Cena prof. Kouteckého 2025: O hledání cest v temném lese i o radosti z objevů

Jaké bylo téma vašich oceněných prací? 

Adéla Bubeníková:
Věnuji se normotenznímu hydrocefalu, onemocnění, které se často zaměňuje za jiné neurodegenerace. Jedná se o nemoc, která se typicky objevuje ve vyšším věku a projevuje se především poruchou chůze, zhoršením kognice a poruchou močení. Přitom je to léčitelné onemocnění, a pokud se správně diagnostikuje, může pacientům zásadně zlepšit kvalitu života. Pomocí pokročilé magnetické rezonance – diffusion tensor imaging – jsme zkoumali, co se děje v mozku po zavedení shuntu. Podařilo se nám jako prvním na světě popsat přesnou souvislost mezi dekompresí jednotlivých drah a zlepšením chůze, paměti či psychomotorického tempa. Ukazuje se, že zobrazovací metody mohou pomoci předvídat, kteří pacienti budou z léčby skutečně profitovat.

Adam Sedlák:
Anatomie se na první pohled může zdát jako uzavřená disciplína – všechno už je přece popsané. Ale není to tak. Má práce se týkala žilního systému dolní končetiny a anatomických variací, kterých je překvapivě mnoho. Zkoumali jsme tzv. venae intersaphenae, tedy žilní spojky mezi dvěma hlavními žilami na noze. Ukázalo se, že jsou mnohem častější, než se předpokládalo, a mohou mít význam pro rekonstrukční chirurgii či tvorbu bypassů.

Druhým objevem byla dosud nepopsaná žíla v oblasti Achillovy šlachy, kterou jsme detailně charakterizovali a navrhli její název – Achillova žíla. Právě ona propojuje hluboké a povrchové žíly přes Cockettovy perforátory, což má klinické důsledky například u žilní insuficience.

​

Jak probíhal váš výzkum?

Adéla:
Jedná se o dlouhodobý projekt, který zahrnuje rutinní klinickou péči o naše pacienty s tímto onemocněním. V posledních letech se mu v rámci naší vědecké skupiny intenzivně věnujeme, máme dlouhodobě vytyčené cíle a otázky, na které neznáme odpovědi a máme svou práci zorganizovanou tak, abychom na ně v průběhu času byli schopni systematicky a metodicky adekvátně odpovídat.

V případě této konkrétní studie každý pacient, který se k nám v rámci vymezeného časového období dostal s podezřením na toto onemocnění, prošel diagnostickým protokolem sloužícím k tomu, abychom onemocnění potvrdili nebo vyvrátili a rozhodli tak možnosti budoucí léčby. Jednalo se tedy o multidisciplinární sběr dat přes širokou paletu klinických vyšetření a dat z magnetické rezonance. Tato data jsme sbírali u diagnostikovaných pacientů s normotenzním hydrocefalem před léčbou i po jejím ukončení během následného klinického sledování. Následně jsme data jak ta zobrazovací, tak ta klinická, zpracovávali, statisticky hodnotili a následně je interpretovali a diskutovali.

Adam:
Získat informace o anatomii lidského těla se dá dvěma hlavními způsoby. Prvním zdrojem dat jsou zobrazovací metody, třeba ultrazvuk. Ten se hodí například na zobrazení měkkých struktur jako jsou tepny, žíly nebo nervy. Hodně se mu v posledních letech věnujeme, nejen ve vědě, ale hlavně v rámci naší Akademie anatomické sonografie, která buduje silnou základnu mladých sonografistů z řad studentů.

Druhým zdrojem dat je anatomická pitva. Ta probíhá na tělech zemřelých dárců, kteří dobrovolně věnují svá těla Ústavu anatomie v rámci dárcovského programu. A jelikož nás v anatomii zajímají hlavně variace, je potřeba získat informaci z co největšího množství těl. Já jsem tedy v rámci výzkumu vypitval asi 70 končetin, u kterých jsem následně sbíral data, nejčastěji to je četnost zkoumaných struktur, jejich vlastnosti, rozdíly mezi pohlavími a podobně. Nevýhodou pitvy je neustálý boj s příliš malým vzorkem dat, protože počet zemřelých dárců na Ústavu není nekonečný. V tom má obrovskou výhodu třeba právě ultrazvuk, vzorkem do studie mohou být i moji kamarádi. I to je důvodem, proč se v posledním roce snažím s ultrazvukem více sblížit.

Co vás motivuje? Proč by se měli studenti hlásit do soutěže?

Adéla:
Motivují mě primárně pacienti. Jedná se o velmi poddiagnostikované onemocnění, které si zaslouží větší pozornost. Protože se na něj často vůbec nemyslí, bývají pacienti se svými symptomy zařazeni pod jiné diagnózy, včetně „stařecké demence“, Alzheimerovy choroby nebo jiné formy kognitivního deficitu ve stáří. Jenže bez detailnější diagnostiky je velmi těžké jednotlivé neurodegenerativní stavy od sebe správně odlišit.

To samo o sobě má pro pacienty obrovské důsledky. Když je člověk chybně diagnostikován, bývá pak i chybně léčen nebo neléčen vůbec. U normotenzního hydrocefalu přitom terapii máme a umíme těmto pacientům výrazně zlepšit kvalitu života. Pokud ale takový pacient dostane do lékařské zprávy jen obecný závěr, že jde o demenci, a odejde bez dalšího řešení, je v podstatě odkázán na přirozený průběh onemocnění, přestože existuje možnost, jak mu pomoci.

I proto jsem se přihlásila znovu. Ne kvůli samotné ceně, ale proto, že mi to dává prostor o tomto onemocnění mluvit, více ho zviditelnit a připomínat, že na něj musíme myslet. Dle statistických odhadů v současnosti trpí tímto onemocněním až 200 000 lidí v České republice, ovšem aktivně léčeno je přibližně jen 200 pacientů ročně.

A proč by se měli hlásit pregraduální studenti a studentky? Podle mě by se neměli hlásit kvůli ceně samotné. Cena by neměla být hlavní motivací. Do vědy by člověk měl vstupovat kvůli otázkám, které ho skutečně zajímají, kvůli smyslu, který v ní vidí, kvůli pacientům, lidem nebo problémům, které chce pomáhat řešit. Právě to je podle mě to, co člověka ve vědě dlouhodobě udrží i ve chvílích, kdy je náročná, pomalá a nejistá a kdy vás frustruje.

​

Co pro vás znamená věda?

Adéla:
Svobodu klást otázky a svobodu zpochybňovat odpovědi. Znamená pro mě jeden z nejkrásnějších způsobů, jak se člověk může dotýkat tajemství světa. Je v ní něco hluboce pokorného i vzrušujícího zároveň. Věda je samozřejmě soubor metod, výsledků, diskuzí, je velmi racionální, přesná, často rigidní, v dnešní době velmi byrokratická, dělá se v ní spoustu chyb a pak to vede k velkým problémům, je často špatně interpretovaná, ale zároveň, a to je pro mě zejména důležité a motivující, je to zvláštní druh dialogu s neznámem. Je to dětská fascinace nad červánky v sprnovém západu slunce a základní otázkou proč to tak je. Je to propojení toho, že se nestačí nechat unést krásou nápadu, ale že je třeba jej vystavit pochybnosti a zkoušce. Vědecká práce z principu věci člověka učí, že pravda není to, co si přejeme najít, ale to, co obstojí, i když si přejeme něco jiného. A schopnosti si to přiznat.

Možná právě proto vnímám vědu téměř až existenciálně. Je to způsob, jak se neztratit na povrchu věcí. Jak pronikat pod jevy, pod slova, pod čísla, pod první dojem a s úžasem zjišťovat, že svět je téměř vždy složitější, jemnější a podivuhodnější, než se na první pohled zdá.

Adam:
Díky vědě nestojíme na jednom místě. Třeba teď se díky vědě můžeme bavit při svitu LED žárovky a ne svíčky. A úplně stejně to platí ve zdravotnictví. Asi někdy v prváku jsem na přednášce slyšel, že věda léčí pacienta, který přijde zítra. To se mi líbilo, to je hezká aproximace. A nejlepší na tom je, že to není jen nějaká prázdná fráze, nějaké klišé. Ona je to fakt pravda. Krásně to demonstruje třeba životní práce prof. Starého, který svůj profesní život začínal v době, kdy dětské leukémie byly neporazitelná bestie. A dneska? Většina dětí se vyléčí. Během jedné generace taková změna, to je neuvěřitelně fascinující.

Co se týče mé vlastní definice vědy, pro mě osobně je to hlavně zábava. Nikdy mě v životě nic tak moc nebavilo. Už na gymnáziu jsem měl problém věnovat se hodně do hloubky jenom jedné konkrétní činnosti. Takže mi paradoxně věda přišla jako hrozně nudná, říkal jsem si, že ten člověk přece jen celý den kouká v laboratoři na nějaké barevné vodičky. Moc jsem si to tehdy očividně nemohl představit, protože dnes je právě ta pestrá paleta aktivit vědce to, co se mi na vědě líbí asi nejvíc. Mohl bych vypíchnout třeba kreativní práci při vymýšlení pracovního postupu projektu, zručnost při pitvě nebo ovládání ultrazvukové sondy, organizovanost a pečlivost při práci s daty, znalost statistiky při generování různých grafů a statistických testů, umělecké schopnosti při navrhování ilustrací do článků a v neposlední řadě hlavně schopnost napsat odborný text v cizím jazyce.

Věda, aspoň pro mě, někdy může být jako chůze v temném lese, kde není vidět na krok. Spoustu věcí člověk zkouší úplně poprvé. A to může být frustrující (smích). Tak se asi často řídím tím, že „vždycky to nakonec nějak jde udělat“.

Co je podle vás podstatné, aby se v Česku mohla dělat dobrá vědu? 

Adéla:
Za mě jsou zásadní tři oblasti, všechny spolu úzce souvisejí. První je funkční a spravedlivě nastavené financování. Nemyslím tím jen to, kolik peněz ve vědě je, ale hlavně jak jsou rozdělovány. V českém prostředí je typicky velký problém v centralizaci rozhodování přidělování financí a zdá se být přítomna i určitá míra nepotismu. Člověk pak získává pocit, že o kvalitě projektu nerozhoduje jen jeho věcná hodnota, ale i to, kdo se v systému umí lépe pohybovat a na koho je napojený.

Z vlastní zkušenosti vidím, že při přípravě velkých grantů často neřešíme primárně vědecké otázky, proveditelnost nebo interpretaci výsledků, ale především to, kde a z čeho vůbec zaplatíme. A nejde přitom o osobní odměny, v klinickém výzkumu většina lidí na grantech rozhodně nezbohatne. Jde o to, že často chybějí prostředky na samotnou infrastrukturu, tedy naprosto základní stavební kameny pro kvalitní výzkum. Chce se po nás věda na světové úrovni, ale my nemáme podmínky, abychom ji mohli skutečně dělat. Kvalitní věda zároveň nevzniká ze dne na den a nedá se dlouhodobě stavět jen na krátkodobých projektech. Pokud mají vznikat skutečně silné výzkumné týmy, potřebují určitou stabilitu, podporu a čas a finance něco systematicky budovat.

Druhá věc je, jak vůbec chápeme smysl vědecké práce. Současný grantový systém často tlačí na to, aby měl člověk výsledky vlastně ještě předtím, než výzkum začne. Což je logické z pohledu minimalizování rizik, že nám nevyjde to, co bychom chtěli. Jenže věda přeci není proces, ve kterém si předem potvrdíme to, co už chceme najít. Jak můžete podávat grant na zodpovězení otázky, na jejíž zodpovězení potřebujete nějaký materiál nebo techniku, tedy peníze, ale očekává se od vás, že napíšete, že už jste něco změřili, ale vy nemáte z čeho, proto žádáte o ten grant? Dobrá věda podle mě potřebuje prostor i pro nejistotu, pro poctivě položené otázky a také pro negativní výsledky. I zjištění, že určitá cesta nikam nevede, je přece relevantní poznatek. Myslím si také, že české vědě by velmi prospělo menší administrativní zatížení. V určitém bodě už člověk netráví energii vědou samotnou, ale obhajováním každého kroku kolem ní. Obhajujeme byrokracii, děláme ji na koleni a spousta administrativních pracovníků nám ji hází na hlavu, místo toho, aby nám s ní pomohla. Je to neustálé ubíjející narážení hlavou o zeď. Čas i mentální kapacita, které by měly jít do vědy jako takové, se rozpouštějí v provozu systému.

A třetí, z mé osobní zkušenosti možná úplně nejdůležitější věc, jsou lidé a prostředí. Ze studentské perspektivy je naprosto zásadní, na jaký tým člověk narazí. Já jsem měla velké štěstí na lidi, kteří mě do vědy uvedli ještě předtím, než jsem začala studovat na naší fakultě, naučili mě přemýšlet vědecky, nadchli mě a dlouhodobě mě podporovali. Mladý člověk, který chce dělat vědu, je do určité míry odkázaný na to, jestli mu někdo otevře dveře, jestli ho povede a jestli v něm uvidí budoucího kolegu, ne jen někoho, kdo udělá rutinní práci, na kterou není čas. Mnoho talentovaných studentů od vědy neodradí nedostatek schopností ani motivace, ale spíš zkušenost, že dlouho vykonávají dílčí úkoly bez hlubšího zapojení, bez zpětné vazby a bez pocitu, že někam rostou. Je to bohužel velmi častý scénář a je to obrovská škoda.

Zatímco ty první dva problémy jsou velké, pro jednotlivce špatně uchopitelné, ten poslední jde změnit ze dne na den na úrovni jednotlivce. Být dobrým mentorem, který bude studenty inspirovat, který jim pomůže vyřešit problém, bude je vést, nechá je udělat chybu, ale zároveň je pak podpoří v jejím řešení a ponaučení, je k nezaplacení.  Já to štěstí mám, ale spousta lidí ho nemá. Není to jednoduché, stojí to mnoho energie a času, ale je to esenciální k tomu, aby se inspirovala mladá generace ke tvorbě kvalitní vědy. A bez motivované mladé generace se dobrá věda dělá těžko.

Adam:
Myslím, že pro skutečně kvalitní vědu jsou potřeba nejen ambice a motivace jednotlivců, ale hlavně prostředí, které jim umožní růst. Česko je malé a dává smysl mít méně, zato špičkových pracovišť, podobně jako se centralizuje klinická péče. Koncentrace lidí, techniky a financí do několika excelentních center by mohla přinést kvalitnější výsledky než tříštění síly na mnoha menších místech. Silné týmy pak mohou být atraktivní i pro zahraniční vědce, což je podle mě cesta, která vede ke skutečné mezinárodní konkurenceschopnosti.

A také víc spolupráce. Mně by se líbilo, kdyby se anatomické ústavy českých fakult dokázaly spojit a pracovat na jednom velkém projektu. Místo toho se každý hrabe na svém písečku. Možná na to ještě musíme dozrát. Věda je nakonec týmová práce.

Adam Sedlák

Cena profesora Kouteckého za rok 2025 za soubor prací: Sedlák A, Kachlík D. The innominate tributary of the small saphenous vein: Anatomical considerations. Annals of Anatomy (IF 1.7). 2025. 10.1016/j.aanat.2025.152656.

Sedlák A, Veselá M, Kachlík D. The Intersaphenous Veins in the Leg: Anatomical Considerations. Journal of Reconstructive Microsurgery (IF 2.3). 2025. 10.1055/a-2737-6384.

Adam Sedlák je studentem třetího ročníku všeobecného lékařství na 2. LF UK. Pochází z Hranic na Moravě, kde se začal zajímat o přírodní vědy a zapojoval se do řady soutěží a školních projektů. Již během studia na gymnáziu se věnoval studentské samosprávě a spoluvytvořil alternativní systém hodnocení zaměřený na individuální schopnosti žáků.

K vědě jej přivedla práce demonstrátora na zimní pitevně, která ho nakonec nasměrovala k anatomii. Zabývá se především variabilitou žilního systému dolní končetiny a využitím anatomických dat v klinické praxi. Je autorem popisu nové žíly v oblasti Achillovy šlachy. Ve volném čase se věnuje golfu, keramice, malbě, fotografii i horské turistice.

Adéla Bubeníková

Cena profesora Kouteckého za rok 2025 za práci: Clinical Improvement after Shunt Surgery in Patients with Idiopathic Normal Pressure Hydrocephalus Can Be Quantified by Diffusion Tensor Imaging.

Adéla Bubeníková je studentkou 4. ročníku všeobecného lékařství  2. LF UK, která se dlouhodobě věnuje výzkumu normotenzního hydrocefalu. Zaměřuje se na propojení pokročilých zobrazovacích metod magnetické rezonance s klinickými projevy pacientů. Její práce jako první přesně popsala, jak se po zavedení shuntu mění mikrostruktura mozkových drah a jak tyto změny souvisejí se zlepšením chůze, paměti a psychomotorického tempa.

Ve vědě nachází prostor pro svobodu, pochybování a dialog s neznámem. Dlouhodobě usiluje o to, aby se na toto onemocnění více myslelo jak v klinické praxi, tak v širší veřejnosti, protože správná diagnostika může zásadně zlepšit kvalitu života pacientů.