Období od vzniku české dětské nomocnice do vzniku fakulty dětského lékařství

Líčení o Karlovu jsme opustili rokem 1902. Je to rok pro českou pediatrii památný. V nalezinci sloužila malá klinika pro novorozence, kojence a kojící ženy a nedaleko něho byla 7. února otevřena velká, moderní Česká dětská nemocnice. Měla v šesti pavilonech 270 lůžek a několik specializovaných ambulancí (už tenkrát!) – pro nemoce vnitřní, chirurgické, ortopedické, infekční, oční, ušní, zubní, kožní a syfylitické.

V dnešním pojetí je nesnadno pochopitelné, že česká dětská klinika, která byla umístěna v přízemí hlavní budovy, měla pouhých 25 lůžek. Ještě nepochopitelnější je ovšem to, že se zabývala výlučně chorobami starších dětí. Když 13. dubna 1899 zemřel přednosta české dětské kliniky na „Křižovatce“ – profesor Bohdan Neureutter (ve spánku mozkovým krvácením), stal se 1. listopadu téhož roku jeho nástupcem tehdejší docent MUDr. Matěj Pešina. Byl schopným internistou, žákem slavných profesorů Eiselta a Maixnera, ale s dětmi se prvně setkal až při nástupu na dětskou kliniku. Neměl pediatrické vzdělání a pediatrem se vlastně nikdy nestal. Jako přednosta přešel i na kliniku do České dětské nemocnice a své pojetí pediatrie jako vnitřního lékařství větších dětí nikdy nezměnil. Kliniku novorozenců a kojenců, ve které pochopitelně v té době byly děti spíše zdravé a z nemocných jen ty, které tam jako chovanci onemocněly, podceňoval. Nemoce nejmenších dětí jako kdyby neexistovaly – nepřednášel o nich, ani je nezkoušel a přednosta kliniky v nalezinci ani nikdy nesměl zkoušet. Také v univerzitním profesorském sboru byl reprezentantem jen části pediatrie. I když na německé pražské univerzitě bylo organizační uspořádání podobné, spočíval zásadní rozdíl v tom, že přednostové obou klinik se v přednáškách a zkoušení střídali. A tak zatím co na německé fakultě existoval duch spolupráce, bylo tomu na fakultě české naopak, navíc potencováno antipatií osobní. Neutěšenou situaci dokresluje okolnost, že přednášky z pediatrie byly nepovinné, a tedy zařazené v krajně nevhodnou poobědní dobu, a že povinný byl pouze jeden semestr výuky v protineštovičném očkování. Praktika u lůžka vůbec nebyla.

Pro českou pediatrii tak bylo nešťastné, že i v cizině uznávaná Neureutterova škola neměla přímo na klinice návaznost. Nepřímo ji ovšem zajišťoval na mimouniverzitní půdě, v České dětské nemocnici, bývalý Neureutterův asistent (v letech 1890–1900), od roku 1901 její primář a posléze ředitel (do roku 1936) MUDr. Antoním Dominik Haasz. On byl tím pravým duchem „České dětské“, vzdělaným, naplněným mimořádným zájmem a obětavostí, ryzím charakterem a až chorobnou skromností. Jeho jistě důstojným spolupracovníkem byl MUDr. Václav Kafka sen., žák Maydlův, primář oddělení dětské chirurgie, který u nás tento obor založil a oddělení řídil plných 38 let (1901–1939). Po odchodu Haaszově byl poslední tři roky také ředitelem nemocnice.

Poměry na dětské klinice za Pešinova vedení byly neutěšené. Klinika měla jen malou příruční laboratoř, byla bez rentgenového přístroje a disponovala jen jedním placeným a jedním neplaceným asistentem. Teprve po první světové válce se počet lůžek zvýšil postupně až na 55, k nimž patřila od roku 1923 konečně i čtyři(!) lůžka kojenecká a zřízena byla také mléčná kuchyně. Bylo zřejmé, že lékaři, který se chtěl obeznámit s celou pediatrií, nestačilo pobýt na klinice, ale musel projít celou Českou dětskou nemocnicí i nalezincem.

Významnou příležitostí se stalo pověření z roku 1928, aby klinika zajišťovala péči o dětské oddělení Masarykových domovů v Krči. Bylo to 500 lůžek kojeneckého oddělení a ozdravovny dětí do 6 let. Profesor Pešina tu zřídil „Badací oddělení dětské kliniky“ u vědomí mimořádného potenciálu pro výzkum. V letech 1928–1932 jej vedl asistent kliniky MUDr. Ladislav Kučera, který měl k ruce dva pomocné lékaře a po něm, od roku 1933 primář, pozdější profesor MUDr. František Blažek, který už měl lékaře čtyři.

V době kdy řídil kliniku, habilitoval profesor Pešina tři lékaře – Brdlíka, Doskočila a Procházku. Docent MUDr. Jiří Brdlík se stal členem profesorského sboru vedeného internistou profesorem Kristiánem Hynkem, který odjel na Slovensko vybudovat slovenskou univerzitu (a tedy lékařskou fakultu). Je jistě v kontextu současnosti výmluvné, že celá skupina odjela 15. září 1919 nočním vlakem, v němž měla pro sebe celý univerzitní vůz, do Bratislavy. Předsevzatého úkolu se zhostila více než dobře, a tak se mohl profesor Brdlík vrátit koncem roku 1930 do Prahy. 1. ledna roku 1931 nastoupil Brdlík na místo přednosty kliniky novorozenců, kojenců a kojících žen. Když v roce 1932 odešel profesor Pešina do penze, vedli kliniku v České dětské nemocnici přechodně Procházka a Luska. Ale už v tom roce podal profesor Brdlík profesorskému sboru návrh na přejmenování kliniky v nalezinci na I. dětskou kliniku (protože vznikla dříve) a kliniky v České dětské nemocnici na II. dětskou kliniku. Roku 1934 byl profesor Brdlík ustanoven přednostou obou klinik. Jeho zástupce, kterého habilitoval už v Bratislavě a který s ním přišel do Prahy, docent MUDr. Josef Švejcar, ho převážně zastupoval ve vedení I. dětské kliniky (profesorem byl jmenován v roce 1937). Dlužno podotknout, že pražská pediatrická pracoviště byla pro oba rozčarováním – ve srovnání s poměry na dětské klinice v Bratislavě i s úrovní pediatrie ve světě.

Úsilí vybudovat moderní českou pediatrii přerušila 2. světová válka. Nejprve zavření českých vysokých škol a v roce 1943 zabrání České dětské nemocnice Němci, kteří si v ní zřídili německou říšskou dětskou kliniku. České pediatrii zůstal nalezinec se všemi nevýhodami a omezeními, které situace přinášela. Bylo s podivem, že při předválečné nuzotě pražské pediatrie, nezájmu veřejnosti a časté nepřízni kolegů ostatních oborů (v medicině praktické i na fakultě) a přes válečné strasti (s potlačením práce vědecké), byli pražští pediatři připraveni a schopni bezprostředně po skončení války takové aktivity, kterou v následných letech prokázali. Hned po válce byly obě dětské kliniky obnoveny a obě umístěny v České dětské nemocnici. Profesor Brdlík zůstal přednostou II. dětské kliniky, přednostou I. kliniky se stal profesor Švejcar. Některá zařízení byla pro obě kliniky společná. Zájem o pediatrii překvapivě narůstal, ale ještě naléhavěji narůstala potřeba odborných dětských lékařů. Tyto skutečnosti byly příčinou dalšího vývoje oboru i pražské lékařské fakulty.

Poslední aktualizace: 30. 6. 2015 / prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.