Motol a jeho okolí

Citově místopisné putování fakultní historie jsme začali ve Starém Městě pražském, pokračovali jsme na Novém Městě pražském a zakončíme je až na samém okraji Prahy – v centru města vzdáleném Motole. Když se dnes řekne Motol, vybaví se naprosté většině lidí velká fakultní nemocnice a v ní sídlící lékařská fakulta, vysoce specializovaná fakultní a zdravotnická zařízení, výborné pracovní výsledky a nadějná budoucnost. Motol však byl ještě na počátku tohoto století obcí, která k Praze vůbec nepatřila, byla samotnou osadou ležící na západním obvodu města a patřila mezi nejmenší v pražském okolí. A během historicky krátkého času se z někdejší málo známé periferní vesnice stalo centrum, které je známé široko daleko po celých Čechách, ale i po celém širém světě.

Ve snaze dostat se hlouběji pod povrch všedností a uvědomit si minulost, hodnotu věků a smysl dějů, zamyslet se nad osudy lidí, kteří kdysi dnes užívané prostory zabydlovali a zhodnocovali, s překvapením zjistíme, že Motol není jen nakupením nespočetných tun betonu, železa a skla, ale že osada, jejíž jméno používáme, je nese už po dlouhých osm a půl staletí, že je obklopena zajímavým a historicky významným okolím, že i ona ovlivňovala odedávna osudy Prahy a že naopak i Pražané měli podíl na jejích osudech. V tom je osud Motola podobný osudům většiny ostatních osad na okraji Prahy, a to až do chvíle, kdy se spolu s nimi stal na rozhraní první a druhé čtvrtiny tohoto století její nedílnou a rovnoprávnou částí.

Přiblížit a oživit historii Motola zvídavému čtenáři ovšem předpokládá dovolit si alespoň krátkou exkurzi do minulosti Prahy a jejího dávného uspořádání. Až do 20. století představovala totiž Praha útvar úplně jiný a i při veškerém nárůstu podstatně menší, než jakým je Praha dneška.

I když v pražské vltavské kotlině kypěl život už podstatně dříve, založil Pražské město, zvané později Větším a posléze Starým Městem pražským teprve roku 1230 Václav I. Léta Páně 1257 k němu připojil jeho nástupce Přemysl Otakar II. část druhou – Menší Město pražské, později nazývané Malou Stranou. Hradčany, historicky třetí pražské město, nezaložil král, ale pražský purkrabí, aby zvýšil vlastní důchody. Stalo se tak ve 20. letech 14. století. Bylo to tedy, na rozdíl od prvních dvou měst královských, město poddanské. Čtvrtým se pak stalo Nové Město pražské, které začal stavět rozhodnutím z roku 1348 císař a král Karel IV. Tak představovala Praha od té doby po dlouhé další období skupinu samostatných měst. Těm třem královským se říkalo „triurbs pragena“, všem dohromady pak pražské čtyřměstí. Teprve josefinská doba z něj vytvořila jednotný městský celek o čtyřech čtvrtích. Až ve druhé polovině 19. století byl pátou čtvrtí ustanoven tajuplný a pověstmi opředený Josefov (Židovské město) a šestou bájný Vyšehrad. Všechny obce, které v té době obklopovaly Prahu, k ní po všechna uplynutá staletí nepatřily. A jak už jsme zmínili, nepatřil k ní ani Motol.

Ve všech složkách přirozeně se rozrůstající Praze se ovšem stával vyměřený prostor malý. Praha potřebovala víc místa. Teprve však roku 1875 byly zbourány městské hradby a Praha byla prohlášena otevřeným městem. Od té chvíle se snažila rozšířit se o okolní osady, dlouho však bez úspěchu. Do vypuknutí I. světové války získala pouhé dvě další čtvrti (1901), a to Holešovice – Bubny jako čtvrť sedmou a Libeň jako osmou. I když se do roku 1909 dohodly o připojení k Praze Bubeneč, Dejvice, Střešovice, Podolí, Braník a Nusle a roku 1911 ještě několik dalších obcí, pražskými čtvrtěmi se v té době nestaly. Vídeňská vláda totiž rozšiřování Prahy nepřála.

A tak až po roce 1918, v samostatném státu, přinesl zákon č. 114 ze dne 6. února 1920, který ovšem nabyl platnosti až 1. ledna 1922, vznik hlavního města Prahy s přičleněním 37 obcí. Byly mezi nimi Motol i obce s ním sousedící – Břevnov, Liboc a Košíře. Tolik tedy na vysvětlenou jak pomalu Praha rostla, i kdy a jak se stal jednou její částí také Motol.

Minulost samotného Motola sahá ovšem do dávných dob. Už v 1. a 2. století před Kristem byl Motol jedním z trvalých, byť menších sídlišť Germánů, kteří tehdy vytlačovali z našeho území Kelty. Zanechali tu památky na kulturu žárových hrobů. Po nich se tu usadili Slované známí vyspělou kulturou hradištní. Obydlí i opevnění stavěli z roubených kmenů, své mrtvé spalovali a nad jejich pozůstatky vršili mohyly. První písemná zmínka o Motolu je z roku 1146, kdy jeho část patřila svatojiřským benediktinkám, později také maltézským rytířům a na počátku 13. věku plasskému klášteru a pak strahovským premonstrátům. Po husitských válkách se majetku církevních řádů zmocnila Pražská obec, aby se později už jen jeho část vrátila původním majitelům.

I když motolské území, které se rozprostíralo kolem Motolského potoka, bylo velké rozlohou, sama obec patřila k nejmenším. Bylo to několik dvorů. Gotické období změnilo výrazně ráz celého tehdejšího okolí Prahy. Tenkrát, léta Páně 1358 nařídil prozíravý panovník, aby na všech svazích pražského okolí byly založeny vinice. Táhl se jich dlouhý pás po levém břehu Vltavy od nynější Seminářské zahrady až k Motolu, kde jich vzniklo několik a mezi nimi (až po dobu barokní) byly rozesety viničné domky. Ve 14. století stál za Košířemi při silnici k Motolu hrádek Kugelweit.

V 18. století začaly vyrůstat v okolí Prahy výstavné barokní dvory a veliké selské usedlosti, mezi nimi i v Motole Maltézský dvůr, Šafránka a Landronka. V jeho polovině tu postavil jednu ze svých posledních staveb – kapli svatého Kříže – Kilián Ignác Dientzenhofer. Už v roce 1786 ji sice zrušili, ale koncem 19. století, přesně roku 1892, se dočkala obnovy.

Milou, půvabem i poezií starých časů oplývající památkou je motolská Poštovka, první poštovní stanice na cestě z Prahy do Plzně, stojící při staré „Plzeňské“ na začátku proslulé motolské Kaštánky. Je poslední ze starých postilionských zastávek. Sloužila v dobách, kdy starodávní postilioni, kteří se navzájem titulovali „švagře“, měli pestrobarevné uniformy a opravdu vytrubovali na poštovské trubky intrádu, kterou ohlašovali příjezd. Nejezdili po silnicích sami. Spolu s nimi jimi projížděli kurýři i dostavníky a diligence. Poštovka byla důležitým místem, ale přesto je zapomenuta, tak jako mnohé jiné, v propadlišti času.

Co ještě přidat? Snad to, že od počátku 19. věku patřila motolská Kalvárie (jak musela být krásná!) k vyhledávaným výletním místům pražských měšťanů, že motolští osadníci se zabývali zemědělstvím a později také ovocnářstvím (ostatně dodnes živoří nad motolskou nemocnicí rozsáhlá, zanedbaná Třešňovka), že jich však bylo po výtce málo. Vždyť v době spojení Motola s Prahou měla obec jen něco málo přes dvacet popisných čísel a necelých 350 obyvatel.

Motolská obec ovšem nežila osamocena od svého okolí. Její osudy se vždycky prolínaly s osudy obcí sousedních. A nebyly to obce ledajaké. Významným sousedem byl od nepaměti Břevnov. V hlubokých lesích, které se v románské době rozkládaly v údolí potoka Brusnice od Břevnova až k Hradčanům, vyrostlo hned několik osad na vymýcených místech. Jednou z vůbec nejstarších v pražském okolí je právě Břevnov. Není vyloučeno, že osada vyrostla dokonce ještě před založením slavného benediktinského kláštera, a to není jen tak. Vznikl ještě v prvním tisíciletí před Kristem, právě před tisící lety roku 993. Na jeho pozemcích, ale i na zboží korunním vznikly osady Třešovice (Střešovice) a Hluboc (Liboc), Vokovice a Veleslavín, ale i zaniklé osady Starý Týnec a Kuromrtvice či Kuromrtvy.

Při původním břevnovském klášteru stál kostelík zasvěcený svatým Benediktovi, Alexiovi a Bonifácovi. Ten ovšem zanedlouho vyhořel a tak Břetislav I. dal postavit kolem poloviny 11. století nové opatství a větší kostel sv. Vojtěcha a sv. Benedikta. „U svaté Markéty“ se tu začalo říkat od roku 1269, kdy Přemysl Otakar II. věnoval kostelu ostatek svaté Markéty. Říká se tu tak podnes.

Následující dlouhé období bylo pro klášter nepříznivé. Nejprve mu přinesly ztrátu husitské války. Zůstal opuštěný až do roku 1449. Toho roku byl kostel opraven a bylo při něm zřízeno probošství. Z pozemků, které si po husitském období přivlastnila Pražská obec, se mu vrátila jen část polí a vinic. Na tom však nebylo dost. Přehnala se přes něj třicetiletá válka a po ní vybudovaný nový klášter už po čtyřech letech vyhořel, na den sv. Markéty. Teprve po nuzném provizoriu tu postavil v létech 1708–1711 Kryštof Dientzenhofer nový okázalý barokní chrám, který byl už natrvalo zasvěcen sv. Markétě, a klášter. Ten navštívil za pruských válek v tereziánském období dokonce dvakrát sám pruský král Bedřich – a udělal z něj pruskou nemocnici. Útrapy obyvatel okolní obce se opakovaly.

V prostoru mezi Strahovskou branou a Břevnovem vzniklo několik významných usedlostí. Dvůr, který patříval neslavně proslulým Svatavům z Martinic, získal řád theatinů, kterému tu postavil Bernard Ignác Martinic malý klášter. Josef II. ho roku 1783 (jak jinak?) zrušil. Dvorec s rybníkem a vzrostlými velikými stromy se pak nazýval Kajetánka (Theatinka). Dnes tu je stejně pojmenovaná kolej studentů naší fakulty. Po roce 1650 vznikly na tomto území usedlosti Hubálka, Liborka, Petinka (pojmenovaná po majiteli Pötingovi), Šlejfarka, Kylismonka (Königsmanka), Vincentinum, Malovanka a Panenská. Nad klášterní zahradou stával větrný mlýn, ze kterého vedla tajná podzemní chodba do klášterního sklepa. Některá místní jména se užívají dodnes. Od poloviny 19. století zástavby břevnovské oblasti valem přibývalo, takže v roce 1907 byl Břevnov povýšen na město.

Ke vzniku Břevnova a jeho jména se váže stará pověst:

Mezi malými osadami, které vznikly v hlubokých hvozdech kolem potoka Brusnice, byly i Kuromrtvy. Zanikly, tak jako jiné, a jejich poslední osadník s rodinou se přestěhoval do údolí Brusnice. Byl, tak jako ostatní zdejší obyvatelé, dřevorubcem. Když jednou přinesli jeho dva synové z Třešovic zprávu, že Pražané shánějí dřevo na veliké stavby, připomenul jim otec rodnou obec a k ní přiléhající les Malejov, plný nejkrásnějších borovic. Chlapci mu slíbili, že se kromě jiných lesů podívají i tam. Ten den pozdě večer, když všichni už spali, vzal starý dřevorubec sekyru a odešel do noci. Vrátil se až k ránu, ale o jeho cestě nikdo nevěděl. Mládenci se druhý den vybrali na obhlídku, ale rozhodování kde začít kácet stromy nebylo snadné. Někde nebyly stromy vhodné, jinde by je nebylo možné vytáhnout z hustého porostu. Teprve k poledni došli do Malejovského lesa. Stromy tu byly překrásné. Podle otcovy rady našli záhy studánku, u které si chtěli odpočinout, a u ní – silný, otesaný a ohlazený trám z nejlepšího dřeva. Bylo rozhodnuto. Zanedlouho postavili na tom místě chalupu a brzy jich tu stál celý houf. Místo u studánky, na které stahovali a skládali břevna, nazvali Břevnov a stejně pak i celou osadu, která kolem něho záhy vyrostla. Nedaleko ní pak založil Boleslav II. klášter. V jeho zakládací listině je už Břevnov uveden „černé na bílém“.

Západně za Břevnovem se odvíjely osudy dalšího motolského souseda, starobylé osady Liboc. I ona je zmíněna v zakládací listině břevnovského kláštera. Říkávalo se jí také Luboc či Hluboc. Její původní románský kostelík se stal roku 1318 farním kostelem sv. Fabiána a Šebastiána. Také ten husitské války zpustošily. Byl obnoven až roku 1666. Na místě původního kostelíka pak postavili v letech 1842–1844 nový kostel v pozdně empírovém slohu. Od roku 1420 patřila Liboc Starému Městu pražskému, od které ji koncem 15. století břevnovští benediktini znovu odkoupili. Obec byla významná proto, že od poloviny 16. století byla dodavatelkou vody pro Pražský hrad. Pitná voda tekla potrubím z „Královské studánky“, která ji získávala ze sedmi pramenů a užitková z libockého rybníka. Původně byly vlastně Liboce dvě – Horní a Dolní. Jejich obyvatelé se živili zemědělstvím, v 19. století také cvočkařstvím a byla tu také mlékárna.

Ovšem nejpozoruhodnější částí Horní Liboce byla od 16. věku obora Hvězda a v ní postavený renesanční zámek shodného jména. Oboru založil léta Páně 1530 v lese Malejově král Ferdinand I. a letohrádek dal postavit jeho syn, místodržitel arcivévoda Ferdinand Tyrolský pro svoji nerovnocennou manželku Filipínu, dceru bohatého augšpurského obchodníka Welsera. Základní kámen tohoto kuriózního zámečku položili 27. června 1555 a stavitelé Juan Maria de Speciecass, Hanuš Tirol a Bonifác Wohlmut dokončili stavbu roku 1558. Už cestovatel Bergeron o ní s obdivem píše: „Zámek je vybudován v podobě hvězdy a má tři poschodí, z nichž prvé a druhé se navzájem podobají; je v nich po šesti místnostech se šesti chodbami, jež je spojují, kdežto poschodí třetí tvoří jediná velká síň bez jediného sloupu, rovněž ve tvaru hvězdy.“

Rozlehlá, krásná obora byla protkána širokými paprskovitými alejemi a byla v ní hojnost zvěře, především divokých černých turů. V ní i v letohrádku kypěl bohatý život, a to nejen v dobách jejich zakladatelů, ale i za císaře Maxmiliána a v prvních letech panování císaře Rudolfa II. Hony střídaly hostiny i politická jednání. Roku 1619 tu vítali direktoři Bedřicha Falckého a jeho choť Alžbětu a traduje se také, že následujícího roku se tu Zimní král účastnil lidové slavnosti, tancoval s vesnickými děvčaty a pro povyražení všech lezl po nejvyšších stromech.

Pak však už přišly doby pro oboru i letohrádek povětšinou zlé. U její zdi skončila nešťastná bitva bělohorská (8. listopadu 1620), během třicetileté války byla obora i zámek několikrát vypleněny (1631, 1639 a 1648), kdy švédští vojáci dokonce strhli měděnou střechu a spolu s ostatním lupem ji odvezli do Švédska. Jen pomalu se pak obora zalesňovala a osazovala zvěří, obnovily se tu tradiční hony, někdy dokonce jako součást korunovačních slavností, od roku 1683 však už bez vysoké zvěře, která byla přemístěna do Jeleního příkopu Pražského hradu. Osud však přivál další pohromy v letech 1740, 1742 a 1744, kdy německá a francouzská vojska zničila, co jen se dalo. A brzy na to, v sedmileté válce, se v letohrádku a v oboře usadil pruský král Bedřich II. se svojí pěchotou (1757), která přeměnila les v mýtinu. Zeleň pozvolna dorůstala, ale zvěř od té doby v oboře už nebyla nikdy. Protože ztratila původní záměr, byla nakrátko otevřena veřejnosti. Znovu ji zavřelo „osvícené“ rozhodnutí umělecké a historické památky zcela ignorujícího Josefa II. Ten totiž udělal po osobní návštěvě Hvězdy z letohrádku sklad střelného prachu. Ze správy zámeckého hejtmanství a před tím (1611) české komory přešla pod správu vojenského eráru a i když Leopold II. správu zámeckému hejtmanství vrátil, zůstal zámek, jedna z unikátních evropských renesančních staveb, prachárnou až do roku 1874.

Chvilkové slávy prožívala obora od počátku 19. století alespoň jednou za rok. Konala se v ní totiž nejznámější pražská pouť – svatomarkétská. Ale jak už to bývá, veselí a nevázanost se snadno změní ve výtržnosti s násilím. Ty byly příčinou toho, že byla tato pověstná pouť počátkem našeho století zakázána. Naposled se konala slavnost ve Hvězdě roku 1910. V nové republice převzal správu Hvězdy Pražský hrad, během nacistické okupace v ní Němci vybudovali velké vojenské kryty a opravnu vojenských vozidel. A tak až v roce 1952 se Hvězda dočkala rehabilitace. Architekt Janák ji dokonale rekonstruoval a z letohrádku se stalo muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše.

Zmíněná slavnost ve Hvězdě měla ovšem svůj začátek jinde – v Břevnově. Pověst uvádí, že

v onom roce 1260, kdy král Přemysl Otakar II. daroval po vítězství v bitvě u Kressenbrunu břevnovskému klášteru rameno sv. Markéty, bylo velice nepříznivé jaro. Silné deště a krupobití byly vystřídány úmorným suchem. Hrozil hladomor. Pražský biskup proto vyzval k prosebnému procesí do břevnovského kláštera a – světe div se – ten večer začalo pršet a pršelo celých sedm dní. Od té doby se konala pouť do Břevnova každoročně. Její původní příčina byla ovšem za čas zapomenuta a z poutí se stala jarní veselice Pražanů. Od kláštera se stále vzdalovala, až skončila ve Hvězdě. Ukazovaly a nabízely se tu při ní všechny v té době možné atrakce – a těch nebylo málo.
 
Svatomarkétská pouť se však zapsala také do historie pražské módy. Ještě dost dlouho poté, co francouzská revoluce odstranila z evropské módy krinolíny, je české paní stále nosily. Až do jedné pouti ve Hvězdě, při které se strhla prudká bouře. Ve zmatku a tlačenici krinolíny překážely, obruče v nich praskaly a ženy v nich nemohly dobře utíkat. Mnohé je ze sebe strhávaly a tak po pouti a bouři byla obora plná odhozených krinolín, klobouků a slunečníků. Pražští mládenci je pak nosili na tyčích po Praze a zpívali na ně posměšné popěvky. Tak odzvonilo krinolínám i v Praze, ve Hvězdě, a to doslova u sudu střelného prachu.

Na své pouti po okolí Motola bychom mohli pokračovat vzpomínkami na další osady – Střešovice, Veleslavín, Vokovice, Stodůlky i významný Smíchov (do jehož jurisdikce v současné době Motol spadá). Nesousedí však s Motolem bezprostředně a s lítostí je musíme pominout. Jedno sousedství v údolí Motolského potoka však opomenout nemůžeme – sousedství Košíř.

Archeologické nálezy dokládají, že oblast Košíř byla osídlena již v dávných dobách prehistorických. Lidé se tu usazovali podél rybnatého potoka lemovaného bohatě vrbinami. Ty vlastně daly jméno vzniklé osadě. Kosíř (či kosieř) byl zakřivený nůž, kterým se vrbové proutí řezalo aby z něho usedlíci vyráběli všemožné proutěné zboží. První písemný doklad o osadě Košíře pochází z roku 1185 a je v listině kláštera svatojiřského. Ten byl domovem prvního pražského ženského kláštera. Další zápisy o majetku části Košíř jsou tamtéž z let 1209 a 1228. Ostatní část košířského zboží patřila královské koruně a poslední Přemyslovna – královna Eliška rozdělila zákupním právem asi 120 hektarů půdy košířským usedlíkům. Nařízení Karla IV. obdařilo vinicemi i Košíře. Terén pro ně tu byl zvlášť příhodný. Patřily místním usedlíkům i měšťanům pražských měst. Václav IV. pak zastavil Košíře panu Vokovi z Valdštejna a ten odkázal z nich pocházející výtěžky chudým studentům.

Vzkvétající obec utrpěla vpádem Pasovských (1611), kteří si z ní udělali hlavní stan. Pak přišla Bílá Hora a po ní konfiskace majetku většinou protestantských pražských majitelů. Velkou část Košíř získal lacino nechvalně známý Pavel Michna z Vacínova a spojil ji s úskočně nabytým zbožím smíchovským. Útrapy a nekřesťanské vydírání zužovaly obyvatele Košíř v průběhu třicetileté války. Nejtěžší byl rok 1648, kdy se staly znovu hlavním vojenským stanem – tentokrát pro Prahu obléhající Švédy. A za necelých sto let (1742) spojená francouzská, bavorská a saská vojska Košíře vypálila. Ještě v roce 1785 měla obec jen 31 domů a 132 usedlíků.

Už ve 14. století byl v jihozápadním prostoru Košíř dvorec, který od 16. století patřil rodu Cibulovských z Veleslavína. Je to dodnes známá Cibulka, kterou koupil na počátku 19. století pasovský biskup – kníže Leopold Thun-Hohenstein a vytvořil z ní originální romantickou enklávu (1817 – konec 20. let 19. století). V rozsáhlém sadu dal postavit empírový zámeček, při něm hospodářství s chlévy a kurníky, čínský pavilon, antikizující altán se sochou Diany a dokonce umělou zříceninu s věží, která sloužila i jako rozhledna. Reliefní výzdobu oken zámečku provedl sochař Josef Malínský a památník biskupa v zahradě sochař Václav Prachner.

Košířské vinice patřily až do roku 1851 perkmistrovskému úřadu Viničních hor. Po jeho zrušení byly dány Košířům, ale ty celé byly připojeny ke Smíchovu. Ne na dlouho. Už po osmi letech (1859) se znovu osamostatnily. Ze starých dob zůstalo několik dvorců – Kavalírka, Dolní a Horní Kotlářka, Podhájí, ale také už zmíněná a s Motolem spojená Poštolka a Klamovka, původně Clam-Gallasovská zahrada (1760). Farní správou náležely Košíře dlouho k Liboci, až roku 1801 byla zřízena farní expozitura při kostele Nejsvětější Trojice na Malostranském hřbitově. Jeho střed zdobí monumentální socha obnovitele Cibulky, dílo Václava Prachnera z roku 1830.

Obec, jejíž obyvatelé se živili převážně zemědělstvím a kultivovaným zahradnictvím splývala zástavbou pozvolna se Smíchovem a koncem 19. století zprůmyslněla. Roku 1896 byla povýšena na město a 19. září téhož roku získala svůj městský znak: příčně rozdělený štít, který nese v horním modrém poli tři stříbrné srpovité nože a v dolním zlatém poli modrého lva ve skoku. Korunou je kamenná hradba s cimbuřím a čtyřmi věžemi.

V jen neuměle předložených a neúplných kompilačních odstavcích jsme se pokusili přiblížit čtenáři místa a děje, která mají význam v historii 2. lékařské fakulty univerzity Karlovy a fakultní nemocnice v Motole, její klinické základny. Uběhlá staletí přinášela úspěchy i prohry, radosti i neštěstí, a formovala v osudem přidělených místech přerozmanité děje i osudy jednotlivců. Jen těžko je můžeme postihnout, ale přesto si zasluhují, abychom jimi procházeli nejen s otevřenýma očima, ale i s chápajícími myslemi a vděčnými srdci. Ani my nejsme ničím více než chvilkovými poutníky procházejícími stejnými místy. Měli bychom jimi procházet s vděčností a pokorou.

Vydáno: 17. 12. 2001 / Odpovědná osoba: prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.