Anna Kupková z 5. ročníku Všeobecného lékařství strávila měsíc na stáži v Indonésii. Píše esej a posílá fotografie.
O zahraniční stáži jsem přemýšlela již od svého nástupu na fakultu. Lákala mě možnost poznat novou zemi a s ní i zcela odlišné zdravotnictví, kulturu i lidi. O to větší radost jsem měla, když mi byla pro letní stáž IFMSA přidělena právě Indonésie.
Do jihovýchodní Asie jsem se nevydala sama. Společně se spolužáky jsme nejprve objevovali ruch indonéské metropole Jakarty. Pak se naše cesty rozešly a ta má pokračovala do Surabayi, druhého největšího města Indonésie na ostrově Jáva. Hned po příletu mě na letišti přivítali místní studenti. Laskavost, ochota a dobrosrdečnost místních obyvatel mě provázely po celou dobu mého pobytu a nejinak tomu bylo v nemocnici.
Indonésané jsou všeobecně velmi zdvořilí a uctiví, což se promítalo i do nemocniční hierarchie. Respekt k nadřízeným byl patrný z každé společné interakce a drobná pokývnutí hlavou či lehké úklony jsme si velmi rychle osvojili i my.
Stáž jsem absolvovala v Rumah Sakit Universitas Airlangga na oddělení dětské chirurgie – Poli Bedah Anak. Zvolila jsem si ho s nadějí, že mimo oddělení a ambulance budu moct zavítat i na operační sály a urgentní příjem, což se mi splnilo. Do nemocnice jsem docházela téměř každý den od brzkého rána, abych byla včas připravena na operační výkony, které začínaly obvykle mezi sedmou a osmou hodinou ranní.
Velmi mile mě překvapila otevřenost a vstřícnost personálu, především mé rezidentní lékařky, která mě nechávala asistovat u většiny výkonů a vždy mi vše ochotně a podrobně vysvětlovala. Nejčastěji se jednalo o herniotomie, explorativní laparotomie či cirkumcize ze zdravotních i náboženských důvodů. Relativně časté tam byly také operace vrozených vývojových vad trávicího traktu – například PSARP u ano-rektálních malformací. Nejsilnějším zážitkem pro mě byla asistence u operace několikadenní holčičky s brániční Bochdalekovou hernií, která byla přijata v kritickém stavu. O to větší úlevu jsem cítila, když zákrok měl šťastný konec.
Po operacích jsem lékařku často doprovázela do ambulance, kde probíhaly pooperační kontroly, odstraňování stehů i menší zákroky. Několikrát do týdne jsem navštěvovala také lůžkové oddělení, NICU, PICU či urgentní příjem.
Velkým překvapením pro mě byl přístup místních k fotodokumentaci. Lékaři i studenti si dychtivě fotili či natáčeli průběh operací, ale i rány pacientů, kteří přišli do ambulance – něco u nás zcela nepředstavitelného. Materiály sloužily jako podklad pro denní hlášení i pro studentské kazuistiky.
Stejně nepostradatelná byla také aplikace WhatsApp, kterou personál využíval v podstatě jako medicínskou databázi. Od operačních programů po informace o pacientech, vše bylo sdíleno v několika skupinových chatech, aby byli všichni adekvátně informování a v případě potřeby byla zajištěna vzájemná zastupitelnost.
Zajímavým kulturním rozdílem bylo i to, že v Indonésii nikdo nikam nespěchá. Člověk se tedy musí obrnit trpělivostí a v nemocnici to platí dvojnásob! „Akutní operace“ nemusela nutně začít okamžitě, ale mohla se uskutečnit někdy během dne – což mohlo být za hodinu, ale také za čtyři. Lékaři i personál na to byli ovšem zvyklí.
Velkým přínosem stáže byla i možnost poznat jak místní studenty, tak stážisty z různých koutů světa – ze Slovenska, Francie, Malty, Maďarska, Srbska. Díky skvělé partě lidí byla skutečně radost trávit společně každý den, ať už v nemocnici nebo mimo ni.
Součástí programu připraveného místními studenty byly uvítací a rozlučkové večeře i víkendový „social program“. Jeho vrcholem byla návštěva historické Yogyakarty, buddhistického chrámu Borobudur a workshop batikování a bylinkářství.
Volné víkendy jsme s ostatními stážisty věnovali výletům za přírodními krásami Jávy. Zažili jsme úchvatný východ slunce nad sopkou Bromo, smočili jsme se pod vodopádem Tumpak Sewu a vystoupali jsme do samotného srdce sopky Ijen, kde jsme mohli spatřit jedinečný modrý oheň a dechberoucí východ slunce nad acidickým tyrkysovým jezerem v kráteru.
Musím se také přiznat, že až v Indonésii jsem pochopila pravý význam slova „pálivý“. Po několika kulinářských zkušenostech jsme si s kamarády rychle osvojili větu „No spicy!“. Indonéská kuchyně však není jen pálivé jídlo, za sebe musím říct, že je opravdu pestrá, chuťově bohatá a každý si v ní vybere to své. Nikoho by nemělo překvapit, že základní surovinou všech pokrmů byla rýže, kterou si místní dopřávali od rána do večera. Já mám rýži moc ráda, avšak po měsíci se i mně zastesklo po jiných přílohách.
Stáž pro mě byla nezapomenutelným zážitkem po klinické i osobní stránce. Jsem nesmírně vděčná za možnost poznat jiný zdravotnický systém, odlišnou kulturu a setkat se s neobyčejně dobrosrdečnými lidmi. Ačkoliv mé dobrodružství pokračovalo i po stáži, kdy jsem navštívila i Komodské ostrovy, Flores, Lombok, Bali a Nusu Penidu, vím, že jsem spatřila jen zlomek toho, co Indonésie může nabídnout, a že to rozhodně nebylo naposled, co jsem objevovala krásy země tisíce ostrovů.
Terima kasih, Indonésie!
