři měsíce na Sorbonně v Paříži. V eseji a fotkách se dělí o svou zkušenost.
Erasmus byla moje první zkušenost se studiem v zahraničí. Když jsem odjížděla, vlastně jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Přestože si člověk hodně informací načte na internetu a spoustu věcí zaslechne z vyprávění ostatních, nakonec si to stejně musí zažít úplně sám. I když to zní jako klišé, osobní zkušenost je nepřenosná. Paříž je obrovské a neuvěřitelně krásné město, které mi dalo šanci potkat lidi z celého světa a poznat úplně jiné pohledy na život i na medicínu. Zjistila jsem, že i když člověk v Paříži stráví půl roku, nemá šanci ji celou projít – stále je co objevovat.
Ten pravý Erasmus (...) jsou víkendové procházky ranní Paříží s čerstvým pain au cocolat v ruce, kdy ulice ještě patří jen vám.
Naše rodina má k Francii velmi blízký a vřelý vztah, proto pro mě byla Paříž přirozenou volbou. Chtěla jsem si ji ale vyzkoušet i jinak než jako turista. Turistické povinnosti si člověk „odškrtne“ s každou návštěvou, která za ním přijede z Česka, ale ten pravý Erasmus je jiných momentech. Jsou to víkendové procházky ranní Paříží s čerstvým pain au chocolat v ruce, kdy ulice ještě patří jen vám. Nebo zážitky, které se naskytnou jednou za život, jako je tradiční vinobraní přímo na Montmartru. V takových chvílích člověk cítí, že ve městě opravdu žije, ne jím jen prochází.
Nejvíce obohacující pro mě byla stáž na dětské neurologii. Strávit dva a půl měsíce na jednom oddělení mi umožnilo stát se rovnocenným členem týmu.
Studium na Sorbonne Université pro mě znamenalo splněný sen, i když realita byla v mnoha ohledech pragmatičtější, než jsem si představovala. Medicína se tu neodehrává v historických sálech, ale v moderních areálech přímo u nemocnic. Síla této školy tkví v lidech a v přístupu k praxi. Nejvíce obohacující pro mě byla stáž na dětské neurologii. Strávit dva a půl měsíce na jednom oddělení mi umožnilo stát se rovnocenným členem týmu. Měla jsem na starosti vlastní pacienty a jejich stav prezentovala na hlášení přímo před přednostkou. Tato míra zodpovědnosti mě popravdě zprvu trochu vyděsila, ale profesně posunula víc než cokoli jiného.
Stipendium v Paříži nepokryje ani nájem na koleji a ceny potravin jsou výrazně jinde, takže se mým nejlepším přítelem rychle stal místní Lidl.
Kromě nemocnice jsem trávila čas v kampusu CIUP, kde jsem bydlela. Je to oáza klidu s nádherným parkem a ideální místo pro setkávání s lidmi z celého světa. Jednotlivé studentské domy jsou podle svého označení i architektonicky zpracovány tak, aby připomínaly zemi, kterou reprezentují, to je skutečně zajímavé a okouzlující. A i když mě nikdy neomrzel pohled na večerní třpytící se Eiffelovku nebo Monetovy lekníny v Musée de l'Orangerie, musím přiznat, že život v Paříži vyžadoval i pevné nervy. Francouzská byrokracie si nezadá s českou, neustálé obíhání sekretariátů bylo skutečnou zkouškou trpělivosti. Stejně tak finance – stipendium v Paříži nepokryje ani nájem na koleji a ceny potravin jsou výrazně jinde, takže se mým nejlepším přítelem rychle stal místní Lidl.
Zkušenost ze Sorbonny mi dala samostatnost, jistotu v klinické praxi a možnost mluvit každý den francouzsky.
Ale i přes všechno papírování, drahý nájem a občas strohé budovy nemocnic, bych určitě neměnila. Zkušenost ze Sorbonny mi dala samostatnost, jistotu v klinické praxi a možnost mluvit každý den francouzsky. Pokud váháte, jeďte! Paříž si zamilujete a ještě vás naučí se o sebe postarat a jako mediky vás v týmu nenechají jen nečinně přihlížet.
