Fotografiemi upozorňuju na utrpení člověka. Kdybych chtěla dělat estetiku, fotím kytičky

Fotografiemi upozorňuju na utrpení člověka. Kdybych chtěla dělat estetiku, fotím kytičky

Válečná reportérka a fotografka Lenka Klicperová vystoupila na festivalu Peli‑Cannes s přednáškou o dokumentování války a výstavou Russkij mir: Válečné utrpení na Ukrajině. V rozhovoru jsme si povídali o omezeních a rizicích novinářské práce v autoritářských státech, o jejím přístupu k estetice fotografie i o tom, jak se proměňuje role reportéra v době dronů a neviditelných konfliktů.
Štítky
Rozhovor
Peli-Cannes
Rádi vás uvítáme na filmovém festivalu na 2. lékařské fakultě. Jsou ale oblasti, kterým se vyhýbáte, například cestování přes Turecko...

Do Turecka jsem se bála jezdit v době, kdy jsme intenzivně kritizovali Erdoğanův režim, a myslím si, že ne neoprávněně, protože k novinářům se opravdu nestaví hezky, nemá problém zavírat je do vězení. Obávám se i dnes: několikrát projedete bez problémů, a pak vám někdo ve správnou dobu otevře batoh a přidá pár gramů drogy.

Na veřejně dohledatelné černé listině jsme i v Ázerbájdžánu – kvůli tomu, jak jsem referovala o konfliktu v Náhorním Karabachu.

V Ázerbájdžánu vloni odsoudili doktoranda, který studoval na Karlově univerzitě, za kritický článek o zacházení s Armény právě v Náhorním Karabachu.

To je ono – já jsem pokrývala konflikt na arménské straně a kritizovala útočnou válku, kterou Ázerbájdžán vedl s podporou Turecka. A samozřejmě nemůžu do Ruska s ohledem na to, jak referuji o válce na Ukrajině, protože ji samozřejmě můžu pokrývat jenom z ukrajinské strany.

 

A samozřejmě nemůžu do Ruska s ohledem na to, jak referuji o válce na Ukrajině, protože ji samozřejmě můžu pokrývat jenom z ukrajinské strany.

Je možné být dnes jako novinář nestranný a navštěvovat obě strany?

To už dávno neplatí. V současnosti si to mohou dovolit jen velké agentury a média typu Reuters nebo CNN, ale ani tak to nemůžou být ti samí lidé – do Ruska a na Ukrajinu musejí být vyslány různé týmy. Pokud chcete pracovat v blízkosti frontové linie, musíte získat důvěru příslušné strany, že například obratem nenahlásíte Rusům souřadnice jejich jednotek. Obě strany mají v uvozovkách svoje novináře, které občas pustí i do nějakých citlivých míst. Nedávno jsem navštívila ohromný sklad výbušnin jedné ukrajinské jednotky – to je výraz velké důvěry, kterou když jednou zničíte, už ji jen těžko obnovíte.

Lenka Klicperová je česká novinářka, fotografka a dokumentaristka, která dlouhodobě působí v krizových a válečných oblastech. V letech 2004–2018 byla šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země. Pracovala v afrických zemích a Afghánistánu, od roku 2011 se soustavně věnuje Iráku a Sýrii a konfliktům, jako je Náhorní Karabach či Ukrajina. Jako nezávislá reportérka spolupracuje s českými médii i televizemi; její snímky se objevily také v mezinárodních publikacích. Je držitelkou několika ocenění Czech Press Photo a v roce 2020 byla zařazena do databáze Women Photograph. Působí na platformě reporterky.cz.

Děláte někdy kompromisy – aby mě někam vpustili, přistoupím na omezení?

Jednou jsme dostali povolení pracovat na územích pod kontrolou Bašára Asada. Neustále nás doprovázel režimní člověk, znemožňoval nám svobodný kontakt s místními lidmi – byli jsme omezeni tím, co jsme mohli a nemohli natočit. A my jsme v naší reportáži tu kontrolu ukázali, takže už jsme nikdy povolení k práci v Sýrii nedostali. S čímž jsme počítali.

Na festivalu promítneme film Lee: Fotografka v první linii o fotografce Lee Millerové, která zachytila postup spojeneckých vojsk za druhé světové války. Líbilo se vám, jak se režisérce Ellen Kurasové povedlo zobrazit vaši profesi?

Válečné filmy mám ráda, i téma silných žen ve válce. Bylo to takové přiromantičtělé... Chápu filmovou zkratku, ale nevidíte nudné chvíle, kdy žádáte o povolení a bojuje se systémem, než se tam vůbec nějak prokoušete.

Střih, a posun dál...

... a ani chvilička nudy, ale tak to prostě není. Někdy sedíte několik hodin, nebo dní, nebo týdnů a čekáte.

Je boj o uznání minulostí? Nebo jsou ženy – válečné reportérky stále vzácné?

Vůbec ne. Válečná žurnalistika, zejména v zahraničí, se hodně feminizuje. I na Blízkém východě, když jsme pokrývali válku proti Islámskému státu, jsme potkávali spoustu žen, Arabek a Kurdek, které dělaly skvělou práci. Ačkoliv na Západě už ženy nemusí bojovat základní boje o uznání jako Lee Miller nebo Martha Gellhorn, která patří k mým oblíbenkyním.

 

Boje s šovinistickým pohledem jsem musela vybojovat v Česku: Co si to dovolujete, být žena a mluvit o válce, když to přísluší jenom moudrým a statečným mužům?

Boje s šovinistickým pohledem jsem musela vybojovat v Česku: Co si to dovolujete, být žena a mluvit o válce, když to přísluší jenom moudrým a statečným mužům? Veřejnost vás nebere jako relevantní zdroj – ale zlepšuje se to, protože lidé vidí, že už mám za sebou nějakou kariéru.

Lenka Klicperová u Bachmutu
Vaše fotografie mají silný výraz a jasný styl. Jak přemýšlíte o následných úpravách snímků – konkrétně o hranici mezi editací, která fotografii jen esteticky dotvoří, a takovou, která už může posunout význam zachycené situace? Jako příklad se někdy uvádí úprava – nebo manipulace? –, kdy se z původně šedého dýmu stane výrazně černý.

Já tyhle druhy úprav, které vedou k posunu významu, nebo dokonce manipulaci, úplně neumím dělat, a ani bych jimi nechtěla ztrácet čas. Spoléhám na jednoduché úpravy, co se provádějí už od vynálezu fotografie, jako posunutí ostrosti nebo kontrastu – jen posunováním křivek v grafickém programu.

Co se týče zvýraznění například prachu nebo dýmu, vnímám to obráceně: Když uvidíte na obzoru výbuch, zrovna máte u sebe krátký objektiv a nemůžete si ho přiblížit, zachytíte skutečnost daleko méně brutální, než v tom okamžiku sám pozorujete. Takže zvýraznění dýmu za manipulaci nepovažuju, je to zprostředkování dojmu okamžiku.

Aniž bych se považovala za umělkyni – jsem prostě reportážní fotografka –, to, co dělám, se nachází na pomezí reportážní fotografie a umění. Když fotím reportáž, chci, aby měla také estetický přínos, aby se na ni člověk podíval proto, že je to prostě hezká fotka. Tomuto účelu se snažím vyhovět, i když fotím třeba mrtvé tělo. Dbám jen, aby moje fotografie neobsahovaly ošklivé detaily, protože chci, abyste se na ně mohl dívat bez odporu.

Vaše fotografie dokážou určité situace zpřítomnit velmi intenzivně – procházel jsem kolem improvizovaného uprchlického tábora v Jerevanu nebo mezi bezdomovci v Bukurešti a po setkání s vašimi fotografiemi jsem o té zkušenosti uvažoval trošku jinak.

A tak je to správně! Když v uvozovkách jenom projdete kolem, nevšimnete si celého utrpení člověka. Až když ho zachytíte v nějakém výrazu a podíváte se na to i zpětně, začne vám docházet, co všechno prožil a jaké utrpení se skrývá za tím, že leží na ulici.

To má blízko tomu, čemu se trošku vzletně říká humanistická fotografie... Ale o to vám jde, že estetizace může vést k empatii, osvětě a třeba i politické akci?

Přesně tak! Jsou fotky, které vás zasáhnou, a vy si třeba najdete víc informací a začnete o skutečnosti jinak přemýšlet. Uvědomíte si, že zachycený moment je součástí nějaké historické situace. To je, myslím, účel fotografie; vnímám tento apel, přinejmenším k zamyšlení, jako součást novinářského poslání. Kdybych chtěla dělat jenom estetiku, fotím kytičky nebo krajinu (úsměv).

 

Jsou fotky, které vás zasáhnou, a vy si třeba najdete víc informací a začnete o skutečnosti jinak přemýšlet. 

 

Mění technologie jako drony, AI, satelitní snímky a podobně i roli fotoreportéra?

Používat drony s kamerou ve válce moc nemůžete, zvlášť v té, která se odehrává na Ukrajině, protože tam létá tolik dronů, že když vypustíte ten svůj, okamžitě ho někdo sestřelí. To dělají jen vojenští fotografové.

Související

Jak vás omezuje nebezpečí, který z nepřátelských dronů plyne pro vás?

To je něco úplně jiného – drony radikálně rozšiřují zónu nebezpečí, v ohrožení jste už ve vzdálenosti čtyřiceti kilometrů od ruských pozic. To nás omezuje nesmírně – v nebezpečí jste neustále, nemůžete dojet na místo. A když můžete, nepořídíte už epické fotky vojáků s odkrytým dělem, které válku symbolizuje, protože je zakopané a zamaskované. Ani už nedopadají velké rakety jako na začátku války. Válka je neviditelná a těžko zachytitelná foťákem. Nebo se odehrává v noci, za tmy, kdy to líp zachytí kamera. Nejvýš sedíte několik kilometrů daleko v blindáži, kde máte strašně omezenou možnost, jak a co fotit, v díře tři krát čtyři metry, kde toho kreativně vymýšlet moc nejde. A do situace, kdy se používají ruční zbraně, se jako novinář nedostanete.

 

Válka je neviditelná a těžko zachytitelná foťákem.

Pomůžou vám moderní navigační prostředky, abyste se dostala dřív na místo, kde se něco děje?

To ne, protože jezdíte s vojenskou jednotkou, která má navigaci, takže se o ni nemusíte starat.

Na začátku války jsem pracovala tak, že jsme se ráno podívali, co se stalo přes noc, kde Rusové útočili, vložili to místo do navigace a jeli fotit. Z dnešního hlediska i to bylo nesmírně nebezpečné, protože jsme neznali frontové linie a mohli přejet do míst pod ruskou kontrolou. Dnes je fronta stabilizovaná a vy se svezete s vojáky na ukrajinské pozice. Bez nich můžete pracovat nanejvýš mezi civilisty ve městech.

Další:

Vytvořeno: 27. 2. 2026 / Upraveno: 9. 3. 2026 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.