Učitel roku MUDr. Daniel Groh, Ph.D.

Štítky

MUDr. Daniel Groh, Ph.D., (1968), lékař a učitel Kliniky otorinolaryngologie 2. LF, je bezesporu člověk na správném místě. Je nejen vzdělaný, ale i velice vstřícný, milý a ochotný – a to jak k pacientům, tak ke svým studentům. Z doktora Groha doslova sálá nadšení pro svou práci. Velice ochotně studentům vysvětluje danou problematiku a v mnohých jistě budí o obor velký zájem. Proto se právem umístil na přední příčce v anketě Učitel roku. Přinášíme vám malou ochutnávku z našeho příjemného odpoledního povídání...
 
Doktor Groh pochází z Hradce Králové, je ženatý a má desetiletou dceru.
 
Chtěl jste být lékařem už od malička?
Ani ne, v naší rodině jsem vlastně první, kdo se na tuto cestu dal – rodiče ani prarodiče lékaři nejsou, i když z mamčiny i taťkovy strany lékaři byli. Pravdou je, že jsem ale měl vždy vřelý vztah k přírodě, biologii i k lidem. Když jsem se rozhodoval, kam po maturitě, měl jsem 3 favority – medicína, elektrotechnika a ekonomie. Ekonomie proto, že mne bavily jazyky. Elektronika je mým koníčkem i dosud. No a nakonec tedy vyhrála medicína, protože měla pozitiv nejvíce. K ní mě také velmi přemlouvala i moje mamka.
 
Kde jste studoval a jak na svá studentská léta vzpomínáte?
Studoval jsem na Lékařské fakultě v Hradci Králové. Musím říct, že přijímací zkoušky se tehdy dost od těch dnešních (mohu tedy posoudit jen ty na naší fakultu) dost lišily. Za nás byly jiné – asi více poplatné době. Jinak jsem studoval, dá-li se to tak říci, celkem lehce – z žádné zkoušky mě tehdy nevyhodili. To jsem si vybral až při zkoušce na Ph.D. – z té mne vyhodili, ale beru to jako jakési obohacení, že by si to měl každý zažít .

 
Takže jste k ORL inklinoval vždycky...
Ve 2. ročníku mne oslovil spolužák, zda bych nechtěl chodit jako pomocná vědecká síla na ORL kliniku. Začal se tam tehdy dělat výzkum spočívající v myringoplastikách u morčat. To je má první zkušenost s tímto oborem. Já každému radím, že když začne někam chodit, něco dělat, ať to dotáhne do konce... A toho se snažím i sám držet. Na druhou stranu je dobré mít více možností volby a neupnout všechny své naděje do jedné, protože pak je pád o poznání bolestivější. Při studiích jsem se přes IFMSA dostal na 2 stáže – v Erlangen na oddělení nukleární medicíny a na ORL. Druhá pak byla v Kielu – také na ORL a ještě na radiodiagnostickém oddělení. Všechny tyto obory mne velmi bavily. Pro ORL nakonec rozhodlo to, že po mé promoci bylo volné místo v Hradci Králové na pozici vědeckého pracovníka na fakultě – to jsem dělal 3 měsíce jako fakultní zaměstnanec, pak už jako sekundární lékař. Před první atestací jsem tedy byl v Hradci.
 
Moje první atestace byla zde v Motole a vlastně se stala i přijímacím pohovorem na zdejší kliniku . Toto pracoviště mne velice zaujalo, proto jsem s rozhodováním neměl příliš velké potíže.
 
Podíval jste se i během vaší praxe někam do zahraničí?
V roce 1996 jsem byl na měsíc na stáži v Insel Spital v Bernu. Tam se mi velmi líbilo – v té době to bylo na výrazně vyšší úrovni. Ale zase jsem tam poznal to, co postupem času došlo i sem – hodně papírování a spoustu právních otázek. Ale i pracovní tempo bylo „někde jinde“ – vše je ve větším klidu a pohodě, lékaři jsou méně stresovaní a na svou práci mají více času.
 
Je něco, co vám ve vaší práci vadí, překáží, co byste rád změnil?
Občas mě mrzí, že lidé nejsou trošku víc pokorní. Nechci, aby mi nosili čokolády, bonboniéry, ale byl bych rád, aby si lidé víc vážili vlastního zdraví a nebrali pak lékaře jen jako službu. Někdy vídám, že lidé lékaře staví ve svém žebříčku na stejnou úroveň jako kadeřníka nebo instalatéra, což podle mého nelze – člověk přece není vodovodní potrubí. Myslím, že v zemích kolem nás si povolání lékaře, ale i učitele více váží...
 
Pak mi občas vadí ten přístup: „kdybych vás léčil já, bylo by to lepší“ nebo „no to oni to v tom jiném špitále pěkně zvorali...“ Měla by být větší soudržnost mezi kolegy – lékaři. Jsme lidé a každý může udělat chybu.
 
No a konečně mi vadí, že současný systém jedné atestace může být pro některé ženy – lékařky trochu diskriminující. Nebo – mírněji řečeno – příliš mateřství nepomáhá.
 
Co rád děláte ve svém volném čase? Z čeho čerpáte váš proslulý optimismus a energii?
Je pravda, že nejen prací živ je člověk – je potřeba občas vypnout, být v klidu s rodinou a ideálně bez telefonu.
 
Energii čerpám z přírody, z hudby, snažím se v rámci pražských možností sportovat. Učarovaly mi také hory. Mám rád cyklistiku, plavání, v zimě lyže. Dříve jsem dělal judo, ale to jsem musel opustit ze zdravotních důvodů. Koníčkem je mi i elektronika a elektrotechnika. Čerpám ale i z kontaktu s mladými lidmi, které učím – to mne povzbuzuje, dobíjí. Když jste lékař, je velmi potřeba mít dobré zázemí – rodinné i profesní – a to já naštěstí mám. Pozitivní roli hraje i skutečnost, že manželka je také lékařka.
 
Velmi mě ovlivnili a tu „profesní“ energii a sílu čerpám také ze svých učitelů – vzorů. Jmenovitě profesor Fajstavr. Toho si moc vážím nejen jako lékaře, ale i jako člověka, který má o mnoha věcech neuvěřitelně široký přehled. Dále z oboru ORL mě pozitivně ovlivnili doc. Vokurka z Hradce Králové, v Praze pak doc. Kabelka a profesor Betka. Při doktorském studiu zejména profesor Syka. Ale ovlivňují mne a motivují i mí současní kolegové, studenti a pacienti...
 
Co vás v poslední době nejvíc rozesmálo?
Pracuji s dětskými pacienty, to pobavení přináší každodenně. Nedávno jsem třeba jednomu tříletému pacientovi naší kliniky – takový malý rošťák to byl – přinesl ze ZOO obrázky zvířátek. Měl z nich obrovskou radost. Když jsem se asi za hodinu ptal sestřiček, kde jsou ty obrázky, zjistil jsem, že je malý Míša samou radostí snědl.
 
Studenti vás zvolili letos již potřetí v řadě učitelem roku. Jak toto ocenění vnímáte? Co vás na učení studentů nejvíc baví?
Je to pro mne vždy velká čest a radost. Letos jsem se bohužel vyhlášení nemohl zúčastnit, což mne velmi mrzelo. Neberu to jako poctu jen sobě, ale i celé klinice a je to snad znamení, že svou práci děláme dobře. Takže můj dík patří i kolegům na klinice.
 
Máte nějaké poselství pro studenty na závěr?
Ať každý zůstane sám sebou a váží si sám sebe. Každý je osobnost a měl by držet hlavu vzhůru – zachovat si důstojnost a nenechat se někam dotlačit proti své vůli.
 
Člověk může být velice dobrý doktor, byť měl někdy smůlu na známky. Studentům bych rád vzkázal, ať jsou aktivní, domáhají se stáží, zkouší chodit na kliniky, které je zajímají, a snaží se využít všech možností, které se jim dnes naskýtají...
 
Děkuji za krásné povídání!
-md-

Vytvořeno: 29. 6. 2009 / Upraveno: 13. 6. 2022 / MUDr. Jana Djakow