Jak se proměňoval přístup lékařů a pacientek k hormonální léčbě? Má smysl očkovat své potomky proti HPV? Co je to coupleapause? Co si odborník myslí o poklesu užívání hormonální antikoncepce? Má její užívání vliv na menopauzu? Proč vznikají návaly? A co andropauza – je to tabuizované téma? Co by měla žena kolem čtyřicítky dělat, aby na klimakterium byla co nejlépe připravená a zvládla ho co nejsnáze? S gynekologem a porodníkem Tomášem Faitem, autorem více než dvou desítek knih, jsme si povídali dva měsíce poté, co od prezidenta republiky Petra Pavla převzal profesorský dekret.
Máte na kontě dvě desítky knih...
Je pravda, že jsem profesorskou komisi „udolal“ spíš objemem. Samozřejmě jsou profesoři, kteří jsou vyloženě výzkumníci – vyznají se v nějaké molekule, ve které se nikdo jiný nevyzná, nebo vědí, kde se nachází nějaký receptor. Já jsem spíš klinik. Gros mé práce spočívá v tom, že si někde něco přečtu, poslechnu, vyzkouším a pak to předávám dál. To mě baví.
Zaujala mě z nich jedna s názvem Konečně menopauza. Jak elegantně zvládnout přechod. Už samotný název přerámovává obecné vnímání menopauzy. Víte, že některé spíš mladé ženy ten název pohoršuje, děsí – nesouzní s ním?
Nevím, jestli to někoho pohoršuje. Ta knížka je v zásadě určená laikům. Má ženám, které se do té situace dostanou, dát představu, že to není konec. Jako muž to sice říkám z určitého odstupu, ale zároveň přiznávám, že i já jsem už dlouho v andropauze. Muži do ní vstupují dřív než ženy, jenže ten proces není tak náhlý, je spíše plíživý a začíná už okolo dvaceti let. Ženy mají tu nevýhodu, že zhruba do padesáti let se zdánlivě nic podstatného neděje. Potom ale přichází výrazný zlom, který může být doprovázen tím, čemu se říká akutní klimakterický syndrom. Můžete to samozřejmě pojmout negativně jako konec reprodukčních možností. Na druhou stranu je dnes průměrná délka života ženy kolem 82 let, takže před ní stojí dalších zhruba 30 let života. Byla by škoda strávit je pláčem nad tím, že už není reprodukčně schopná. Koneckonců i Věc Makropulos pracuje s myšlenkou, že člověk sto let sbírá zkušenosti a dalších sto let je předává. Jestliže menopauza přichází kolem padesátky, je to vlastně začátek další životní etapy.
Pozor, teď je čas začít se o sebe více starat, abys zůstala stejně vitální, štíhlá a pokud možno bez infarktu.
A ty obtíže? V podstatě ženě sdělují: „Pozor, teď je čas začít se o sebe více starat, abys zůstala stejně vitální, štíhlá a pokud možno bez infarktu.“ Víme totiž, že muži prodělávají infarkt častěji před padesátkou, zatímco u žen se riziko výrazně zvyšuje po padesátém roce života. Smyslem je, aby se tomu předešlo. Příroda tedy ženy upozorňuje, že už to nepůjde samo a bez úsilí. Samozřejmě se k tomu mohou postavit tak, že je to hrůza, že se s tím nedá nic dělat a že jsou najednou staré. Ale k čemu jim takový přístup bude?
My jsme tady od toho, abychom ženám, které o to stojí, pomohli zorientovat se v široké škále možností, jak tyto obtíže řešit a léčit, a najít postup, který pro ně bude nejvhodnější.
Jste předseda České menopauzální a andropauzální společnosti. Soužití muže v andropauze a ženy v menopauze – není to téma spíš pro terapeuta než pro klinika? A co vy sám – jste víc psycholog, nebo klinik?
Já jsem především klinik a postupem času se ze mě částečně stává i psycholog. Jenže jsem psycholog amatér, takže je jasné, že se nezavděčíte všem. Řekl bych, že asi devadesát procent žen je rádo, že si s nimi konečně někdo o jejich potížích v klidu povídá, ale ne každému vyhovíte. Občas si o sobě na internetu přečtu, že jsem byl arogantní a zlý. Samozřejmě mě to mrzí, ale takové je to asi v každé profesi. S každým si zkrátka nerozumíte. Celý svůj profesní život se snažím to nasměrovat tak, abychom se vešli zhruba do dvaceti minut. Bohužel na pacientku nemám hodinu. Psychologové ji mít mohou, ale zdravotní systém to v našem případě neumožňuje. To bychom se neuživili. Za těch zhruba dvacet minut se snažím zjistit, co pacientku trápí, vysvětlit jí možnosti hormonální i nehormonální léčby, jejich výhody a nevýhody a společně vybrat to, co by jí mohlo nejlépe pomoci.
Hodně také záleží na tom, s jakým očekáváním pacientky přicházejí. Názory na hormonální léčbu se totiž v čase mění. Na přelomu tisíciletí převládal názor, že hormony jsou něco nebezpečného a že je lepší se jim vyhnout. Dnes naopak pozorujeme novou vlnu zájmu o hormonální léčbu. Bohužel i v této věkové kategorii mají dnes často větší vliv influenceři než lékaři nebo odborné zdroje. Z Ameriky přichází vlna influencerek kolem padesáti let, které otevřeně mluví o své menopauze a o tom, jak ji řeší. Většinou jsou k hormonální léčbě naladěny pozitivně a podobně jsou dnes naladěny i mnohé naše pacientky. Mně to vlastně nevadí, já jsem tak byl naladěn vždycky. Ještě před několika lety se ženy hormonální léčby obávaly, dnes o ni naopak často aktivně stojí. Část lékařů však na tuto změnu zatím nestihla zareagovat, a vzniká tak určitý nesoulad mezi očekáváním pacientek a přístupem některých gynekologů.
Ještě před několika lety se ženy hormonální léčby obávaly, dnes o ni naopak často aktivně stojí. Část lékařů však na tuto změnu zatím nestihla zareagovat.
Jedním z úkolů České menopauzální a andropauzální společnosti je proto vzdělávat kolegy, aby věděli, jaké možnosti léčby mají k dispozici, jak je správně používat a jak o nich s pacientkami mluvit. V našem oboru se vlastně snažíme o to, aby byli spokojeni všichni zúčastnění. A to je na něm vlastně hezké. Je to krásný obor.
Znovu jsme se dostali k hormonální léčbě. V mnohých veřejných vystoupeních zmiňujete, že je důležité, kdy ji žena začne používat, window of opportunity. Mohl byste to rozvinout?
V podstatě záleží na tom, o jaké potíže jde. Jedna věc jsou akutní potíže. Pokud si říkají o léčbu, můžeme mluvit o hormonální i nehormonální terapii. Když nabízíme hormonální léčbu, vysvětlujeme, že pokud má žena akutní potíže a je zhruba pět, maximálně deset let od menopauzy, jde nejen o nejúčinnější léčbu těchto obtíží, ale současně také o léčbu, která chrání před rozvojem aterosklerózy, demence a osteoporózy. Před osteoporózou ostatně chrání vždy. Jinými slovy, pokud ještě nezačaly změny v cévách ve smyslu aterosklerózy, dokáže estrogen zlepšit lipidový profil a zpomalit tvorbu aterosklerotických plátů. Pokud už ale aterosklerotické pláty vznikly a já bych v dobré víře nasadil estrogeny například proto, že má žena osteopenii, tedy trochu řidší kosti, pomohl bych sice kostem, ale stav cév bych naopak zhoršit. A právě tomu říkáme okno příležitosti. Dokud ještě nezačaly strukturální změny v cévách a nezačal se ukládat amyloid v mozku, dokážou estrogeny těmto procesům předcházet. Ve chvíli, kdy už jsou aterosklerotické pláty vytvořené nebo je amyloid uložený, mohou je naopak zhoršit. Pokud se léčba zahájí včas, lze v ní pokračovat neomezeně dlouho. Někdo má potíže tři měsíce, někdo roky a mám i několik pacientek, které je mají třeba dvacet let. Léčbu vysadí, zjistí, že obtíže stále přetrvávají, a vrátí se k ní znovu. Když jsme začali včas, je to možné. Kdybychom si ale najednou v sedmdesáti letech vzpomněli, že chceme estrogeny léčit třeba osteoporózu, což by podle měření šlo, mohli bychom pacientku zároveň ohrozit z kardiovaskulárního hlediska. Na přelomu tisíciletí vlna velkých studií razila myšlenku dát hormony všem ženám, aby zůstaly věčně mladé. Jenže aby žena zůstala mladá, musí být ještě v tom období, kdy je organismus na tuto léčbu připravený. Padesátnice je z našeho pohledu stále mladá. Když stejnou léčbu podáte osmdesátnici, tak nebude mladá, protože už mladá není.
Hormony ženu nevrátí do třiceti let. Mohou ji ale pomoci udržet v takové kondici, v jaké byla kolem padesátky.
Dnes se někdy setkáváme s opačným extrémem. Nadšení pro hormony je občas tak velké, že vzniká představa, že hormonální léčba vrátí ženu zpátky do třiceti let. To ne. Hormony ženu nevrátí do třiceti let. Mohou ji ale pomoci udržet v takové kondici, v jaké byla kolem padesátky. Záleží samozřejmě také na tom, jak se o sebe stará. Rozhodně však nejde o návrat mládí.
Svému oboru se věnujete téměř třicet let. Čeho si na své práci nejvíce ceníte, vážíte. Co považujete za úspěch?
Dlouho jsem dělal porodnictví, to mě strašně bavilo. Porodnictví je krásné, i když trošku nebezpečné v tom, že všichni očekávají, že to všechno dobře dopadne. Přitom je to trošku jako bungee jumping. Musíte být dobrý trenér bungee jumpingu, který nezapomene připnout lano a ví, jak je to lano dlouhé.
Vedle kliniky si opravdu vážím setkání s lidi, se kterými jsem měl možnost spolupracovat na odborných publikacích. Některé knihy jsem napsal sám, na jiných jsem pracoval s výbornými kolegy. Například s docentkou Martou Schneiderovou jsme připravili knihu Estrogenní deficit. Později jsem se ve Společnosti pro plánování rodiny setkal s doktorem Radimem Uzlem. Někteří lidé ho neměli příliš v oblibě kvůli reklamám, ve kterých vystupoval, ale já ho poznal jako velmi laskavého člověka. Společně jsme se věnovali tématům reprodukčních práv, antikoncepce a souvisejících oblastí. Některé z nich získaly ocenění. Například za publikaci Preventivní medicína, na které jsem spolupracoval se svým kamarádem, dnes již profesorem a prorektorem, Michalem Vrablíkem, jsme obdrželi Cenu České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Předtím jsem pomohl na svět jeho dětem a potom jsme společně vytvořili knihu. Další významnou publikací byla například Moderní farmakoterapie v gynekologii a porodnictví, na níž jsem pracoval s profesory Michalem Zikánem a Jaromírem Mašatou. To jsou knihy, které člověka těší nejen tím, že se prodávají, ale především tím, že jsou užitečné. Vlastně mám radost ze všech knih, které vznikly. Jsou jako děti – malé i velké. Jen s tím rozdílem, že knihy vás nemohou zklamat. Děti někdy zlobí nebo se vydají vlastní cestou, zatímco kniha zůstane přesně taková, jakou ji vytvoříte. Někdy mám dokonce pocit, že kniha má větší dopad než odborný článek. Články publikované v angličtině čte zpravidla jen úzký okruh odborníků. U knih se mi ale často stává, že za mnou přijdou kolegové a řeknou: „To byla výborná kniha, četl jsem ji před atestací,“ nebo „Právě v ní jsem našel to, co jsem potřeboval.“ A to člověka potěší stejně jako různé ceny a ocenění. Největší radost totiž přináší vědomí, že vaše práce byla pro někoho skutečně užitečná.“ Někdy si z toho dělám legraci a říkám, že jsem takový Alois Jirásek české gynekologie.
Související
Atlas novorozeneckých patologií pomůže v rychlé orientaci v péči o novorozence, ve výsledku také rodičům
Jedinečný nástroj pro diagnostiku a základní orientaci v problematice vrozených vývojových vad a perinatálních onemocnění připravili dr. Miloš Černý, dr. Miroslava Balaščaková a doc. Tomáš Fait.
Moderní farmakoterapie v gynekologii a porodnictví: Nové vydání reflektuje nejnovější medicínské poznatky
Hlavním autorem je doc. Tomáš Fait z Gynekologicko-porodnické kliniky 2. LF UK a FN Motol.
Klimakterický syndrom se dá léčit i bez hormonů, jsou však nejúčinnější medikací
„V současnosti víme, že nejúčinnější léčbou klimakterického syndromu je estrogen. Nicméně používají se dávky čtvrtinové oproti těm, se kterými se začínalo,“ říká doc. Tomáš Fait z Gynekologicko-porodnické kliniky v pořadu O čem se mlčí na Ženy.cz (21. 12. 2022).
UK má 28 nových profesorek a profesorů. Tři z nich z nich jsou z 2. lékařské
Blahopřejeme prof. Ondřeji Čakrtovi z Kliniky rehabilitace a tělovýchodvného lékařství, prof. Aleši Tomkovi z Neurologické kliniky a prof. Tomáši Faitovi z Gynekologicko-porodnické kliniky.
Co si myslíte o trendu, že u mladých žen dlouhodobě klesá užívání hormonální antikoncepce?
Někteří lidé jsou z toho vyděšení, ale pokud současně nestoupá počet nechtěných těhotenství a potratů, tak mi pokles užívání hormonální antikoncepce sám o sobě nevadí. Když po revoluci její užívání vzrostlo o tisíc procent, potratovost, tedy ta na přání, klesla o 70 procent, a to byl jednoznačně pozitivní efekt. My sice ty výkony děláme, ale být špatně placený nájemný vrah, to byste nechtěl. Jsem přesvědčený, že žena má mít právo použít toto krajní řešení, ale je skvělé, že máme možnost této situaci předejít. Jestliže klesá užívání hormonální antikoncepce a nestoupá potřeba potratů, tak to nevadí. Možná to vadí výrobcům, protože přijdou o kšeft, ale já z pohledu lékaře s tím problém nemám. Trochu škoda je, když se některé ženy hormonů obávají, protože právě v některých případech pro ně mohou představovat určitou záchranu. Máme například mladé dívky, kterým se opakovaně tvoří cysty na vaječnících. Víme, že pokud budou užívat antikoncepci, cysty se tvořit nebudou. Když se netvoří cysty, není nutné je odstraňovat laparoskopicky a nehrozí ani nebezpečí torze vaječníku. Pro ně tedy může jít skutečně o významnou preventivní a ochrannou léčbu. Pokud se však žena hormonů obává z nějakého iracionálního důvodu, samozřejmě jí je nemůžeme vnucovat. Je ale potřeba si uvědomit, že se tím připravuje o určitou výhodu, kterou by jí tato léčba mohla přinést. Současně si ale nemyslím, že by hormonální antikoncepci měla užívat každá žena. Umíme s ní řešit řadu problémů, od bolestivé či silné menstruace až po nepravidelnosti cyklu, je však potřeba říkat, že často tlumí projevy, nikoli příčinu obtíží.
Jestliže klesá užívání hormonální antikoncepce a nestoupá potřeba potratů, tak to nevadí.
Přetrvává také řada mýtů. Častá je například představa, že žena po patnácti nebo dvaceti letech užívání antikoncepce nemůže otěhotnět právě kvůli ní. Ve skutečnosti antikoncepce nesnižuje zásobu vajíček. Spíše umožnila odložit těhotenství do věku, kdy přirozená plodnost už klesá. Za tento pokles ale antikoncepce nemůže. Podobně jako u hormonální substituční léčby se i kolem antikoncepce střídají období velkého nadšení a období výrazného odporu. Oba postoje mohou mít racionální základ, ale pokud se vychýlí do extrému, začíná se z celé debaty vytrácet rozumný pohled na věc.
Má dlouhodobé užívání hormonální antikoncepce vliv na menopauzu?
Nedá se říct, že by ji přiblížila nebo oddálila. Může se ale využít k léčbě některých premenopauzálních obtíží. Typicky jde o nepravidelné a silné menstruace, které se v přechodovém období často objevují. Právě s těmito problémy umí hormonální antikoncepce pracovat velmi efektivně. V praxi to znamená, že žena, která antikoncepci celý život nepotřebovala, ji může začít užívat až kolem 46 nebo 47 let. Ne kvůli ochraně před otěhotněním, ale proto, aby nemusela každých čtrnáct dní navštěvovat gynekologa kvůli silnému krvácení nebo opakovaně podstupovat kyretáž. Jde tedy o jednu z možností, jak zmírnit premenopauzální potíže. Samotné užívání hormonální antikoncepce ale podle současných poznatků nemá vliv na to, kdy menopauza nastoupí – nebo to alespoň nevíme s jistotou. Stále existuje řada věcí, které o tomto období ženského života neznáme.
Zajímavé je, že některé ženy užívají hormonální antikoncepci dlouhé roky, jsou s ní spokojené a pokračují v jejím užívání i kolem padesátky. Teoreticky by se dalo očekávat, že díky stabilním hladinám hormonů nebudou mít typické příznaky přechodu, například návaly horka. Podle učebnic by k nim totiž docházet nemělo. V praxi se ale ukazuje, že některé ženy návaly přesto mají, a když se hormonální antikoncepce nahradí menopauzální hormonální terapií, jejich obtíže se zlepší. Jedním z možných vysvětlení je rozdíl ve složení obou přípravků. Hormonální antikoncepce obsahuje syntetický estrogen, nejčastěji ethinylestradiol, byť v nízké dávce. Naproti tomu menopauzální hormonální terapie využívá především 17β-estradiol, tedy hormon chemicky totožný s estrogenem, který si tělo vytváří samo. Zdá se, že u části žen právě tento hormon dokáže návaly horka ovlivnit účinněji.
Dlouho se ostatně ani přesně nevědělo, proč návaly vznikají. Nedávné zjištění ukazuje, že významnou roli hraje takzvaná termoneutrální zóna v hypothalamu, díky níž určité výkyvy teploty s organismem nic neudělají.
Dlouho se ostatně ani přesně nevědělo, proč návaly vznikají. Nedávné zjištění ukazuje, že významnou roli hraje takzvaná termoneutrální zóna v hypothalamu, díky níž určité výkyvy teploty s organismem nic neudělají. Když hladina estrogenů klesá, tato zóna se zužuje. Situace, které ženě dříve nijak nevadily, pak začnou vyvolávat nával horka. Typickým příkladem je přechod z chladnějšího prostředí do teplejší místnosti. Dříve se nic nedělo, ale najednou se objeví pocit horka a pocení. Podobně může působit horká káva nebo čaj, kořeněné jídlo či sklenka alkoholu. Podněty, které byly dříve běžné a bezvýznamné, začnou vyvolávat nepříjemné příznaky. A právě zde působí jak hormonální, tak některé nehormonální způsoby léčby, včetně novějších léků blokujících NK3 receptory. Jejich efekt spočívá mimo jiné v tom, že termoneutrální zónu opět rozšiřují. Díky tomu organismus lépe snáší změny teploty a návaly se zmírňují nebo zcela mizí. Je to mechanismus, který jsme ještě před několika lety neznali a který významně rozšířil naše chápání toho, proč návaly horka v menopauze vůbec vznikají.
To je zajímavé. Myslíte si, že je andropauza tabuizované téma? Žena v menopauze jde ke gynekologovi, ale kam má jít muž? Nejmenovaný herec muže nahání do testosteronové terapie, jiní nešťastníci skončí v mužských kruzích nebo se vrhnou na rizikové sporty, popřípadě si najdou si nějaký bizarní koníček. Mám ale pocit, že to není tak společensky komunikované téma jako menopauza. Ale možná je to jen můj dojem.
Sám už jsem ve věku, kdy se člověka andropauza může začít týkat, a možná i proto mám pocit, že se o ní mluví mnohem méně, než by si zasloužila. Zatímco o menopauze toho vím alespoň teoreticky poměrně hodně, o andropauze jsem dlouho věděl překvapivě málo. Často se například zaměňuje s erektilní dysfunkcí, ale to spolu přímo nesouvisí. Erektilní dysfunkce je především otázkou zdravotního stavu cév. Nejde tedy ani tak o to, zda je muž fyzicky schopen erekce, ale spíše o to, zda má chuť a zájem o sexuální aktivitu. A právě pokles zájmu nebo životního elánu popisují i ženy v souvislosti s menopauzou. Člověk si to může představit třeba tak, že když byl muž mladší, chodil hrát fotbal. Dnes se na něj raději dívá. Měl spoustu nápadů a energie, zatímco s věkem může být méně aktivní. Ale na koho by se měl v případě obtíží obrátit? Andropauzou se obvykle zabývají urologové, podobně jako menopauzou gynekologové. Hlavní roli zde hraje testosteron. Stejně jako se ženy obávají hormonální léčby kvůli možným rizikům spojeným s estrogeny a prsy, u mužů se diskutuje zejména vztah testosteronu a prostaty. Existují obavy, zda by hormonální léčba nemohla za určitých okolností zvyšovat některá zdravotní rizika, a proto je potřeba postupovat opatrně.
Situace je navíc složitější než u žen. U menopauzy totiž vaječníky produkci hormonů prakticky ukončí. U mužů však produkce testosteronu obvykle nekončí, pouze se postupně snižuje. Když se testosteron podává zvenčí, může zároveň utlumovat jeho vlastní tvorbu v organismu. Proto je důležité správně nastavit dávkování a léčbu průběžně sledovat. A právě v tom se názory odborníků často liší. Někdy se dokonce s nadsázkou říká, že andropauza začíná už ve dvaceti letech. Prvním příznakem prý bývá potřeba dát si po obědě šlofíka. To bych ale splňoval už od studentských let. Když jsem po obědě přišel na sebevíc zajímavou přednášku, sedl si do lavice a upadla mi tužka, věděl jsem, že jsem na chvíli opravdu usnul.
Když se testosteron podává zvenčí, může zároveň utlumovat jeho vlastní tvorbu v organismu.
Ve skutečnosti je to ale asi mnohem více otázka energie, motivace, vůle a celkového životního nastavení. Znám starší muže, kteří jsou neuvěřitelně vitální, sportují, cestují a pouštějí se do věcí, které by jim leckdo v jejich věku ani nevěřil. Stejně tak znám muže, kteří působí unaveně a rezignovaně. A pak jsou tu i ti, kteří si potřebují něco dokazovat. Snaží se potvrdit sami sobě, že jsou stále mladí a atraktivní, třeba tím, že sbalí výrazně mladší partnerku. A někdy mám při sledování zpráv skoro pocit, že někteří stárnoucí muži v pokročilé „andropauze“ se snaží po sobě zanechat stopu tím, že obrátí vzhůru nohama celý svět. To už samozřejmě říkám s nadsázkou. Ale pokud by to skutečně byla nemoc, pak by si asi zasloužila léčbu – a nejlépe co nejrychleji.
Mám devítiletou dceru a šestiletého syna. Mám je nechat očekovat oba proti HPV a kdy?
Obecně je toto očkování považováno za bezpečné a osobně bych ho doporučil. V současnosti je hrazené přibližně do 14–15 let věku. Z logiky věci by se člověk měl nechat očkovat dříve, než začne sexuálně žít, a to i nekoitálně. Pokud chcete využít výhod systému, je ideální stihnout očkování do 15 let. V tomto věku stačí dvě dávky a navíc je očkování hrazeno státem, což také není zanedbatelná výhoda. Proto bych doporučoval očkování někdy kolem 15. roku věku. Není prokázáno, že by toto očkování škodilo. Jde o rekombinantní vakcínu, takže nehrozí, že by očkování samo vyvolalo dané onemocnění. Nebylo prokázáno ani to, že by způsobovalo autoimunitní onemocnění nebo autismus. To vše je dnes považováno za vyvrácené. Z hlediska bezpečnosti tedy problém nevidím.
Ve skutečnosti nikdy nevíte, jak se bude konkrétní člověk v budoucnu chovat. O tom to ale ani není. Samozřejmě víme, že čím je člověk promiskuitnější, tím vyšší je riziko, že se HPV nakazí. Na druhou stranu můžete mít imunitu ze železa a infekce pro vás nemusí představovat problém, protože se jí organismus zbaví. Stejně tak ale můžete mít smůlu, nakazit se už od prvního partnera a už se infekce nemusíte nikdy zbavit. Ať už jde o přednádorové léze, na které máme screening, nebo o genitální bradavice, které bývají někdy bagatelizovány, ve skutečnosti mohou být velmi nepříjemné. Často se vracejí, člověka psychicky zatěžují a výrazně snižují kvalitu života.
Takže moje odpověď zní: ano, ideálně před zahájením sexuálního života. Své vlastní děti očkovat nechávám. Ideálně kolem 15. roku věku. Na druhou stranu, pokud to neuděláte, nepovažuji to za závažnou chybu. U HPV jde především o ochranu jednotlivce. Když se člověk nenechá očkovat, ohrožuje především sám sebe. Když naočkujete chlapce, neuděláte z něj sice lepšího milence, ale uděláte z něj alespoň „čistší vektor“ přenosu infekce.
U mužů jsou závažné komplikace HPV méně časté. Karcinom penisu je velmi vzácný, ale riziko existuje. Očkování snižuje pravděpodobnost přenosu infekce. Také genitální bradavice se u chlapců vyskytují přibližně stejně často jako u dívek, zhruba kolem půl až jednoho procenta. Z tohoto pohledu považuji očkování za bezpečnou věc. Nemyslím si, že by samo o sobě spasilo svět, ale je to opatření, kterým zpravidla nic nepokazíme a které může lidem život zpříjemnit. Pokud by byla proočkovanost dostatečně vysoká, mohlo by to mít dopad i na screening cervikálních patologií. Současné programy se postupně opírají o kombinaci cytologie a HPV testace. Klasický screening pomocí cytologie se prováděl každý rok, což je poměrně nákladné. Samozřejmě gynekologům to přináší práci, ale když se cytologie zkombinuje s HPV testací, může u některých žen stačit kontrola jednou za pět let. A pokud bude velká část populace očkovaná, riziko pozitivity HPV testů se může dále snižovat. Díky tomu by mohl být screening v budoucnu ještě jednodušší a méně zatěžující, než je dnes.
Co si myslíte o domácích porodech? Myslím otázku obecně – v Evropě je přístup výrazně nejednotný. V Nizozemsku, Skandinávii a částečně i v Británii existuje integrovaný systém porodních asistentek a porodních domů a péče je zčásti nebo zcela hrazena pojištěním. V jiných zemích je domácí porod sice legální, ale jen omezeně dostupný nebo stojí mimo hlavní zdravotnický systém. Ve střední a východní Evropě naopak dominuje nemocniční model.
Myslím si, že jsme schopni vytvořit v porodnicích, zvlášť při klesajícím počtu porodů, takové prostředí, aby se tam lidé necítili nekomfortně. Mám za to, že bezpečí, které poskytuje nemocnice, nejste schopen nikdy plně vyvážit tím, že budete rodit doma. Komplikace, které mohou v porodnictví nastat, jsou buď předvídatelné, nebo nepředvídatelné. A právě u těch nepředvídatelných často rozhodují minuty. Typicky jde o poporodní krvácení. V takové situaci potřebujete tým lidí, kteří umějí operovat, dostatek krve a intenzivistu. Jinak může žena zemřít. Z tohoto pohledu si myslím, že je lepší vytvářet v porodnicích prostředí, které bude pro rodičky co nejpříjemnější a nejpřirozenější. Vždyť možnost rodit v porodnici byla dlouho považována za pokrok. Rizika domácího porodu jsou podle mého odborného názoru větší než jeho přínosy. Nemyslím si ale, že by snaha porodnic vyjít rodičkám vstříc měla vést k rezignaci na otázku bezpečnosti. Dovedu si představit, že se domácí porod dá technicky zajistit, ale ta rizika jsou značná. Stačí komplikace při převozu do nemocnice a následky už nemusí být napravitelné.
Rizika domácího porodu jsou podle mého odborného názoru větší než jeho přínosy.
Proto si myslím, že je potřeba o těchto věcech mluvit. Nejde o to, aby nám lidé posílali porodní plány s razítkem dole. Říkám jim: „Neposílejte nám je, přijďte nám říct, co chcete. My vám řekneme, co si myslíme, a budeme si o tom povídat.“ Často mám pocit, že se lidé snaží dát mezi sebe a lékaře papír, protože se obávají, že jim bude ubližovat. Jenže my tu nejsme od toho, abychom ubližovali. Jsme tu od toho, abychom pomáhali. Naším úkolem by mělo být pacientku pochopit a v maximální možné míře vyjít jejím přáním vstříc. Když chce rodit na boku nebo na porodní stoličce, proč ne. Když nechce být neustále monitorovaná, dá se o tom bavit.
Zároveň ale musíme vysvětlovat, proč některé postupy používáme. Vzpomínám si na besedu, kde se mě jedna paní rozhořčeně ptala, proč všem zavádíme kanylu. Jenže to není pravda. Pokud ji zavádíme, bývá to proto, že víme o zvýšeném riziku krvácení. Když žena po porodu začne masivně krvácet, už nemusíte být schopni žílu najít. Nic z toho neděláme proto, abychom někoho týrali. Děláme to pro bezpečí ženy i dítěte. Když se ale ve snaze vyhovět přáním pacientů dostanete za hranici toho, co považujete za bezpečnou a ověřenou praxi, vstupujete do neprobádaného území. A právě to je podle mě riziko některých alternativních přístupů k porodu. Proto si kladu otázku, zda v našem prostředí není bezpečnější držet se modelu, který máme ověřený, a současně ho dělat co nejvstřícnější a nejlidštější.
Co by měla žena kolem čtyřicítky dělat, aby na klimakterium byla co nejlépe připravená a zvládla ho co nejsnáze?
Samozřejmě někdo má tu kliku, že žije zdravě, tak jak ho to naučili – je štíhlý, má správnou životosprávu. Ti, co takovou kliku nemají, by se kolem čtyřicítky měli začít o tyto věci zajímat. Když žena přichází do klimakteria, tedy do přechodu, se správným body mass indexem, zvyklá sportovat a se správnou svalovou hmotou, která vytváří bazální metabolismus a brání tomu, aby člověk začal razantně přibírat – což se potom v menopauze může stát, protože se zpomaluje bazální metabolismus – je to výhoda. Stejně tak když do tohoto období přichází v psychické pohodě. To se snadno řekne: udržte se v psychické pohodě. Jenže ono je to hlavně o přístupu k životu. A nevím, jestli se dá přístup k životu změnit ze dne na den. Není to tak, že je vám čtyřicet, řeknete si: „Doteď jsem byl pesimista, teď budu optimista.“ To asi ne. Ale ženy, které do tohoto období přicházejí připravené, ho zpravidla snášejí lépe. A je dobře, že se o tom dnes víc mluví. Ženy tak alespoň tuší, že něco takového existuje. Část žen byla v minulosti velmi překvapena tím, že vůbec nějaký přechod existuje.
Je také dobré vědět, že příznaky nemusí být jen pocení a návaly horka. Mohou to být třeba bolesti kloubů, bušení srdce nebo úzkosti. Část žen přichází už po absolvování různých kardiologických vyšetření nebo holterovského monitorování, popřípadě s léky na úzkosti, na bolesti kloubů, na bušení srdce či na spaní. A pak se ukáže, že za vším stojí menopauza a stačil by jeden způsob řešení. Takže důležité je vědět, že to může přijít. Zkusit zjistit, jak to třeba snášela maminka nebo babička, protože pak máte alespoň nějakou představu, jak by to mohlo vypadat. Je to vlastně jediná věc, podle které to můžeme trochu odhadovat. Je dobré být připraven na to, že to může být těžké období, ale zároveň si uvědomovat, že má určitou délku. Průměrně je to sice kolem sedmi let, ale intenzita potíží se v čase mění a nebývá všech sedm let stejně silná. A mít otevřenou mysl, tedy být připraven na to, že jsme schopni pomoci a že jsme tu od toho, abychom ženám pomáhali najít cestu, jak toto období překlenout.
Právě mezi čtyřicítkou a padesátkou mohu zabránit tomu, aby se některé degenerativní změny, které jsou částečně dané věkem a částečně souvisejí s hormonálním deficitem, rozvinuly naplno. Ať už změnou životního stylu, hormonální či nehormonální pomocí, sportem nebo stravou.
Je to období, kdy je dobré vědět například i to, jak na tom člověk je z hlediska kardiovaskulárního rizika. Je dobré znát své lipidové hodnoty a případně s nimi něco dělat, aby se ateroskleróza nerozjížděla rychleji, než musí. Je potřeba počítat s tím, že tu člověk možná bude dalších čtyřicet let, když to dobře dopadne, a že by je rád prožil kvalitně. Teď je doba, kdy s tím ještě může něco udělat. V sedmdesáti, kdy už jsou změny rozvinuté, se to opravuje mnohem hůř. Právě mezi čtyřicítkou a padesátkou mohu zabránit tomu, aby se některé degenerativní změny, které jsou částečně dané věkem a částečně souvisejí s hormonálním deficitem, rozvinuly naplno. Ať už změnou životního stylu, hormonální či nehormonální pomocí, sportem nebo stravou.
V posledních doporučeních mezinárodních odborných společností už najdeme i doporučení týkající se životního stylu. Jak se říká, dobré rady si člověk musí nakonec udělat sám. Ale právě tam se například uvádí, že když máte sociální vazby, snášíte to lépe. Což je logické. V některých doporučeních to může znít skoro směšně, ale i to, že máte s kým své problémy sdílet, je důležité. Samozřejmě to není něco, co si člověk ze dne na den vymyslí. Dokonce je v některých doporučeních bod věnovaný tomu, že když máte rádi hudbu nebo chodíte za uměním, může to také pomáhat. Psychické naladění hraje svoji roli. Člověk by si mohl říct: „Je mi hůř, tak se zavřu doma, nikam nebudu chodit, s nikým nebudu mluvit a ono to třeba přejde.“ Tak někde tiše sedět v molitanu v koutě úplně ideální řešení není. Je tedy zajímavé, že to není jen o stravě a pohybu, ale i o sociálních kontaktech. Jak jsme už nakousli, týká se to i celkové atmosféry ve společnosti. Mám někdy pocit – možná je to zkreslené – jako bychom se všichni dokázali víc nenávidět. A to je určitě chyba. Takže možná je dobré snažit se být, řekněme, hodný, jak jen to jde. Být empatický k sobě i k ostatním. A možná když si tím člověk sám projde, stane se empatičtějším. Některé ženy říkají, že teprve tehdy pochopily, co jejich maminku v padesáti letech tolik trápilo. Najednou pochopíte, proč na vás někdy byla vzteklá, a zjistíte, že jí vlastně bylo takhle a takhle. Když je na to člověk připravený, snáší se to většinou lépe.
A co by rozhodně dělat neměla?
Co by dělat neměla? Neměla by to vzdát. Neměla by se bát možností hormonální ani nehormonální léčby. Neměla by se uzavírat do sebe a čekat, že to samo přejde, ani upadnout do deprese s pocitem, že je to konec života. Je to prostě významný přelom, ale rozhodně ne konec. Je to jen určitý mezník. Je to jako cedule na cestě – ukazuje, že vstupujete do další etapy života, ale neznamená, že cesta končí.
