Moderní medicína dnes stojí na pomezí špičkového výzkumu, přísné regulace a realistických očekávání. Profesor farmakologie Ján Kyselovič – jeden z řečníků na nadcházející Vědecké konferenci 2. lékařské – v rozhovoru připomíná, že skutečný význam vědeckých objevů se naplňuje teprve tehdy, jsou‑li bezpečně a smysluplně převedeny do klinické praxe. Mluví o limitech inovací, významu mezinárodní spolupráce, nutnosti propojování medicíny s technologiemi i o tom, proč bez translačního myšlení zůstávají i ty nejslibnější terapie pouze v laboratoři.
Vaše kariéra propojuje vedení fakulty, práci v EMA a dlouholetý výzkum. Jak vás tento pohyb mezi exekutivními funkcemi a laboratoří ovlivnil v tom, jak nahlížíte na akademické prostředí? A jaké slepé skvrny v něm díky této zkušenosti dnes vidíte? Byl návrat z vedoucích funkcí zpět k výzkumu výsledkem osobního rozhodnutí?
Pohyb mezi exekutivou, mezinárodním regulačním prostředím a laboratoří nevnímám jako roztříštěnost, ale spíše jako nezbytnou multidisciplinární symbiózu. Ve specifických podmínkách slovenského akademického prostoru je totiž propojení řídicí funkce s vědeckou prací často jedinou reálnou cestou, jak zajistit a udržet kontinuitu výzkumu. Částečná manažerská pozice mi umožňuje vytvářet prostředí, v němž věda může nejen přežít, ale dá se i rozvíjet, zatímco práce v laboratoři mě udržuje v kontaktu s mladými, zanícenými kolegy.
Zásadním milníkem v mém vnímání akademického prostředí bylo působení v Komisi pro pokročilé terapie (Committee for Advanced Therapies, CAT) při EMA. Tato zkušenost pro mě znamenala mimořádný benefit, protože mi umožnila participovat na diskusích na evropské úrovni o nejmodernějších trendech v inovativní farmakoterapii – ať už šlo o buněčné a genové terapie, nebo tkáňové inženýrství. Tento globální pohled na regulaci a vývoj léčiv zpětně obohatil mou práci na fakultě, neboť mi dovolil vnášet mezinárodní standardy a vize přímo do našeho výzkumného kurikula.
Věřím, že právě v této fázi kariéry je klíčové transformovat nabyté manažerské zkušenosti do maximální translace kvalitního a cíleného výzkumu do klinické praxe.
Navzdory tlaku exekutivních povinností jsem se nikdy nedokázal vzdát přímého kontaktu s vědou. I dnes aktivně manažuji tým Jednotky klinického výzkumu na 5. interní klinice a vedu Ústav farmakologie a klinické farmakologie lékařské fakulty. Má perspektiva se však v poslední dekádě přirozeně vyvíjí. Čím jsem v akademickém životě dále, tím více se snažím o striktní prioritizaci. Mým cílem je eliminovat administrativní zátěž a funkce, které nejsou přímo navázány na mé klíčové výzkumné zaměření v oblasti experimentální a klinické farmakologie. Věřím, že právě v této fázi kariéry je klíčové transformovat nabyté manažerské zkušenosti do maximální translace kvalitního a cíleného výzkumu do klinické praxe.
Jak vás formovala zahraniční zkušenost – mám nyní na mysli čtyři vědecko-výzkumné pobyty v Belgii a Kanadě. Který aspekt zahraniční vědecké kultury by podle vás nejvíce prospěl našim fakultám a výzkumným centrům?
Mé zahraniční pobyty v Belgii a Kanadě v letech 1989–2000 nevnímám pouze jako osobní zkušenost, ale doslova jako existenční nutnost pro nastartování moderní vědecko-výzkumné práce v našich podmínkách. Po změně režimu jsme se ocitli v situaci, kdy bylo třeba vědu nejen dělat, ale především ji od základů redefinovat a napojit na světové standardy.
Symbolickým vyvrcholením této etapy byl rok 2000, kdy se mi podařilo úspěšně přenést vědecký projekt z Lékařské fakulty Katolické univerzity v Bruselu přímo do Bratislavy. Nešlo pouze o transfer dat či metodiky, ale o přenos celého ekosystému myšlení. Právě to mi umožnilo postupně transformovat domácí prostředí tak, aby dosáhlo plné kompatibility se špičkovými zahraničními pracovišti.
Zahraničí mě naučilo, že věda nemá hranice a akademický izolacionismus je cestou ke stagnaci.
Pokud se ptáte, který aspekt zahraniční kultury by našim fakultám prospěl nejvíce, je to právě tato mentální a procesní kompatibilita. Zahraničí mě naučilo, že věda nemá hranice a akademický izolacionismus je cestou ke stagnaci. Přirozený internacionalismus – stav, kdy přítomnost světových odborníků v našich laboratořích není výjimkou, ale standardem – považuji za klíčovou podmínku dalšího rozvoje.
Prof. PharmDr. Ján Kyselovič, CSc. FESC, FIACS, absolvoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v roce 1987, studium ukončil Cenou rektora. Postgraduální studium v oboru farmakologie dokončil v roce 1993 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1992–2004 absolvoval čtyři dlouhodobé zahraniční vědecko-výzkumné pobyty v Kanadě a Belgii. Je řádným profesorem farmakologie, garantem magisterského studijního programu Farmacie a doktorského studia v oboru farmakologie. V letech 2009–2013 působil jako děkan Farmaceutické fakulty a v letech 2005–2010 jako vedoucí Katedry farmakologie a toxikologie. Od roku 2013 je rovněž profesorem farmacie na Univerzitě veterinárního lékařství a farmacie v Košicích.
V současnosti je vedoucím Jednotky klinického výzkumu V. interní kliniky Lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a přednostou Ústavu farmakologie a klinické farmakologie LF UK Bratislava. V letech 2020–2023 byl generálním ředitelem Centra vědecko-technických informací SR. Působil jako expert EU pro inovativní medicínu a člen komisí Evropské agentury pro léčivé přípravky (EMA). Je aktivním členem etických komisí a pracovních skupin Evropské kardiologické společnosti. Je autorem a spoluautorem více než 800 odborných publikací, řešitelem řady národních i mezinárodních grantových projektů a dlouhodobě se věnuje pedagogické a vědecko-výzkumné činnosti.
V letech 2012–2018 jste působil jako EU expert pro inovativní medicínu a člen Komise pro pokročilé léčebné přípravky EMA. Čemu jste se tehdy v rámci Komise věnoval nejčastěji? Jaké regulační dilema z této doby považujete za nejvlivnější pro svůj současný pohled na moderní terapie? A co by měl dnešní výzkumník vědět, než se s novou léčebnou metodou dostane na půdu EMA?
Působení v Komisi pro pokročilé léčebné přípravky (CAT) v letech 2012–2018 pro mne představovalo období intenzivní konfrontace mezi vědeckou vizí a přísnou regulační realitou. Mé odborné zaměření v Komisi bylo logickým pokračováním mé vědecké dráhy – primárně jsem se věnoval možnostem regenerace kardiovaskulárního systému. Právě inovativní postupy buněčné terapie, genové terapie a tkáňového inženýrství (tzv. ATMPs) v této oblasti představují největší výzvu, ale zároveň i nejslibnější terapeutický potenciál.
Jedním z nejvýznamnějších přínosů tohoto období bylo úspěšné propojení dvou často izolovaných světů: akademického klinického výzkumu a legislativních požadavků EMA. Prostřednictvím série workshopů EMA se nám podařilo iniciovat dialog, jehož výsledkem nebyly pouze dvě klíčové vědecké publikace, ale především vnitřní nastavení schvalovacích procesů tak, aby byly pro inovativní terapie průchodnější, a současně zůstaly maximálně bezpečné.
Úspěšný vývoj léčiva není pouze o „objevu“, ale o schopnosti tento objev transformovat do reprodukovatelného a bezpečného medicínského produktu – což vyžaduje zcela jiný přístup.
Současný výzkumník by měl mít na paměti jednu zásadní věc: existuje propastný rozdíl mezi základním biomedicínským a translačním klinickým výzkumem. Jde o častý metodologický i filozofický střet. Mnozí vědci se mylně domnívají, že detailní poznání mechanismu účinku v základním výzkumu představuje nejdůležitější východisko pro klinické použití. Realita je však odlišná. Cesta k pacientovi vede přes striktní standardizaci, validaci procesů a hluboké pochopení regulační vědy. Úspěšný vývoj léčiva není pouze o „objevu“, ale o schopnosti tento objev transformovat do reprodukovatelného a bezpečného medicínského produktu – což vyžaduje zcela jiný přístup.
Často se vede debata o tom, zda je evropská regulace příliš konzervativní. Kde vidíte hranici mezi nutnou opatrností a zbytečnou brzdou inovací?
Diskusi o tom, zda je evropská regulace příliš konzervativní, považuji v současnosti za poněkud zúženou. Dnes už totiž nemůžeme uvažovat izolovaně pouze o Evropě. Žijeme v éře téměř dokončené globalizace léčiv, v níž klíčové autority – ať už jde o EMA (EU), FDA (USA), PMDA (Japonsko) či regulační agentury v Austrálii a Kanadě – postupují v zásadních otázkách bezpečnosti a kvality v úzké shodě. Harmonizace požadavků je natolik pokročilá, že rozdíly mezi jednotlivými systémy regulace se stávají spíše technickými než filozofickými.
Skutečnou výzvou dnes však není samotná regulace, ale enormní, místy až iracionální tlak, jemuž moderní biomedicínské technologie čelí. Ať už hovoříme o mRNA vakcínách, technologii CRISPR, CAR-T buněčné terapii či komplexních genových manipulacích, jak veřejnost, tak odborná komunita do těchto přístupů vkládají mimořádně vysoká očekávání. Jako vědci však víme, že každý zásadní vědecký pokrok přirozeně otevírá nové otázky a přináší i rizika, která v okamžiku objevu nejsme schopni předvídat.
Hranice mezi nezbytnou opatrností a brzděním inovací leží v pochopení toho, že věda je procesem neustálého učení. Nové terapie nejsou statickými produkty; vyžadují dynamický dohled, a regulace v tomto smyslu nepředstavuje překážku, nýbrž pojistku. Často se zapomíná, že veškeré postupy dnes podléhají mimořádně rozsáhlé zákonné regulaci a kontinuálním auditům. Tento rigorózní systém není vytvořen proto, aby inovace zastavoval, ale aby zajistil jejich etickou a klinickou udržitelnost. Významným problémem jsou naopak dnes často mediálně preferované pseudovědecké názory, které se samy o sobě stávají vážnou a někdy až zásadní brzdou pokroku.
Související
Zveřejňujeme program Vědecké konference 2026
2 dny, 4 bloky, 38 přednášejících, 5 přednášek v angličtině, 4 workshopy, 2 posterové sekce, 1 přestávka a 2 pauzy na oběd
22. a 23. dubna 2026
Náš výzkum má potenciál měnit smutek v dávku naděje
Rozhovor s vědkyní Zuzanou Kečkéšovou z ÚOCHB, hlavní řečnicí Vědecké konference 22.–23. 4.
Počty pacientů léčených genovou terapií budou exponenciálně narůstat – nedělejme si však falešné naděje na zázračný efekt, říká doc. Jana Haberlová
Rozhovor s přednášející na Vědecké konferenci
Jste členem Vědecké rady Univerzity Karlovy. Jak vnímáte UK zvenku? Jaké jsou podle vás její silné a slabé stránky? Nabízí se nějaká zjevná změna k větší efektivitě? A jak odborná veřejnost vidí Karlovku v Evropě a ve světě?
Působení ve Vědecké radě Univerzity Karlovy během uplynulých patnácti let vnímám jako nesmírně obohacující zkušenost. Měl jsem možnost z bezprostřední blízkosti sledovat nejen tvorbu nových strategií, ale i jejich náročnou implementaci do praxe a následné vyhodnocování. Vzhledem k tomu, že jsem v tomto období působil také v přibližně dalších deseti vědeckých radách, mohu s plnou odpovědností konstatovat, že odborná i procesní úroveň na Karlovce patří k absolutní špičce.
Univerzita Karlova se nebojí přímé konfrontace s mezinárodními strategiemi nejlepších světových univerzit.
Univerzita Karlova se nebojí přímé konfrontace s mezinárodními strategiemi nejlepších světových univerzit. To, co jí přináší výjimečnou prestiž nejen v České republice, ale i v celém evropském a globálním prostoru, je schopnost dlouhodobě si udržet vysoký standard akademických principů. Odborná veřejnost vnímá UK jako autoritu, která si stabilně obhajuje své postavení v globálních žebříčcích (rankings), což s sebou přirozeně nese i nepsanou auru respektu.
Za mimořádně cennou považuji neutuchající snahu o transparentnost a flexibilitu. UK je bezpochyby institucionálním kolosem, přesto však – navzdory své velikosti a historické tradici – vykazuje obdivuhodnou schopnost adaptace. Samozřejmě, každá velká instituce má své vnitřní problémy „pod pokličkou“, které jsem měl za léta působení příležitost vnímat. Karlovka se s nimi však dokáže vyrovnávat s noblesou, jež náleží jedné z nejstarších univerzit světa. Právě tato atmosféra kultivovanosti a vysokých nároků je něco, co kolegům z Univerzity Karlovy upřímně závidím.
Vaše práce pokrývá molekulární, tkáňové i systémové mechanismy kardiovaskulárních onemocnění. Jak velký vhled do molekulární biologie by měl mít klinický kardiolog – a kde podle vás končí hranice, která je ještě realistická?
Odpověď je ve skutečnosti jednoduchá. Záleží především na samotném kardiologovi a jeho vnitřním nastavení – zda je rutinním klinikem (v tom nejlepším slova smyslu), nebo zda jej pohání vnitřní potřeba dalšího vzdělávání, případně dokonce vědecká touha po poznání.
Co považujete za hlavní mezníky posledních deseti let v oblasti vašeho výzkumu? Co je svatý grál farmakologie? V čem vidíte budoucnost oboru?
Za zásadní milník současné medicíny považuji naši schopnost bezpečně modifikovat lidskou DNA, případně přímo v organismu pacienta cíleně ovlivňovat genovou expresi. Aktuální výzvou však zůstává přechod od extrémně nákladných, vysoce personalizovaných genetických intervencí k řízení těchto procesů pomocí relativně jednoduchých molekul léčiv. Jinými slovy: od drahých, na míru šitých postupů ke standardizovaným terapeutikům, která dokáží specificky zasáhnout cílový gen a jeho expresi.
Za skutečný „svatý grál“ farmakologie považuji koncept léčiva, které po jednorázovém podání kauzálně vyléčí onemocnění a zajistí pacientovi trvalou ochranu po celý život.
Za skutečný „svatý grál“ farmakologie považuji koncept léčiva, které po jednorázovém podání kauzálně vyléčí onemocnění a zajistí pacientovi trvalou ochranu po celý život. Přestože se tomuto ideálu dnes nejvíce přibližují vakcíny – díky své schopnosti navodit dlouhodobou imunitní paměť – věřím, že právě syntéza genového inženýrství a klasické farmakologie nás k tomuto cíli v nadcházejících dekádách výrazně přiblíží.
Máte zkušenost jako děkan i jako školitel desítek doktorandů. Co podle vás nejvíce odlišuje úspěšné mladé vědce od těch, kteří se ve výzkumu „ztratí“?
Věda dnes představuje globální průmysl, který v každé zemi zaměstnává významné procento populace. Tomuto vývoji se přizpůsobilo i doktorské studium – již není výlučnou doménou úzké skupiny lidí, kteří vnímají vědu jako svou jedinou celoživotní misi. Mladé vědce proto dnes nerozlišuji podle tradičních měřítek, ale spíše podle jejich profesního směřování.
Jednu skupinu tvoří ti, pro které je výzkum osobní výzvou. Právě oni stojí za patenty, prestižními oceněními a průlomovými objevy. Druhou skupinou jsou vědečtí profesionálové, kteří hledají zajímavou, nestereotypní práci a vědu vnímají jako dynamické a smysluplné povolání.
Podle mého názoru se v systému „neztratí“ ani jedni, pokud si dokáží včas a realisticky definovat své cíle. Úspěch totiž nemusí nutně znamenat světovou slávu – může jím být i schopnost vést plnohodnotný a odborně hodnotný život v rámci vědeckého ekosystému. Jako školitel považuji za zásadní podporovat obě tyto cesty, protože moderní akademické prostředí potřebuje jak dravost inovátorů, tak stabilitu a preciznost kvalitních vědeckých profesionálů.
Kde vidíte největší slabiny evropského medicínskeho vzdělávání – zejména ve vztahu k moderní regenerativní a cílené terapii?
Nechci mluvit z obecně evropské perspektivy, ale za největší slabinu v česko-slovenském kontextu považuji přetrvávající tradicionalismus medicínského vzdělávání. Naše lékařské fakulty se stále soustředí téměř výhradně na výchovu praktických zdravotnických pracovníků. Plnohodnotné vzdělávání v oblasti biotechnologií, genového inženýrství či dnes již také umělé inteligence přenecháváme technickým univerzitám nebo jiným fakultám.
Za největší slabinu v česko-slovenském kontextu považuji přetrvávající tradicionalismus medicínského vzdělávání. (...) Plnohodnotné vzdělávání v oblasti biotechnologií, genového inženýrství či dnes již také umělé inteligence přenecháváme technickým univerzitám nebo jiným fakultám.
Tím však dochází k nebezpečnému odtržení medicíny od technologií, které ji dnes zásadním způsobem formují a stále více na ni cílí. Pokud lékařské fakulty nezačnou tyto obory systematicky integrovat do svých kurikul, lékaři zůstanou pouze pasivními uživateli inovací, namísto toho, aby se stali jejich aktivními spolutvůrci.
Kdybyste dnes stavěl nový výzkumný tým od nuly: které tři role byste obsadil jako první, a proč právě ty?
Základem úspěchu nejsou pouze lidé, ale především funkční akademické prostředí. Výzkumný tým musí vyrůstat v prostoru, který je plně orientován na podporu vědy a technologií – bez kvalitní infrastruktury a proinovačního klimatu zůstává i ten nejlepší talent zásadně limitován.
Pokud jde o samotné personální obsazení, vycházel bych jednoznačně z multidisciplinárního jádra: od molekulárního biologa, přes lékaře a farmaceuta až po datového specialistu a biomedicínského manažera.
Vaše kariéra zahrnuje dobu, kdy se molekulární přístupy staly běžnou součástí klinického výzkumu. Která dnešní ještě okrajová technologie má podle vás potenciál stát se brzy standardní klinickou metodou?
Domnívám se, že taková oblast už dnes neexistuje. Pokud bych o něčem takovém věděl, rozhodně bych to neprozrazoval – a začal bych se tomu okamžitě intenzivně věnovat.
