Ing. Tomáš Skalický, DiS., pracuje jako zdravotnický záchranář a všeobecná sestra na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 2. LF UK a FN Motol a Na Homolce. Mluvili jsme spolu nejen o práci na jednotce intenzivní péče, ale také o kompetencích sester, hranicích odolnosti a vlastnostech potřebných pro výkon profese. Rozhovor vznikl u příležitosti chystaného eventu pro studentky a studenty prvních ročníků Všeobecného a pediatrického ošetřovatelství „Začínáme společně“.
Po maturitě na gymnáziu jste pokračoval ve studiu Zdravotnického záchranářství na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Co vás na profesi záchranáře přitahovalo?
Paradoxně to nebyla zpočátku ta zdravotnická stránka. Lákala mě adrenalinová povaha povolání, líbila se mi představa práce venku. A samozřejmě uniformy (úsměv). Ke zdravotnické části jsem se propracoval časem.
Tím ale vaše studium zdaleka nekončilo. Obor, pro který jste se následně rozhodl a jemuž se také profesně věnujete, je Všeobecná sestra. Kdybyste měl popsat směnu člověku, který nikdy nebyl na jednotce intenzivní péče, co byste zmínil?
Na rozdíl například od přednemocniční péče je to trošku rutinnější práce. Každá směna má svůj sled, určitou osnovu. Zároveň ale také obsahuje proměnlivost, závislou na stavu stálých pacientů nebo na akutních příjmech. Pokud se budeme bavit o stálých pacientech, kteří u nás na oddělení leží, tak směna začíná většinou převzetím základních informací o těchto lidech – od souboru vitálních funkcí a jejich proměnných po individuální posuny v rámci jejich stavu. Po předávce dochází ke kontrole pacienta. Zároveň se jdeme představit, pokud pacienta neznáme. Většinou během rozhovoru hodnotíme další aspekty stavu, například míru vědomí. Ne vždy to však u našich pacientů lze.
Následuje většinou plnění pokynů k léčbě, stanovené lékaři. Po asi dvou hodinách směny dochází k první aplikaci léčiv. Zároveň se staráme také o hygienu a zajišťujeme všechny bazální potřeby. Po této rutinnější práci přichází na řadu odbornější část – pacienti jsou často závislí na kontinuálně podávaných léčivech, které se musí pravidelně doplňovat a podávat s ohledem na jejich množství a expiraci. Udržujeme v chodu také přístroje – od ventilační podpory až po dialýzu tak, aby vše bylo připraveno a mohlo fungovat.
Průběžně zajišťujeme a kontrolujeme věci, na které zdravý člověk ani nemyslí – například dýchání, odkašlávání. Úkon sám o sobě není složitý, ale bez něj by se stav mohl rapidně zhoršit. Pravidelně kontrolujeme laboratorní testy, každé čtyři hodiny krevní plyny a minerály. To jsou všechno věci, které ovlivňují stav pacienta prakticky hned a máme do nich možnost zasáhnout. V určité stanovené míře hodnotíme vitální funkce pacienta: křivku EKG, saturaci, arteriální křivku…
Jaká je ta stanovená míra?
Nehodnotíme konkrétní arytmie, ale posoudíme, zda je rytmus fyziologický. Pokud není, je třeba tím pádem kontaktovat lékaře.
Máte v práci okamžiky, kdy poznáte dřív než přístroj, že se s pacientem něco děje?
Určitě, protože veškeré meze našich přístrojů si nastavujeme my. Těm limitům se říká „alarmové meze“. Přístroj dává světelným nebo zvukovým signálem najevo, že se něco děje.
My ale pacienta sledujeme v kontextu, známe jeho diagnózu, víme, jak se jeho stav vyvíjí v určitém časovém horizontu, a tak jsme schopni změnu situace předvídat.
My ale pacienta sledujeme v kontextu, známe jeho diagnózu, víme, jak se jeho stav vyvíjí v určitém časovém horizontu, a tak jsme schopni změnu situace předvídat.
Hraje určitou roli i intuice?
Ano. Ale i tu si člověk musí vybudovat zkušeností. Zlepšuje ji každý nový případ, každý další pacient, každá proběhlá směna.
Je nějaká vlastnost, bez které se sestra neobejde?
Myslím si, že těch vlastností bude víc. A některé mají větší prioritu. Jedna z hlavních je určitá forma rozhodnosti: přístroj by například ještě ukazoval, že je všechno v pořádku, ale my musíme vědět, že je potřeba zakročit, přivolat lékaře a vyrušit ho od jiného pacienta, který také potřebuje péči. Důležitá je i odvaha ve výjimečných případech překročit kompetence. Zároveň je potřeba mít zdravý úsudek, vědět, za jakých okolností je to možné. Sestrám nesmí chybět sebereflexe.
V KARIMu pracujete 6 let. Co vás na intenzivní medicíně stále fascinuje?
Určitě možnosti léčby, které se neustále posouvají.To, co v minulých letech či desetiletích bylo téměř nemožné vyléčit a mohli bychom to označit za fatální diagnózu, dnes se všemi vědomostmi, technologiemi a léčivy zvládneme.
Co je konkrétně pro vás nejnáročnější? Psychická nebo fyzická stránka profese?
Střídá se to.
Za fyzicky náročnou považuji míru spánkové deprivace – ani za šest let jsem si na noční služby nezvykl.
Dá se s tím samozřejmě pracovat, přizpůsobit si kolem nich svůj život, ale tak jako tak to jde proti přirozené biologii. Člověk stále zkoumá hranice své vlastní odolnosti a najednou zjistí, že není všemocný.
Za fyzicky náročnou považuji míru spánkové deprivace – ani za šest let jsem si na noční služby nezvykl.
Psychicky náročné to bývalo v počátcích, ale člověk svým způsobem „otupí“. Naši pacienti nám rozhodně nejsou lhostejní, ale nemůžeme si dovolit ronit slzy. A to ani při náročné práci s jejich rodinami.
Kolik vás pracuje na oddělení?
Standardně by to mělo být jedna sestra ke každému pacientovi, který tam zrovna je, plus vedoucí směny. Přece jen jsme poměrně velké oddělení, a tudíž musí celý tým, včetně nelékařského personálu, někdo koordinovat. Celkově tu pracuje 23 sester, záchranářů či záchranářek na jednu směnu.
Předpokládám, že většinu sester tvoří ženy…
Pohybujeme se teď asi v počtu dvou pětin mužů a tří pětin žen. Zrovna my jsme ale oddělení, které evidentně mužské kolegy přitahuje, takže nejsme přece jenom úplně babinec (úsměv).
Kdyby se stalo, že zítra budou celou polovinu nových studentů ošetřovatelství tvořit muži – myslíte, že by to ovlivnilo profesi?
Určitě. Pokud to velmi hrubě zobecníme, setkáme se s tím, že muži a ženy mají často lehce odlišný přístup k péči.
Přece jenom ženy mívají typ uklidňujícího, mateřského doteku, který nám mužům občas chybí. My jsme v péči zase trošku přímější. Spolu se to hezky doplňuje a funguje to.
Vaše cesta byla poměrně neobvyklá. Přes záchranáře a navazující inženýrské studium Civilního nouzového plánování až ke Všeobecnému ošetřovatelství. Kdybyste se mohl ohlédnout zpátky na začátek, rozhodoval byste se v něčem jinak?
U toho rozhodování bych začal možná volbou celé střední školy. Já jsem šel na gymnázium a ačkoliv to nebyla úplně špatná volba, zjistil jsem, že pak byly například náročné ty první praxe. Nikdy předtím jsem nepečoval o žádného člověka a tohle všechno se bylo třeba naučit za poměrně krátkou dobu oproti kolegům, kteří přišli ze středních zdravotních škol. Ti to měli víc v ruce, bylo vidět, že jim to není cizí a ničeho se neštítí.
Pokud bych studoval rovnou všeobecné ošetřovatelství, myslím, že zrovna 2. lékařská fakulta by byla skvělou volbou. Má pro praktickou výuku velké zázemí, a to dělá strašně moc.
Já jsem měl určitý náskok v teoretických předmětech, ale co se týkalo praktické části, bylo třeba vše dohonit a určitě v úspěchu hrála nějakou roli pomoc kolegů, kteří právě tu střední zdravotnickou školu studovali. Pokud bych studoval rovnou všeobecné ošetřovatelství, myslím, že zrovna 2. lékařská fakulta by byla skvělou volbou. Má pro praktickou výuku velké zázemí, a to dělá strašně moc.
Co je především v praxi důležité?
Stoický klid. Mám třeba kolegu, který je tím vyloženě pověstný a s takovými lidmi jde směna snáz. Ani urgentní situace se nedají řešit v chaosu. Zkrátka – spěchat se má pomalu.
Ale nejsou to jenom sestry, které klid přinášejí. Jsme rádi, pokud touto vlastností oplývají i lékaři. Zvyšuje se tím šance na úspěch. Čistě technicky situaci zvládneme vyřešit vždycky, ale lidský faktor má také svůj vliv. KARIM je dynamické oddělení. A to jak u nás vše chodí, ukážeme i studentům, kteří k nám dorazí na praxi. Rádi se o ně postaráme.
