Goetz M, Schwabova J, Hlavka Z, Ptacek R, Zumrova A, Hort V, Doyle R. Journal of Attention Disorders. Published online before print January 10, 2014, doi: 10.1177/1087054713517745. IF: 3.779
Publikaci představuje první autor MUDr. Michal Goetz, Ph.D., z Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol.
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (Attention deficit hyperactivity disorder, ADHD) je neurovývojové onemocnění, postihující 6–8 % dětí školního věku. ADHD zvyšuje riziko pro další psychiatrické poruchy, jako je porucha opozičního vzdoru, úzkosti a abusus drog. V polovině případů přechází do dospělosti, kde se projevuje zhoršeným sebeřízením a z toho plynoucími obtížemi v profesním a rodinném životě. Biologickým základem ADHD jsou vícečetné odchylky ve vývoji šedé i bílé hmoty CNS. Původně se výzkum zaměřoval především na koreláty v oblasti kůry a bazálních ganglií. Nově se ukazuje, že klíčovou roli může mít postižení cerebella. Cerebellum má totiž nejen motorickou funkci, ale uplatňuje se i v kognici a regulaci emocí. Díky své obrovské výpočetní kapacitě cerebellum umožňuje řízení chování na základě tvorby prediktivních modelů vývoje situace.
Naše práce se zaměřila na vztah neuropsychologických parametrů spojených s ADHD a klinických projevů cerebellární dysfunkce. Použili jsme nepřímé hodnocení funkce cerebella, totiž Trouillasovu mezinárodní škálu ataxie. Bylo by samozřejmě přínosnější, pokud bychom hodnotili funkci mozečku přímo, tj. zobrazovací metodou, ale to bohužel nebylo možné v období naší studie zorganizovat. Naší metodikou jsme zjistili, že děti s ADHD mají vyšší výskyt mozečkových symptomů než jejich typicky se vyvíjející vrstevníci a dále, že skóre těchto symptomů predikuje horší výsledek v testech pozornosti, především pokud jde o stabilitu výkonu. Práce tedy ukázala možný etiologický vztah mozečku k ADHD, resp. vztah mozečku k regulaci pozornosti. Pozornost je ovšem velmi složitý multidimensionální koncept, takže naše výsledky bych přirovnal k několika tahům štětcem na nějakém impresionistickém obraze, na který zatím koukáme z příliš malého odstupu. Kdybych si ale měl dovolit zaspekulovat o významu této linie výzkumu pro klinickou praxi, pak bych řekl, že velmi časné motorické intervence u dětí stimulující cerebellum by eventuelně mohly příznivě ovlivnit i vývoj kognitivních schopností.
