S těmito slovy jsme se loučili s Jirkou Šnajdaufem na Vědecké radě Univerzity Karlovy 27. listopadu 2025. Jako členové Vědecké rady jsme obvykle s Jirkou a Pavlem Kolářem (a přidával se k nám Honza Starý, který byl členem v minulých letech) zašli po Vědecké radě na „jedno“. V listopadu Pavel chyběl, já musela jít vyzvednout vnoučata a Jirka řekl – no, mně taky dneska není úplně dobře… Tak jsme to odložili na příště. Jenže žádné příště už nebylo. Protože to „není mi úplně dobře“ byla u Jirky předzvěst agresivní malignity, která nám Jirku během necelých dvou měsíců vzala z tohoto světa.
Související
Opustil nás prof. Jiří Šnajdauf
Profesor Šnajdauf byl významnou osobností české dětské chirurgie...
S Jirkou jsem se znala třicet let. Nejprve jsme se potkávali na schůzích přednostů, tykat jsme si začali až po pár letech na Jirkových padesátinách, které slavil v roce 1999 ve své restituované hospodě Černý orel na Malé Straně. V roce 2000 mě Jirka navrhl profesoru Kouteckému do kolegia děkana poté, co se profesor Koutecký stal znovu po tříleté přestávce děkanem 2. lékařské fakulty. Vídali jsme se od té doby pravidelně týdně i častěji po dvě funkční období. Jirka jakožto proděkan pro personální záležitosti proslul svou jednoduchou, ale výstižnou kategorizací lidí metodou „s tím bych na pivo šel“ a „s tím bych na pivo nešel“. Tak nám představoval kandidáty na nové přednosty a další fakultní zaměstnance.
Tehdy Jirka velmi úzce z principu věci spolupracoval s ředitelem nemocnice Ludvíkem, s nímž obvykle bylo naše kolegium ve shodě, ale pokud pan ředitel prosadil nějakou personální politiku v nesouladu s Jirkovým pravidlem o pivu, dopadlo to většinou špatně… Díky řediteli Ludvíkovi jsme také po mnoho let jezdili na výjezdní zasedání vedoucích pracovníků FN Motol do hotelu Harmony ve Špindlerově Mlýně, které začínalo v 15 hodin. V rámci optimalizace dopravy jsme se domluvili s Jirkou, prof. Honzou Starým a prof. Pavlem Kolářem, že budeme jezdit společně, a spojili jsme to vždy s dopoledním výletem, který Jirka naplánoval po zajímavých místech. Stala se z toho tradice a hluboké přátelství nás čtyř.
Tak jsme projeli kraj, kde Jirka strávil dětství u prarodičů v Červeném Kostelci, ukázal nám železniční stanici, kde jeho dědeček dělal wechtera, navštívili jsme Náchod a dali si oběd v hospodě na náměstí, kterou navštěvoval Škvoreckého Danny Smiřický, a jiná zajímavá místa v severních Čechách. Když bylo asi po dvakrát výjezdní zasedání jinde než ve Špindlerově Mlýně, a to na západ od Prahy, navštívili jsme Kožlany, rodiště mj. prezidenta Beneše a Jirkových předků, kam Jirka v mládí jezdil a za něž hrál mnoho let fotbal. Vrcholem našich „spanilých jízd“, než Jirka odešel do přednostenského důchodu v roce 2017, byla návštěva zámku v Častolovicích u hraběnky (již také bohužel v roce 2024 zesnulé) Diany Sternbergové. To zorganizoval díky své známosti s hraběnkou Pavel Kolář. Tenkrát jsme vyrazili na výjezdní zasedání už den předem, na zámku jsme s paní hraběnkou povečeřeli její skvělou kulajdu a strávili jsme noc v zámeckých komnatách… A v našich setkáních u piva jsme pokračovali pak už bez souvislosti s výjezdními zasedáními FN Motol, většinou v Praze u Jirky u Černého orla, ale i třeba u Pavla Koláře v jeho letním sídle u Rokycan.
V říjnu 2025 jsme já a prof. Starý dostali Medaili za zásluhy od prezidenta republiky Petra Pavla. Pavel Kolář ji už měl dávno z minula od prezidenta Klause. A tak jsme říkali – Jirko, jak to, že tu medaili ještě nemáš ty? My tě tedy navrhneme na příští rok. Jirka na to pokrčil rameny – my jsme malý obor, to nemá moc šance... Možná je dětská chirurgie malý obor, ale Ty jsi, Jirko, byl jeho velikánem. Díky za ty stovky, možná tisíce dětských pacientů, které jsi s geniální šikovností odoperoval a dal jim šanci na kvalitní život.
A já Ti, Jirko, děkuji, že jsem patřila mezi ty, s kterými jsi rád chodil na pivo. A to příště – určitě se „tam“ někdy potkáme a dáme si ho.
prof. Jiřina Bartůňková,
emeritní přednostka Ústavu imunologie 2. LF UK a FNM
