Motivovat ostatní a udržovat dobrou náladu

Štítky

Rozhovor s odcházejícím předsedou studentského spolku Motolák Václavem Heřmanem o období jeho předsednictví, dalších plánech a závislosti na kávě. Připravil Ondřej Lukáč.


Pokud bych se na úvod pokusil sumarizovat tvé funkce, bude to předseda Motoláku, člen akademického senátu a předseda legislativní komise a lektor histologie. Zapomněl jsem na něco?

Asi ne. On to koneckonců není až tak dlouhý výčet.

Myslíš si, že by se na fakultě našel mezi mediky někdo, kdo tě nezná?

Zajímavá otázka... Skutečně osobně se určitě s řadou lidí neznám. Od vidění mě asi zná drtivá většina a z doslechu pravděpodobně opravdu každý.

Tak aktivní jsi byl už na střední?

To ani ne. Na gymplu jsme tolik studentských aktivit rozhodně nepěstovali, takže možností něco organizovat nebo se někde zapojit bylo daleko míň. Takže k tomu došlo až tady na fakultě.

Byl to už od začátku tvůj cíl, zapojit se na fakultě do tolika věcí? Napadlo tě to třeba už v prváckých Dobronicích?

Nebylo to tak jednoznačné. Postupně jsem se sice zapojil do několika věcí – byl jsem např. půl roku v Ježcích (hudební skupině působící na fakultě) a hrál jsem divadlo pro dětské pacienty. Hlavně jsem se ale bavil s lidmi, kteří v Motoláku byli aktivní, a ti mě do toho vtáhli. Ve druháku jsem se díky tomu chtěl zapojit více a převzal jsem kulturní klub, a tak to vlastně začalo...

S ohledem na kulturní činnost mi zvnějšku přijde, že Motolák tak nějak funguje od plesu do plesu...

Ples je samozřejmě největší a nejlépe viditelný projekt Motoláku. Nechci říct, že je nejdůležitější, ale jedná se o jakousi výkladní skříň fakulty, Motoláku i obecně studentů 2. lékařské. Dá to spoustu práce a musíme se tomu intenzivně věnovat už několik měsíců dopředu. Termín se vlastně musí zarezervovat rok dopředu, tedy už v den předchozího plesu. Ale rozhodně neplatí, že bychom po plese fungovat přestali a dali si pauzu nebo tak. Máme celou řadu dalších projektů, nad kterými je rovněž třeba strávit dost času – např. prvácké Dobronice. Už jen třeba příprava přednášky z první pomoci v rámci Dobronic mi napoprvé dala celkem zabrat.

Jsi historicky čtvrtý předseda Motoláku. Funguje tam určitá návaznost? Setkáváš se třeba pravidelně s Radem Hudákem?

Že bychom se pravidelně scházeli, se říct nedá, ale návaznost tam je. Přeci jen lidi přede mnou odvedli ohromný kus práce, a tak jsem nezačínal od nuly, ale mohl jsem začít tam, kde oni skončili. V těch začátcích jsme ale spolupracovali hodně právě s Radem a ještě s Michaelem Svatoněm, který byl předsedou rok přede mnou. S jejich pomocí jsem tak nějak vklouzl do své role. A s odstupem musím říct, že mi předsednictví hodně dalo a asi bych do toho šel znovu.

Je něco jako typický den předsedy Motoláku?

Není. Každý den je jiný, vždycky přijde něco nového. Mě baví ohromně moc věcí a měl jsem vždy dost prostoru se věnovat zrovna tomu, na co jsem měl chuť. Jako předseda jsem v první řadě vystupoval jako zástupce Motoláku např. i při plnění různých právních úkonů, komunikoval s lidmi zvnějšku, scházel se s děkanem, když jsme potřebovali jeho pomoc, a zároveň jsem koordinoval vedoucí jednotlivých klubů a pomáhal s organizací řady akcí. Jde ale hlavně o to motivovat ostatní a udržovat přitom dobrou náladu.

Mě napadá neodbytná otázka:  Jak to všechno stíháš?

Mně nepřijde, že bych stíhal zase o tolik více než ostatní... Mám i své líné dny, kdy se jen válím v posteli a sleduju filmy a seriály.

Těch ale zase tolik určitě není...

To je pravda, ale o to více si jich pak užívám. Osobně si myslím, že i u medicíny jde stíhat řada věcí. Není to jen o tom ležet v učebnicích. Škola je pochopitelně priorita a člověk si musí hlídat, aby studium neodbýval. Každý nad učením stráví spoustu hodin. To jinak ani nejde, ale ten zbylý čas bychom měli využít co nejlépe, tak aby nám to přineslo radost.

Nyní k senátu... nápad kandidovat vznikl z popudu Evy Fürstové?

Je pravda, že jsme kandidovali společně, ale já bych do toho šel i bez ní. Měl jsem prostě chuť to zkusit. Jelikož ovšem kandidovala i ona, tak jsme se rozhodli kampaň vést spolu jako Eva a Vašek. Dokonce jsem za tím účelem koupil i bílou orchidej, se kterou jsme pózovali na plakátech.

Já si vůbec neumím činnost akademického senátu představit. Popíšeš mi ji prosím?

Jednou měsíčně se senát schází na zasedání. Většinou přijde pan děkan s paní tajemnicí a přednesou nám zprávy z vedení fakulty. Řeší se témata, která jsou momentálně aktuální, o všem se diskutuje, a když je potřeba něco schválit, hlasujeme. Senát pochopitelně volí i děkana fakulty, ale na to v mém volebním období nedošlo. Ta hlavní práce senátu ovšem neprobíhá na těchto zasedáních, ale v rámci jednotlivých komisí, což jsou pomocné orgány, které se schází zvlášť a mají konkrétní spektrum zájmů. Předseda komise pak vždy na zasedání vystoupí a prezentuje výsledky dosavadní činnosti, případně žádá senát o schválení nějakého usnesení.

A čím se konkrétně zabývá „tvoje“ legislativní komise?

Musím hned podotknout, že funkce předsedy komise je ryze formální a nebyl jsem tedy žádným vedoucím, který by uděloval jakékoli pokyny. My jsme především řešili samotný proces voleb do akademického senátu, protože volby na začátku našeho mandátu se nesly v poněkud zmateném duchu, a tak jsme se rozhodli, že vypracujeme jakousi volební kuchařku, aby ty příští probíhaly hladce. Dále jsme se zabývali vnitřními předpisy fakulty, ale tam jsme se zatím nedopracovali k nějakému výstupu.

Budeš letos opět kandidovat?

Tentokrát už asi ne. Dostal jsem se do určité fáze studia, kdy bych už chtěl pomalu opouštět své studentské funkce a spíše soustředit energii jiným směrem. Otázka je ovšem, kterým...

To si říká o oblíbenou otázku – čemu by ses chtěl po škole věnovat?

To je opravdu otázka, se kterou se medik potkává dnes a denně. Já si myslím, že to je trochu nadsazené. Ne každý se v průběhu studia zapálí pro jeden konkrétní obor, a svou roli tak může sehrát i pracovní kolektiv, do kterého se po dostudování dostaneš. Někdy se dostaneš mezi příjemné kolegy se skvělým primářem a chytne tě i obor, o kterém jsi na škole ani neuvažoval. U mě je problém v tom, že mě baví řada věcí a nedokážu si v tuto chvíli jednu vybrat. Zatím postupuji spíše vylučovací metodou – nikdy mě to netáhlo chirurgickým směrem, takže velký pan chirurg ze mě rozhodně nebude. Podobně mě asi neláká oční nebo kožní. Jinak se uvidí. Možností je stále dost a dost. Umím si třeba i představit, že bych se po škole věnoval výzkumu. Plánuji nyní skončit i jako předseda Motoláku a rád bych využil vzniklý prostor k docházení na nějakou kliniku nebo do laboratoře. Rád bych poznal, jak to chodí, a snad si to v hlavě trochu více srovnám.

A jak vlastně vzniklo tvoje rozhodnutí jít studovat medicínu?

Já jsem upřímně strašně dlouho tvrdil, že to jít studovat nechci, a ještě v polovině čtvrtého ročníku na gymnáziu jsem sveřepě prohlašoval, že na medicíně rozhodně neskončím. Všichni spolužáci se tomu smáli, že tam nakonec určitě půjdu... a tak jsem tady. To lékařství nakonec skutečně zvítězilo a jinam jsem si přihlášku vlastně ani nedával. Ze třídy šlo i dalších pět spolužáků na medicínu, i když většina do Hradce, další kolegové studují veterinu, zubní, farmacii... V tom jsme byli poněkud nadprůměrná třída.

Nebude ti nakonec trochu líto opustit všechny funkce?

Samozřejmě, strávil jsem tím spoustu času a dělal jsem to rád. Nebude to ale najednou, budu se i nadále trochu v Motoláku angažovat. Ostatně bych ho rád předal dalšímu předsedovi v co nejlepší formě, a tak mě ještě čeká několik věcí k dořešení. V tuhle chvíli např. finišují nové webové stránky. Rád bych pokračoval ještě rok jako Projekťák, ale uvidíme, jestli budu na blížící se schůzi zvolen.

Myslíš, že se pod tvým vedením Motolák nějakým způsobem změnil?

Myslím si, že duch zůstal stejný, a to je podle mě dobře. Motolák by tu měl být hlavně pro studenty samotné a umožnit jim uskutečňovat jejich projekty a jejich nápady. Nemělo by to být o nějaké vůli shora a ambicích předsedy. Mělo by to vše probíhat v kamarádském duchu a to doufám, že se mi povedlo.

Je zde tedy prostor pro nějaký další vývoj?

V první řadě jde vždycky o to, kolik lidí je ochotno v Motoláku něco dělat a něco pro ostatní podniknout, aniž by z toho měli nějaký hmatatelný zisk. Od toho se to celé odvíjí. Motolák by samozřejmě mohl dále růst v tom smyslu, že by vznikaly akce pro veřejnost nebo že by se organizovaly akce i pro ostatní fakulty, ale můj názor je, že spíše než se pokoušet o kvantitu – více projektů pro více lidí, tak bychom se měli snažit je dělat stále lépe. To se ovšem snadno řekne, když ale uvážíš, že se neustále mění lidé, tak ten vývoj je svým způsobem zacyklený. Pochopitelně dochází k předávání zkušeností, ale nakonec si to stejně dotyčný musí vyzkoušet na vlastní kůži a poučit se ze svých chyb.

A co histologie? Baví tě dělat lektora? Budeš pokračovat?

Budu. Velmi mě to baví. Možná hraje roli i to, že jsem z učitelské rodiny. Mám rád i ten obor a je výzvou ho prezentovat prvákům tak, aby je bavil a snadno ho pochopili. Snažím se na jednotlivé hodiny vždy připravovat, abych se pak před prváky neztrapnil. Teď po sloučení histologie a embryologie je to ještě náročnější a je otázkou, jak si s tím v nadcházejícím semestru poradíme, protože budeme muset s druháky na jednom praktiku probrat mikroskopickou anatomii i ontogenetický vývoj.

Na závěr se musím přiznat, že pro mě představuješ jakousi autoritu v oblasti kávy...

Upřímně – mám rád dobrou kávu a vypiju jí relativně dost, ale za znalce se rozhodně nepovažuju... Spíše za milovníka. Je to velká věda a já teprve začínám trochu nakukovat pod povrch.

...ale v jednom článku z Dobronic dotyčný psal, že se dozvěděl, že v Motole fakt není dobré kafe. Neříkej, že to nebylo od tebe?

Jo, to bylo ode mě. Já pochopitelně v běžném provozu klidně vypiju kafe z automatu, když není jiná možnost, ale je rozdíl si dát kafe dopoledne ve škole, abych neusínal na přednášce, a vychutnat si dobrou kávu. To druhé prostě v Motole moc nejde. Jen v Cafe Motol je kafe pitelné, ale taky dost drahé. Já osobně chodím do lahůdek naproti květinářství a občas do bufetu na dětským. Jde to. Jakž takž.

Foto: archiv redakce Motoláku

Vytvořeno: 12. 10. 2016 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Mgr. Ing. Tereza Kůstková