Paradox obezity u žen po implantaci stentu do karotických tepen

Existuje stále více důkazů, že obézní pacienti nebo pacienti s nadváhou se symptomatickou aterosklerózou, srdečním selháním, chronickým onemocněním ledvin nebo po srdeční zástavě mají lepší prognózu ve srovnání s protějšky s normální hmotností. Tento jev se nazývá paradox obezity a byl popsán i u pacientů s aterosklerotickým onemocněním periferních tepen. Angioplastika karotických tepen s implantací stentu (CAS) představuje alternativní terapeutický přístup k pacientům s významnými stenózami karotických tepen. Autoři této retrospektivní studie se snažili zjistit, zda paradox obezity existuje také u pacientů, kteří podstupují CAS. Na otázky odpovídá první autor článku, prof. MUDr. Josef Veselka, CSc., z Kardiologické kliniky.

Co je to paradox obezity?

V běžné populaci je typické, že nejnižší úmrtnost je spojena s hodnotou body mass indexu kolem 23–25 (BMI lze vypočítat jako hmotnost v kilogramech dělenou druhou mocninou výšky v metrech). V posledních 15 letech byly postupně přinášeny důkazy o tom, že u některých nemocí chronického charakteru, které postupně vyčerpávají organismus, lze sledovat „paradox obezity“, tedy nižší úmrtnost u lidí s BMI > 25. Tento primárně nepředpokládaný jev byl tedy označen jako „paradox“. Zjištěn byl u nemocných s chronickými formami aterosklerotického onemocnění – ischemickou chorobou srdeční a jejími projevy, renální insuficiencí, revmatoidní artritidou atd. Na souboru našich pacientů s aterosklerotickým postižením karotických tepen jsme prokázali, že paradox obezity lze sledovat rovněž u takto nemocných žen.

S jak velkou skupinou pacientů jste pracovali, jakými metodami, a co se vám podařilo prokázat?

Sledovali jsme skupinu 413 nemocných, u kterých jsme provedli 505 intervencí na karotických tepnách. Medián sledování byl 4,1 roku, počet pacientských let 1631, počet zemřelých byl 103 (25 %). Došli jsme k závěru, že ačkoliv jsou pacienti s BMI > 25 zatíženi signifikantně častěji klasickými rizikovými faktory jako je hypertenze, diabetes mellitus a těžká bronchopulmonální choroba, přesto ženy v této skupině měly lepší přežívání a BMI > 25 bylo nezávislým prediktorem přežití (HR 0.47, 95 % CI, 0.23–0.96, p=0.039).

Čím lze paradox obezity obecně z medicínského hlediska, a konkrétně z pohledu kardiologa, vysvětlit?

Vysvětlení tohoto jevu je zatím spekulativní. Domnívám se, že při hledání optimální hmotnosti je třeba důsledně rozlišovat, zda hovoříme o běžné populaci, kde optimální BMI bude zřejmě v rozmezí 20–25, nebo o populaci již diagnostikovaných pacientů, kde bude optimální BMI u některých chorob vyšší. Rovněž je jasné, že přirozeně během našeho života se tělesná stavba mění a populace, kterou se zabývají studie sledující kohortu definovanou přítomností určité choroby, se reálně zabývají lidmi vyššího věku.

Co ze závěrů vaší studie plyne pro pacienty? Neobáváte se, že výsledky podobných studií mohou být interpretovány i tak, že by lidé měli být v zájmu svého zdraví obéznější?

To by byla úplně špatná interpretace. Existuje celá řada důkazů, že fyzická aktivita je asociována nejen s lepší kvalitou života, ale rovněž s delším věkem dožití. Naši práci, ani ty ostatní na toto téma, tedy v žádném případě nelze interpretovat jako nabádání k inaktivitě nebo cílenému růstu hmotnosti.

http://www.internationaljournalofcardiology.com/article/S0167-5273%2814%2900303-9/abstract