Prof. MUDr. Vladimír Komárek, CSc., se narodil v Praze v roce 1949. Vystudoval Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici a Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy (1967–1973). Po promoci nastoupil jako dětský lékař do Teplic a později do Prahy na místo dětského neurologa v Praze 4. Od roku 1984 pracoval na Klinice dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol, od roku 1991 do roku 2016 byl jejím přednostou. Atestoval v oboru pediatrie a v nadstavbovém oboru dětská neurologie. V roce 1993 byl jmenován docentem v oboru neurologie, v roce 2009 profesorem. V letech 2014–2022 byl děkanem 2. lékařské fakulty. V letošním roce obdržel Cenu Jana Evangelisty Purkyně, nejvyšší ocenění České lékařské společnosti za mimořádné zásluhy o rozvoj v oboru a za celoživotní vědeckou činnost.
Řekl jste mi, že jste si připravil jednu odpověď, a to proč vznikl EpiReC ...
Okolnosti vzniku
Člověka k něčemu dožene buďto nějaká negativní, nebo pozitivní zkušenost a v tomhle případě to bylo oboje. Ty pozitivní byly z nejrůznějších světových epileptologických center, například v Německu, v Bonnu, kde mají špičkové centrum kombinující kliniku a základní výzkum. Strašně jsem jim to tam záviděl a zeptal se jich, kde vzali tolik peněz. Dozvěděl jsem se, že jako kompenzaci za přesun hlavního města do Berlína dostali obrovské peníze na všechno možné, včetně vědy a výzkumu. Bohužel přestěhovat hlavní město z Prahy do Brna, abychom dostali satisfakci, se nepodařilo... (smích). Další taková špičková centra jsem viděl ve Spojených státech a vždycky mi přišlo líto, že u nás byla klasická epileptologie v nemocnici zcela odtržená od základního výzkumu v ústavech Akademie věd.
Vždycky mi přišlo líto, že u nás byla klasická epileptologie v nemocnici zcela odtržená od základního výzkumu v ústavech Akademie věd.
A tak jsem sám v devadesátých letech v laboratoři na Plzeňské u profesora Gustava Brožka začal dělat pokusy. Byl to hrozně zajímavý model, takzvané Morrisovo vodní bludiště – kulatý bazének naplněný mléčně zakalenou vodou, uprostřed skrytý ostrůvek. Když tam dáte potkana, tak nejdřív plave křížem krážem, dokud ostrůvek nenahmatá. Postaví se na něj, oddychne si. Když ho tam pak dáte znovu, tak frnk – a je tam rovnou. Pamatuje si to. Vytvoří si paměťový obraz. V hipokampu máme neurony pro orientaci v prostoru. Když jsme ale potkanům navodili silný epileptický záchvat – podobný těm, které zažívají některé děti, tak se hipokampus může poškodit. Po určitém čase jsme pozorovali, že potkani více bloudili a hledání jim trvalo déle. Výsledky pak publikoval profesor Jakub Hort, který byl v tu dobu mým doktorandem. Říkal jsem si tehdy, že by bylo skvělé mít místo, kde by se klinici a vědci potkávali, sdíleli nápady a diskutovali.
Říkal jsem si tehdy, že by bylo skvělé mít místo, kde by se klinici a vědci potkávali, sdíleli nápady a diskutovali.
Když jsem se stal děkanem, začal se zároveň rýsovat půdorys toho, co dnes známe jako EpiReC (Epilepsy Research Centre Prague), který jsme zakládali společně a nerozdílně s profesorem Přemyslem Jiruškou, profesorem Jakubem Otáhalem, profesorem Petrem Marusičem a profesorem Pavlem Krškem, abychom dali dohromady jak kliniky, tak základní výzkum.
Podařilo se také vybudovat laboratoře v nově rekonstruovaném kampusu na Plzeňské. Nicméně nejde o prostory, ale hlavně o lidi. Do party jsme přivzali Fyziologický ústav Akademie věd, FEL ČVUT a o něco později navázali spolupráci s ÚOCHB AV. Je potřeba zmínit, že hlavní spiritus movens – vedoucí projektu, profesor Jiruška, už jako student pátého ročníku naší fakulty chodil k nám do EEG laboratoře. Tehdy jsem měl podezření, že ho epileptologie zajímá možná o něco méně než jedna sestřička, ale ať už to bylo jakkoliv, načichl tím prostředím. Zaujala ho dětská neurologie, epileptologie i elektroencefalografie. Později strávil řadu let v Anglii, kde se naučil výborně dělat základní výzkum. A naštěstí se vrátil – což je jeden z těch vzácných a krásných příkladů, kdy se šikovní lidé po čase vrátí domů a zúročí to, co se ve světě naučili. Stejně tak se z USA zásluhou univerzitního programu PRIMUS do České republiky vrátil vedoucí optogenetické skupiny Ondřej Novák. A když jsme u těch zahraničních vkladů, projekt SUDEP vede profesor John Jefferys z Británie. V současnosti máme osm výzkumných skupin a ukazuje se, že epilepsii tu můžeme společně řešit opravdu komplexně a translačně – tedy jak klinicky, tak experimentálně. Translace znamená přenos poznatků od pacienta do laboratoře a zase z laboratoře zpátky k pacientovi – bench to bedside.
Translace znamená přenos poznatků od pacienta do laboratoře a zase z laboratoře zpátky k pacientovi – bench to bedside.
Cíle centra EpiReC
Hlavním společným cílem centra EpiReC je inovativní léčba věkově vázaných epileptických encefalopatií – to jsou špatně zvladatelné, těžko léčitelné až katastrofické epilepsie. Pokud se taková epilepsie u dítěte včas nezastaví, tak epileptická aktivita začne okupovat vyvíjející se mozek a znemožní mu normální vývoj. Když epilepsii dostanete vy nebo já, tak to samozřejmě není nic dobrého, ale náš mentální a rozumový vývoj už to zásadně neovlivní. Pokud je vám více než pětadvacet let, mozek už se tolik nemění. Ale u malých dětí, zejména v prvních třech letech života, probíhá vývoj mozku velmi dynamicky, až bouřlivě. A pokud v tomto období dominuje epileptická aktivita, může to znamenat celoživotní postižení. Proto je tak důležité to včas zastavit.
Diagnostika
Pokud mám popsat, jak probíhá diagnostika těchto epilepsií, tak na prvním místě je velmi podrobná, důkladná anamnéza i rozbor všech předchozích událostí, dále popis záchvatů a velmi důležitá je často dlouhodobá video-EEG monitorace. V Libochovicích profesor Kršek zdůraznil, že se mi společně s kolegyní Ludvikou Faladovou v roce 1992 podařilo pro Motol získat první video-EEG monitoraci na východ od železné opony. Máme tak dlouhodobé zkušenosti s kontinuálním sledováním toho, co se děje s dítětem a co současně vidíme na EEG záznamu. To nám umožní posoudit, zda se jedná o epileptický záchvat, kde začíná a kam se výboje šíří.
Když víme téměř vše o záchvatech a EEG, tak můžeme přistoupit k zobrazení mozku magnetickou rezonancí. A tady je skvělým parťákem do týmu docent Martin Kynčl, který dokáže vytvářet nové protokoly, a neuvěřitelně tak zvýšit výtěžnost vyšetření. Já ještě bohužel pamatuju, když jsme v pátém ročníku tady na Fakultě dětského lékařství v letech 1971/72 s docentem Karlem Brachfeldem – to byl opravdu hodný člověk a výborný učitel neurologie – prováděli zobrazení pomocí pneumoencefalografie. Lumbální cestou jsme dětem nafukovali hlavičky, abychom pak na obyčejném rentgenu viděli, zda tam někde není například tlak na mozkovou komoru způsobený nějakým nádorem. Bylo to, řekl bych, strašně hrubé a málo výtěžné vyšetření. Pak přišla „cétéčka“ (CT, tedy computerová tomografie, pozn. aut.). A nakonec se objevilo něco, co já považuju za úplně úžasné – magnetická rezonance. Ta nám dokáže úplně do detailu vykreslit, kde se nachází dysplazie, která způsobuje záchvaty. Na těchto základech stojí následná úvaha o epileptochirurgickém řešení nezvladatelné epilepsie.
Nakonec se objevilo něco, co já považuju za úplně úžasné – magnetická rezonance. Ta nám dokáže úplně do detailu vykreslit, kde se nachází dysplazie, která způsobuje záchvaty.
Nicméně předoperační rozhodování zahrnuje celou řadu dalších metodik. Tady bych zmínil takzvanou high density EEG zahrnující 256 elektrod. Matematické analýzy výbojů vypracované inženýrem Radkem Jančou (skupina Klinické elektrofyziologie) v kombinaci se zobrazovacími metodami mohou poměrně přesně lokalizovat epileptické ohnisko, a přispět tak k vysoké úspěšnosti epileptochirugických operací.
V současnosti hraje významnou roli i celogenomové sekvenování, které může přispět k takzvané precizované, na míru šité léčbě. Hodně nám pomáhá, že při klinice máme, jako jedni z mála na světě, vlastní neurogenetickou laboratoř a zásluhou EpiReC i výzkumné laboratoře, kde se na tkáňových nebo zvířecích modelech můžeme dozvědět téměř vše potřebné o patofysiologii epileptických procesů a hledat nové léčebné postupy.
V současnosti sice máme k dispozici kolem třiceti generických antiepileptik, ale většina z nich jsou v podstatě paklíče. Není to přesně ten klíč, který dobře pasuje do zámku, není to ono. Hodně těžkých epilepsií jsou kanálopatie, to znamená změnu fungování zejména sodíkových nebo draslíkových kanálů – buď se jedná o ztrátu původní funkce (loss of function), nebo naopak její zvýšení (gain of function). Proto chceme a musíme vědět jakou genovou mutaci má náš pacient a jakmile to víme, můžeme si na nějakém tkáňovém nebo zvířecím modelu vyzkoušet, zda ona mutace zvyšuje, nebo naopak snižuje aktivitu toho kterého kanálu a zároveň ověřit, který lék je nejúčinnější. Zatím dalekou vizí, je výroba na míru šitého nové léku, nebo dokonce genová léčba.
Kolik lidí se na chodu EpiReCu podílí?
V osmi výzkumných skupinách je šedesát mladších vědců na částečné úvazky a v řídícím výboru je nás devět trochu starších.
Vedle centra EpiReC je tu ale také EpiStop, u něhož velmi oceňuji jeho společenský dopad. Profesor Zdeněk Šumník a magistra Květa Janoušková obdrželi loni za svou činnost ve prospěch dětí s diabetem a epilepsií ve školním prostředí poděkování zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Zásadní také bylo prosazení používání Buccolamu (záchranné medikace) ve školách. Proč podle vás vázne zaměstnávání lidí s epilepsií?
Dobrá otázka. Včasné zastavení záchvatu je velmi důležité a podávání bukálního midazolamu (Buccolamu) v případě, že dítě dostane záchvat ve škole, je malý zázrak. EpiStop jsme zakládali s Jirkou Dolanským, primářem z Krče, v roce 1992 nebo tři. Jel jsem se tehdy inspirovat do Manchesteru, jak pomáhá taková task-force – skupina sdružující nejenom pacienty, ale právě odborníky, novináře, právníky – tlačit společnost ke změně.
Sebelepší léky a operace jsou ale k ničemu, když pak ten pacient nedostane zaměstnání, nemůže studovat a ve škole se k němu chovají tak, že když dostane záchvat, zavolá se sanitka a je to strašné haló.
Sebelepší léky a operace jsou ale k ničemu, když pak ten pacient nedostane zaměstnání, nemůže studovat a ve škole se k němu chovají tak, že když dostane záchvat, zavolá se sanitka a je to strašné haló. A přitom by stačilo vědět, jak poskytnout první pomoc. Tenkrát ještě Buccolam nebyl, byla možnost dávat rektálně diazepam, ale to bylo maximálně pro kojence, nikoli pro starší školáky. Uspořádali jsme s Jirkou Dolanským rozsáhlou studii asi u tisíce dětí ve školách. Zjišťovali jsme, jak jejich epilepsii rozumí spolužáci a učitelé; jak se při konfrontaci s tímto onemocněním cítí. Výsledky byly dost tristní. Za deset let jsme to zopakovali a ukázal se velký pokrok. Za tu dobu jsme nasadili nové léky, do škol jsme začali šířit instruktážní film. Jsem rád, že tyto prazáklady do konce dotáhla Květa Janoušková: aplikování záchranné medikace ve školách se podařilo zakotvit do metodického pokynu – Přílohy k epilepsii Společného sdělení MŠMT a MZd k zajištění zdravotní podpory chronicky nemocným dětem ve školách. Učitelé předtím měli pocit, že nesmějí nic dělat, jen zavolat záchranku. Teď mají k dispozici tolik potřebný návod, co mohou u dítěte s epilepsií očekávat, jak správně postupovat a jaké vytvářet pro děti s epilepsií plány podpory. Pravidelně také v Motole pořádáme několikadenní kurzy o epilepsii pro učitele ze základních i středních škol: ukazujeme videozáznamy záchvatů, dozvědí se, které sporty mohou děti s epilepsií dělat – a hlavně, jak podávat záchrannou medikaci. Co mě ale trápí a co jste správně nakousnul, je zaměstnávání lidí s epilepsií. EpiStop měl na jejich podporu na trhu práce evropský projekt, v současnosti se problematice věnuje zejména Společnost E, ale stále je to společenská výzva.
Co mě trápí, je zaměstnávání lidí s epilepsií, což je stále společenská výzva.
Co jste si odnesl z politiky?
Spoustu zkušeností. S Martinem Bojarem jsme organizovali na fakultě Občanské fórum a pak zakládali ještě s asistentem Vávrou akademický senát. Studenti najednou dostávali hlas – to bylo strašně silné. Na Praze 2 jsem vedl Občanské fórum. Ještě v devadesátých letech tvořili zastupitelstvo z většiny komunisti; my jsme byli kooptovaná menšina a nebylo to s nimi jednoduché. Nejprve si nás mazali na chleba, ale pak jsme se jim naučili čelit a prosadit, co bylo třeba. Samozřejmě to nebylo ze dne na den.
U Martina Bojara na ministerstvu zdravotnictví připravila naše skupina pro reformu koncept moderního nesocialistického systému zdravotní péče. Ten, kdo to měl tenkrát jít prezentovat na legislativní radu vlády premiéra Petra Pitharta se někam ztratil, a za úkol jsem to dostal já. A bylo to opravdu kafkovské, respektive přímo surrealistické, protože tam seděli vesměs staří komunisté, kteří říkali: „Vy byste chtěli, aby lidé platili a ještě jim chcete zrušit nemocnice?“ Našim cílem bylo efektivní zdravotnictví a to se dosud nikomu nepodařilo. Když jsem se později stal přednostou kliniky a později děkanem, tak zkušenosti z politických bojů nebyly k zahození. Zvýšila se mi resilience a docela hodila ta „otřískanost“. Snad proto se většinou v klidu a diplomaticky podařilo dosáhnout cíle.
Úplně nejtěžší tady samozřejmě bylo, když jsem jako děkan musel vyjednávat s bývalým ředitelem FNM Miloslavem Ludvíkem a jeho náměstkem Pavlem Budínským koupi či pronájem pozemku pro Kampus Motol v areálu nemocnice. Budínský tenkrát říkal: „Nedostanete ani metr čtvereční – nenechám se zavřít jako špatný hospodář.“ Bez komentáře … Takže takhle to bylo.
Profesor Jan Starý v knize Věřil jsem, že to musí jít lepší cestou mluví mimo jiné o tom, že vědecká instituce nemusí zvládnout generační obměnu – určitá silná generace skončí a chybí návaznost. Jak se na dynamiku vědeckých institucí díváte vy? Jak si pojišťujete nástupnictví?
Jak kde. Na jednom ústavu Akademie věd, který dobře znám a nebudu jmenovat, je vidět, že tam pomalu odchází generace starších, střední chybí a nepřicházejí mladí. Za centrum EpiReC i naši kliniku mohu říct, že máme zastoupeny všechny generace. Mladší kolegyně a kolegy v týmu vnímám téměř jako své děti a vnoučata a moc se raduji z jejich úspěchů. Někteří jsou už lepší než já a tak to má být.
Když se otevřely hranice, bylo vám čtyřicet. Formovala vás nějaká zahraniční zkušenost?
Zcela zásadní bylo, když jsem tři měsíce vedl EEG laboratoř ve špičkovém epileptologickém centru v Heemstede kousek od Amsterdamu. Připadal jsem si tehdy jako sedlák, kterému čouhá sláma z bot. Pozval mě ředitel institutu Harry Meinardi, prezident Mezinárodní ligy proti epilepsii, mezinárodně uznávaný odborník a úžasný člověk. A protože vedoucí EEG laboratoře Walter van Emde Boas, odjel na zkušenou na McGillovu univerzitu do Montrealu, tak jsem to tam za něj vedl. Laboranti mi předkládali popisy záznamů v holandštině a mým úkolem byla jejich kontrola. Závěry jsem pak psal v angličtině. Holanďané jsou do určité míry dost uzavření – žádné slovanské poplácávání po zádech a popíjení, ale postupně jsme si začali hodně rozumět a mám tam dodnes spoustu kamarádů. Byla to skvělá zkušenost. Na základě holandského modelu epileptochirurgické péče jsme pak s profesorem Ivanem Rektorem – ten měl zas zkušenosti z Paříže – vypracovali model centrové epileptologické péče v České republice. Navštívil jsem i další epileptická centra, ale na kratší dobu – musel jsem se vrátit, měl jsem tady spoustu práce. Obecně je potřeba v zahraničí pobýt klidně i půl roku, naučit se pracovat v týmu, něco si odnést a pak dál s těmi centry spolupracovat. V tomhle směru jsem měl velkou radost, když se vrátil třeba Ondra Novák ze Spojených států. Je na něm vidět ta zkušenost a těší mě spolupráce, která pořád trvá s americkým pracovištěm.
Doslechl jsem se, že jste zvažoval emigraci ...
Myslím, že po roce 1968 jsme to všichni nějak zvažovali. Řada mých vrstevníků je dnes různě po světě a ztratili jsme tak hodně kamarádů. To bylo hezky zachycené na konci filmu Pelíšky. Když jsem vážně diskutoval o emigraci se svým učitelem dětské neurologie, primářem Mirkem Bejšovcem, tak mi pověděl: „Ale my jsme tady doma, ne ty červený mravenci.“ Mirek mě vlastně také v roce 1984 nasměroval i sem do Motola. Když jsem ve stejný den dostal nabídku nastoupit k vlídnému docentovi Vladimíru Vlachovi do Krče a zároveň sem na kliniku vedenou předsedou KSČ v Motole, tak mi řekl: „Vladimíre, člověk má poznat i peklo.“
Zkusme si projít jednotlivé skupiny EpiReC. U Klinické elektrofyziologie by mě zajímalo, jak umělá inteligence a statistické matematické modelování pomáhají určit, odkud záchvaty v mozku pochází?
Na to by nejlépe odpověděl vedoucí skupiny Radek Janča, který se věnuje hodnocení dlouhodobých záznamů nitrolebních EEG signálů, kde dokáže poměrně velmi přesně lokalizovat jak maximum abnormální epileptogenní aktivity (epicentrum), tak funkční propojení epileptogenní sítě i dráhy šíření záchvatů. Veškeré elektrofysiologické informace se ještě před samotnou operací propojí se zobrazením mozku (MRI, PET, SPECT) a výsledkem je vysoce cenná informace pro neurochiruga, kde je epileptogenní ložisko, jehož odstraněním dojde k vymizení epilepsie.
Společensky velmi významný je výzkum skupiny Johna Jefferyse Patofyziologie SUDEP …
SUDEP neboli Sudden Unexpected Death in Epilepsy – obava , že náhle a nečekaně pacient s epilepsií při záchvatu zemře, je strašákem jak pro pacienty a jejich rodiny, tak i pro lékaře. Vzpomínám si na dva pacienty se SUDEP a vím, jak je náhlé neočekávané úmrtí pro všechny těžko pochopitelné, šokující a bolestivé. O patofyziologii SUDEP zatím víme velmi málo, ale existují určité hypotézy o tom, jakou roli hrají záchvatem vyvolané změny srdečního a dýchacího rytmu. Proto se tomu tato skupina intenzivně věnuje a v letošním roce byl úspěšně dokončen grant AZV. Na experimentální části (zvířecích modelech) měla hlavní podíl Karolína Liška, klinickou část – hodnocení změn EEG a EKG měl na starosti David Krýsl. Identifikace těchto změn by mohla poskytnout biomarker umožňující určit míru rizika SUDEP u pacientů s epilepsií. Dalším cílem je zavedení chronického monitorování respirace na video-EEG jednotce, které by umožnilo detekci peri-iktálních respiračních patologií a potenciálně identifikaci pacientů s vyšším rizikem SUDEP.
U Laboratoře optofyziologie neuronálních okruhů jsem se chtěl zeptat na přístrojové vybavení, optofyziologický hardware.
Skupinu vede již zmíněný Ondra Novák, který patří k našim nejaktivnějším vědcům. Nám se za pomoci univerzitního programu Primus podařilo podpořit vybavení laboratoře. V jeho laboratoři můžete na vlastní oči pozorovat v přímém přenosu mozek myši a do detailu sledovat, který neuron epileptický záchvat spouští, kam se výboje šíří i jak záchvat končí. Na tomto modelu si pak můžeme ověřit, jak fungují nová léčiva. Víc k tomu nemůžu říct, protože CPPT si hlídá zveřejňování informací ve výzkumech, které mohou směřovat k patentu… Ale na přístroje se zeptejte Ondřeje, optogenetiku vám vysvětlí líp on sám.
Mgr. Ondřej Novák, Ph.D., k optofyziologickému hardwaru:
Celkově jsme u nás v laboratoři již postavili dva specializované mikroskopy a třetí, zcela unikátní, nyní stavíme. První byl fluorescenční mikroskop s prostorově strukturovanou excitací a velmi rychlou, tichou a citlivou kamerou. Jinými slovy, umožňuje v mozku živé myši posvítit na jednotlivé neurony, nepřimíchávat signál pozadí a obraz fluorescence vybraných neuronů zachytí s rychlostí >1000 snímků za sekundu. To umožňuje opticky odečítat akční potenciály jednotlivých neuronů a malých shluků neuronů s milisekundovou přesností. Jde o vylepšenou verzi stroje, který jsem budoval na stáži v USA, kde jsem se měl možnost na vývoji této metody podílet. Mikroskop umí samozřejmě i řadu dalších věcí, ale v tomto je unikátní.
Druhý svépomocí postavený mikroskop je klasický dvoufotonový skenovací mikroskop. Postavit ho po vlastní ose bylo kdysi dáno omezeným rozpočtem, ale kvalita zobrazování je stejná jako u násobně dražších komerčních instalací. Navíc přesně víme, co a kde se v mikroskopu děje a vše je tak možné mít pod dokonalou kontrolou.
Třetí mikroskop, na který se asi vlastně ptáte, je stroj, který jsme začali budovat po finanční injekci z projektu Národního ústavu pro neurologický výzkum (Neur-IN; MSMT EXCELES LX22NPO5107). Zde jde o kombinovaný dvoufotonový a třífotonový systém, který pracuje v několika módech. Buď jako klasický dvoufotonový mikroskop s přidanou možností zobrazování dohasínání fluorescence (FLIM), což umožňuje zjišťovat metabolický stav zobrazovaných buněk v živé myši. Nebo jako vysoce přesný trojfotonový mikroskop, který zase umožňuje funkční zobrazování částí mozku v hloubce přes 1,5 mm bez nutnosti narušení tkáně nad touto oblastí. Dá se použít například pro hipokampus u myši. To je klíčové místo nejen pro epileptologii, ale i pro celou řadu neurodegenerativních chorob. Velmi rádi budeme s kýmkoli spolupracovat. Poslední, a do značné míry unikátní, mód mikroskopu ale je možnost dvoufotonového skenování strukturovanou excitační čarou, kde můžeme signál z vybraných neuronů snímkovat s frekvencí až 10kHz. Ve spojení s vhodnými geneticky kódovanými proteinovými indikátory nám to v podstatě umožní, abychom sledovali akční potenciály hluboko usazených neuronů, výlevy neurotransmiterů, a další děje na milisekundové škále, které funkci mozku provázejí. Armamentárium pro zobrazování živého bdělého mozku bude tak kompletní.
Zmínil jste propojení trojice nemocí – epilepsie, Alzheimera a Parkinsona. To souvisí s činností další skupiny, Laboratoře neurogliových interakcí.
U neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimer a Parkinson, se objevují podobné zánětlivé a buněčné procesy jako u epilepsie, zejména v souvislosti s činností gliových buněk. Děti, které mají některé neurovývojové poruchy mozku, jsou mnohem náchylnější k tomu, aby později měli Alzheimerovu chorobu.
U neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimer a Parkinson, se objevují podobné zánětlivé a buněčné procesy jako u epilepsie, zejména v souvislosti s činností gliových buněk.
Cílem skupiny vedené doktorkou Helenou Pivoňkovou je zjistit, jak patologická synchronizovaná neuronální aktivita u epilepsie ovlivňuje funkci buněk oligodendrocytární linie a co je příčinou hypomyelinizace u některých typů epilepsie. K tomu slouží myší model fokální kortikální dysplazie – naše experimentální přístupy zahrnují imunohistochemii, transkriptomiku a elektrofyziologii v kombinaci s in vivo dvoufotonovým zobrazováním mozku živé myši, kdy pozorujeme jednotlivé „dysplastické“ neurony a dokumentujeme průběh epileptického záchvatu v reálném čase. Zajímavé je, že epileptogenní ložisko si podobně jako nádor vytváří mikroprostředí náchylné k tomu, aby ještě víc aktivovalo tendenci k epileptickým záchvatům. V tomhle ohledu to bývala taková opomíjená oblast. Myslím, že se dostáváme k dalším novým možným terapeutickým postupům v klinice.
V mnoha rozhovorech jste zmínil zásadní pokrok zobrazovacích metod za posledních deset let. Tím se dostáváme ke skupině Neuroimaging CZ.
Dříve nebylo možné diagnostikovat kortikální dysplazie, které jsou u dětí nejčastější příčinou nezvladatelné epilepsie. Dnes lze zásluhou speciálních protokolů rozlišit dva hlavní typy (FCD I. a FCD II.) a s pomocí SPECT či PET děti úspěšně operovat. Zkrátka a dobře, bez skupiny Neuroimagingu by nebylo těch 500 úspěšných operací, což pokládám za zázračné číslo. Když jsme začínali s epileptochirurgií, tak úspěšnost u těžkých pacientů byla třicet až padesát procent. Nyní to stoupá až k osmdesáti procentům. Pacient je bez záchvatů a vývoj směřuje k tomu, že se mu vysadí léčba – dřív jsme se obávali, že se záchvaty vrátí. K vysazení léků jsem býval skeptický, nyní se vysazují poměrně brzy po operaci, pacient v podstatě žije normální život bez vedlejších účinků. Skupinu výborně vede profesor Otáhal a docent Kynčl je jako orel, který vidí, co ostatní nevidí. Nestačí mít totiž jenom skvělé přístroje, ale musíte mít někoho, kdo má obrovskou zkušenost a vidí to tam. Běžný radiolog na to nemá zkušenost a oko. Aktuálním cílem skupiny je validace hodnocení zobrazení mozku pomocí měření jak difuze a perfuze, tak propustnosti hematoencefalické bariéry a nově i elektrických vlastností tkáně (MR-EPT). Úspěšně se rozvíjejí metody postprocessingu a implementace algoritmů umělé inteligence.
Další skupinou EpiReC je Neurokognitivní skupina. Ta mimo jiné využívá elektrody přímo v mozku pacientů, kteří se připravují na operaci epilepsie. Jakých zajímavých zjištění se dobrala?
Tato část je strašně důležitá. O mozku se toho ví hodně – co a kde která oblast mozku dělá. Hodně nám v tom pomohla funkční magnetická rezonance. Její pomocí lze testovat celou řadu funkcí, včetně toho, zda člověk lže nebo říká pravdu. V zahraničí se mluví o využití v oblasti forenzní medicíny. Nicméně když máte přímo zanořenou elektrodu do nějaké oblasti a víte, kde je lokalizovaná, tak můžete, nejenom předoperačně, neurochirurgovi říct, že se musí vyhnout tomu určitému místu. Krom toho lze intrakraniální elektrody využít i k rozšíření poznatků o mozkové aktivitě během různých kognitivních úkolů a odhalení dynamiky neuronových sítí, jež jsou základem behaviorálních reakcí.
Čím se zabývá Skupina experimentální neurofyziologie, o které jsme už několikrát hovořili?
Skupina, kterou vede inženýr Kudláček, studuje na genetickém modelu FCD buněčné a síťové mechanismy vzniku epileptických záchvatů a elektrofyziologické záznamy kombinuje s metodami řízení nervové aktivity, jako je optogenetika a chemogenetika. Kromě toho máme odborné znalosti v oblasti matematických přístupů k analýze dat a numerického modelování a výzkumu vysokofrekvenčních oscilací u epilepsie.
V poslední době se zabývají dynamikou přechodu do záchvatu a mechanismy, kterými epileptický mozek ztrácí odolnost před záchvatem. Kromě toho studují ultrapomalé cykly v riziku záchvatů a hledají metody jejich predikce.
Je to jako s počasím či zemětřesením. Bylo by skvělé mít třeba za uchem jednoduchý monitor EEG křivky, který by dlouhodobě sbíral data a posílal je přes hodinky do počítače, podobně jako to jde s EKG. Díky tomu bychom mohli rozlišit období klidu, období zvýšeného rizika a období vysokého rizika. Tak by pacient věděl, že by se zrovna neměl vydávat do zahraničí nebo že si má vzít prášek navíc – prostě by měl přehled. To jsou ty dlouhodobé předpovědi. A pak jsou ty krátkodobé – pacienti či rodiče malých pacientů by chtěli vědět, jestli za pět, deset minut nepřijde záchvat, a přejí si mít takový monitor, který by je varoval. Kdysi dávno jsme s inženýrem Milanem Palušem z Akademie věd publikovali článek, náš nejcitovanější. Pomocí nelineární EEG analýzy jsme zjistili, že desítky vteřin před klinickým záchvatem signifikantně klesá entropie. Ve zdravém mozku je tak trochu uspořádaná nahodilost (možná související s populární kvantovou teorií vědomí) a pokud se aktivita začne zjednodušovat, tak se může blížit záchvat. To by také mohla být budoucnost elektrofyziologie.
Ve zdravém mozku je tak trochu uspořádaná nahodilost (možná související s populární kvantovou teorií vědomí) a pokud se aktivita začne zjednodušovat, tak se může blížit záchvat. To by také mohla být budoucnost elektrofyziologie.
Neurogenetická skupina vzešla z laboratoře, kterou jste založil vy, že?
S nápadem přišel Pavel Seeman a já jsem pro něj velmi těžce vybojovával s ředitelem Ludvíkem a náměstkem Budinským prostor pro laboratoř. První prostor mu přidělili na bývalém záchodě u profesora Bojara, který tehdy před Marusičem vedl neurologii. Teprve později dostal důstojnější prostory a mohl tým rozšířit. Vychoval skvělé vědkyně, jako je docentka Pavla Šafka Brožková a docentka Petra Laššuthová. Teď s nimi spolupracuje Bára Straka a kolegyně Barbora Splitková.
Genetika pomáhá jednak u známých chromozomálních onemocnění nebo u monogenních, jednoduchých syndromů. Dřív jsme si mysleli, že je buď strukturální léze a tu vyoperujeme, nebo je příčina v genech a ty zatím operovat neumíme. Teď se ale ukazuje, že dysplazie typu I i II mají úplně jinou podstatu, danou geneticky. Když se po epileptochirurgické operaci z vyjmuté tkáně provede analýza genu, tak se dozvíme, o jakou somatickou mutaci se jedná. Ještě významnější je výzkum genetické podstaty epileptogenní dysplazie před operací ze zanořené elektrody poté, co se vytáhne z mozku. To je velmi důležité pro stanovení plánu operace a posouzení prognózy.
Genetika je důležitá nejenom pro epileptochirurgii, ale také proto, že dnes víme, že třeba na draslíkovou mutaci daného typu funguje pouze karbamazepin a jiný lék může ublížit. U syndromu Dravetové může naopak karbamazepin záchvaty aktivovat, zatímco jiný lék je velmi efektivní. A hlavně na základě genetických poznatků lze hledat nové léky šité na míru pacientovi podle povahy genové mutace. Z výsledků naší genetické laboratoře mám velkou radost – je to budoucnost epileptologie.
Související
Prof. Vladimír Komárek získal Cenu Jana Evangelisty Purkyně, nejvyšší ocenění lékařské společnosti za celoživotní dílo
Převzal ji 18. června 2025 v Libochovicích.
500 úspěšných operací, které mění životy dětem s epilepsií – úspěšný program na Klinice dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol
Videoprezentace k tiskové konferenci 26. 3. 2025
Purple Day: Fialová tramvaj v Praze upozornila na život s epilepsií
26. březen byl na lince 22 věnován epilepsii...
Člověk má poznat i peklo
S dětským neurologem, emeritním děkanem a emeritním přednostou Kliniky dětské neurologie prof. Vladimírem Komárkem o jeho životě, práci a fakultě.
Prof. Vladimír Komárek (nejen) o mozku, inteligenci a inkluzi
Děkan 2. lékařské fakulty a dětský neurolog v pořadu Jak to vidí... na Dvojce Českého rozhlasu (7. 3. 2021).
Prof. Vladimír Komárek o mozku, jeho vývoji a poznávání
Děkan 2. lékařské fakulty a neurolog v podcastu na Info.cz (20. 2. 2021).
Komárek: Už u kojenců si lze všimnout signálů autismu
O vývoji mozku, o schopnostech i rozmarech tohoto dynamicky se utvářejícího orgánu, a také o malých pacientech nebo studentech medicíny hovořil v pořadu Českého rozhlasu Host do domu prof. Vladimír Komárek.
