Slavnostní zasedání k 659. výročí založení UK

Rovnováha a multipolarita aneb současné univerzity v zrcadle evropského koncertu

Dámy a pánové,
 
pokaždé když si v této krásné roční době Universita Karlova připomíná výroční den svého založení, vzpomíná svého zakladatele, muže evropského rozhledu a mimořádné koncepční představivosti. Je to ovšem i den vzpomínek na oněch dnes již na třiatřicet generací profesorů, kteří učitelským, vědeckým i veřejným působením přispívali k udržení světla evropské učenosti, k rozvoji vědy, k šíření lidskosti a občanské zodpovědnosti v Praze, Čechách i celé Evropě. Oněch 659 let slavné tradice představuje důstojné břemeno zodpovědnosti, jímž musíme měřit naše dnešní činy a záměry a které nás zavazuje nelenošit, ale snažit se o vždy nové zasazení naší universitní vědy i akademického vyučování do aktuálního rámce dnes již sjednocené Evropy a – namnoze nesnadno – se globalisujícího světa. Výroční den založení university je tak nejen dnem hrdosti a radosti, ale i dnem sebereflexe a dnem zvažování plánů pro budoucnost.
 
Situace pražského universitního centra v Karlově době byla svým způsobem snazší, než je tomu za našich dní. Veliký král a císař musel sice s prvními generacemi profesorů vybudovat universitu a fakulty, dát jim právní oporu i hospodářské zázemí a potvrzovat jejich prestiž ve společnosti oné doby, v evropském kontextu však byla role a smysl universit svým způsobem jasná a uznávaná. Byly nezávislými centry vzdělanosti, intelektuální moci i unikátní kvalifikace, byly respektovanými rádci mocných i ohnisky duchovního života a pro hostitelská města ekonomicky zajímavými, životem kypícími líhněmi nezkáznitelné, ale po všech stránkách zajímavé etablující se společenské elity.
 
Po více než šesti staletích zůstala z tohoto privilegovaného postavení aktuální jen část: Existenční oprávnění husté sítě dnešních českých i evropských universit je možno odvodit spíše od naléhavé nutnosti komplexně porozumět moderní společnosti v jejím překotném, řadou různorodých a nejednou hlubokých krizí provázeném vývoji, pomoci jí v podstatných praktických otázkách technického, společenského, přírodovědného i medicinského charakteru a neztratit se v proměnách jejího - v globalisačních skocích rychle se měnícího - informačního prostředí. Společnost musí aktivně řešit příliš mnoho a typově nejednou zcela nových problémů, potřebuje sama sobě – a to i teoreticky - porozumět, pochopit horizonty svých aktuálních problémů a opřít svá rozhodnutí o exaktně zpracované analýzy empirických dat i o rozbor vlastních subjektivních pocitů a očekávání. Velikou roli přitom hraje také rozvoj a kultivace široce chápaného umění komunikace – mezi učiteli a žáky, mezi jednotlivými obory či celými vědami, mezi evropskými universitami, ale také mezi universitami a společností, která jim vytváří zázemí i publikum a ovšem i mezi státy tohoto světa, jenž se dnes již jako jeden veliký celek stal prostředím universitní existence a konkurence.
 
Tento svět je samozřejmě i strukturálně jiný než za císaře Karla IV. Představa světa s trvale definovanou neměnnou soustavou dominantních center moci, moudrosti a vlivu je historicky překonána a i ve svých pozdějších mutacích – zejména od konce studené války – definitivně nahrazena velmi proměnlivou multipolaritní sítí, v níž klíčová akademická i politicko hospodářská a mocenská centra svým způsobem driftují, proměňují se a nově vznikají. Globální svět dal vědě a akademickému vzdělání, jejich postavení a významu zcela nové dimense.
 
Žijeme ve světě, kde probíhá celá řada bolestivých válečných konfliktů, kde ale byl strašák oné hrůzné velké finální válečné katastrofy, způsobené střetem velmocenských gigantů nahrazen novým strašidlem sofistikovanějších a nepřehlednějších, zdánlivě „malých katastrof“, přičemž onu velkou a generální apokalypsu lidstvo stále výrazněji posouvá do společně vymezovaného, globálního mimovojenského, klimaticko ekologického rámce. Tu velkou bitvu s hrozbami budoucnosti má dnes spíše než nadále rychle modernisovaný arsenál světových armád vybojovat věda. Ona má předložit spolehlivou diagnózu nemocí tohoto světa a poskytnout účinné recepty na „léčení“ nemocí člověkem poškozené planety i její globalisované společnosti. To je ovšem veliký úkol, ohromná na vědu a její akademické instituce přenesená důvěra, je to ale také veliký „obchod“ a v důsledku gigantický mocenský potenciál, který je tu vkládán vědě do rukou.
 
University se tak v globální síti proměnlivě multipolárního světa stávají mj. významnými mocenskými a prestižními centry, zbrojnicemi nebo armádami v soupeření zemí a kontinentů o dominanci na světovém kolbišti. Jejich úspěšnost a výkonnost je měřítkem úspěšnosti a moci států a kontinentů, jejich schopnost komunikovat, navazovat spolupráci a udržovat funkční intelektuální výměnu je pak jednou z nadějí tohoto světa na zvládnutí úkolů a problémů, před něž nás staví dnešní svět. Situace se přitom dramaticky proměňuje a pouhé proklamace nebo i dobrá, činy a konkrétní podporou však nepodložená vůle politiků a reformátorů nestačí ani na udržení statu quo. Slavná a tradičně dobře etablovaná akademická prostředí najednou mohou ztrácet svoji přitažlivost – alespoň pro některé skupiny mladé tvůrčí inteligence.
 
Po dlouhá desetiletí tak kupříkladu platilo, že na evropské a zejména na americké university přicházeli nadaní indičtí nebo čínští studenti, kteří tu s podporou bohatých ale zlenivělých hostitelských společností dosahovali skvělých výsledků a etablovali se jako produktivní badatelé. Na některých universitách amerického západu platil dokonce v 80. letech numerus clausus, omezující nebezpečně rostoucí počty asijských studentů. Dnes, po založení a etablování velkoryse státem podporovaných universit v reformující se komunistické Číně odchází řada čínských vědců z USA zpět na domácí university. Nečiní tak přednostně z mimovědeckých důvodů. Je jim pouze nabízeno ještě výhodnější pracovní prostředí. Totéž říkají referáty o velkoryse dotované a celému světu se otevírající singapurské universitní zóně a vysychá i mocný pramen indických doktorandů, ještě před nedávnem zaplňujících laboratoře a softwarová pracoviště celého světa. Rozvoj indické ekonomiky a zejména explosivně rostoucí sektor vysoce kvalifikovaných služeb umožňuje vytvářet lákavá vědecká centra doma v Indii.
 
Odliv východoevropských a středoevropských akademicky vzdělaných elit směrem na (severo)západ však dosud trvá. Nejde ale jen o postkomunistické státy. Např. v Německu se tento problém dnes dokonce intensivně dostává do popředí zájmu politiků a žurnalistů. Švýcarská, dánská, britská a zejména americká a kanadská pracoviště nabízejí mladým vědcům, ale i lékařům a technickým nebo přírodovědně vzdělaným odborníkům finančně i odborně lákavá a perspektivní uplatnění. A „doma“ se šíří atmosféra zakonservovanosti, zablokování šancí na opravdu velkorysý, vzrušující a společností akceptovaný výzkum, na uplatnění talentu a schopnosti tvrdě badatelsky pracovat. Odcházejí dokonce i laureáti prestižních cen pro mladé vědce (Leibnitz-Preis). A podobný problém existuje dokonce i ve Finsku, zemi nejen tisíce jezer, nýbrž i úspěšných přírodovědně technologických parků, navázaných na university.
 
Udržet tempo vědecké modernisace, udržet zájem a důvěru mladé badatelské a učitelské generace na universitách, udržet krok výzkumnické výkonnosti s prestižními severoamerickými a v budoucnosti daleko více i asijskými akademickými centry se stává stále větším problémem ve stále více oborech. Důvody jsou ovšem nasnadě: Zatímco evropský komisař Günther Verheugen objíždí členské státy EU a pokouší se přesvědčit jejich vlády o nutnosti zvýšit podíl výdajů na vědu, výzkum a vysoké školství na 3 % hrubého národního produktu, USA tuto úroveň již mají a udržují. Asijští „tygři“ pak jsou schopni jít i podstatně výše, aby přilákali a udrželi nejlepší mladé mozky z celého světa. V Evropě dosahuje tuto úroveň investic do intelektuálního potenciálu jen několik zemí – u našich sousedů ve Spolkové republice Německo např. Bádensko-Würtenbersko s výdaji na vědu a výzkum na úrovni 3,5 % HNP. Jak je na tom Česká republika je lépe loyálně ani nezmiňovat.
 
Při urputných bojích o statut a – svojí výší nikoliv ohromující, ale přece podstatné - dodatečné dotace tzv. „excelentních universit“, resp. výzkumných „center excelence“ na německých vysokých školách bylo připomínáno, že Harvardova universita získává ročně příjmy ve výši 23 miliard dolarů. Školné bohatých studentů, příspěvky nadací i průmyslu na výzkumné projekty, výnos z universitních nemovitostí i podivuhodně lukrativní prodej „harvardských“ triček, tašek a psacích per po celé zeměkouli slévá se tu ve finanční proud, který nejen pokrývá náklady z našeho pohledu luxusního provozu tutorsky organisované university a jejího Nobelovými cenami početně ověnčeného výzkumu, ale dovoluje vytvářet dokonce podstatné zásoby pro další rozvoj a pro případ horších časů. Je jasné, že aristokraticky profilovaná nejstarší americká universita a podobně i ostatní prestižní university tzv. „břečťanové“ ligy, kam mají studenti z chudších sociálních tříd přístup jen v případě mimořádné geniality nebo sportovního nadání, nemůže sloužit jako kritérium posuzování finančního zabezpečení evropských universit. Přesto je tu možno spatřovat symbol mimořádné hodnoty akademického vzdělání ve společnosti, která zbožňuje úspěch.
 
Uvažujeme-li obecněji o výši výdajů na vědu, vzdělání a výzkum, je jistě možno poukázat na to, že za sumárními, příliš akreditovanými daty se může skrývat i vojenský, armádou řízený a mimo volnou výměnu badatelských výsledků ponechaný výzkum a vývoj (jak na to např. v minulém roce upozornili američtí přírodovědci). Ve světě, který dnes řeší zásadní otázky, jak předejít energetické nouzi, jak zamezit ekologické degradaci planety, jak udržet a nadregionálně celospolečensky zevšeobecnit ekonomický rozvoj, jak se vypořádat s fatálními a přeskokem z třetího do našeho světa hrozícími problémy chronické chudoby a negramotnosti, drastické segregace a masové nemocnosti potenciálně pandemického charakteru, je však potřeba vnímat světové úrovni přiměřené investice do vědy, výzkumu a akademického vzdělání jako součást nutného omezení bezpečnostních rizik, hrozících naší společnosti.
 
Procesy, k nimž dochází v rámci globalisace jsou tak masivní, že malí hráči nemají na světovém hřišti šanci. Spojená Evropa s půlmiliardou obyvatel je jako celek nejvýznamnější ekonomikou planety a disponuje jedním z největších výzkumných a intelektuálních potenciálů. V její prospěch hovoří i to, že má též ohromnou sociokulturní zkušenost a je ochotna a schopna nejen uvažovat o společenských, ekologických a komplexně globálních důsledcích svých aktivit, nýbrž tyto úvahy alespoň do jisté míry pak též uplatnit ve formě seberegulujících opatření a pravidel.
 
V názvu této přednášky stojí „evropský koncert“, tedy téma harmonisace evropských aktivit, zájmů a strategií. Dokud jednotlivé evropské státy působí na polích svých úzce pojímaných národních profitů, dokud si mnohé z nich dodnes dopřávají luxus pěstování zděděnou tradicí posvěcených pocitů národní vědecké výlučnosti a nadřazenosti, nemají oni ani spojená Evropa na globálním hřišti dlouhodobou šanci. Ti chudší, noví a neetablovaní mají totiž pro soupeření v aréně vědy, kde minulé zásluhy borce zdobí, ale nebonifikují, výrazně vyšší motivaci. Kultura vědecké práce, akademická tradice a společenská prestiž vzdělání a vědy – zaplať Pánbůh - patří k nezpochybnitelným pokladům národní kultury většiny evropských států. Ovšem jen tehdy, kdy se tyto poklady dokáží přetavit v klíčové, aktuálně uznávané výchozí hodnoty celé Evropy, bude též možno účinně globálně uplatnit onen – řadou euroskeptiků a nekritických obdivovatelů velkého zaoceánského bratra dosud podceňovaný, ale ve skutečnosti veliký výzkumný a společensky převoditelný - akademický potenciál, který má náš malý kontinent.
 
Neznamená to, že máme usilovat o nějakou centralisaci Evropy, o přísně jednotnou strukturu a mechanicky provázané strojové fungování evropských universitních a výzkumných institucí. Evropský koncert nemá a nemůže mít předem napsané skladby ani přísného dirigenta, který taktovkou ukazuje, kdo má právě hrát. Ona metafora směřuje spíše k harmonisování výkonů, k pochopení skutečnosti, že v zájmu elektrisujícího vyznění koncertu musí podat špičkový výklon nejen první housle nebo sekce kontrabasů, ale také pikola a tympány.
 
Evropské kooperační a koordinační úsilí na akademické a výzkumné platformě má svoji pevnou základnu a dnes již i zajímavou tradici. Před devíti lety při oslavách výročí založení pařížské Sorbony bylo deklarací o nutnosti strukturálně zkoordinovat a funkčně propojit dosud velmi segmentovanou síť evropských universit započato dílo, známé dnes jako Boloňský proces. Podle dohod, uzavřených v Bologni roku 1999 a v rámci kroků, ověřovaných každé dva roky na společných evropských summitech se evropské země snaží vytvořit podmínky pro řešení takových strukturálních problémů, jako je obecné mezinárodní uznávání akademických kvalifikací, otevření a podstatné rozšíření cest studijní i badatelské mobility, vytvoření bází pro celoživotní akademické vzdělávání a produktivní modernisační rekvalifikace pracovníků v rychle se proměňujících nebo dokonce zanikajících a nově vznikajících oborech a odvětvích.
 
Je zřejmé, že již jen proces obecného přechodu na dvojcyklovou: bakalářsko magisterskou strukturu studia je provázen celou řadou byrokratických problémů. Podobné těžkosti vidíme i na úrovni dosud značně těžkopádného způsobu rozdílení výzkumných prostředků ze společných evropských fondů. Spílání na adresu Bruselu a jeho byrokratů se v řadě zemí Evropy stalo součástí dnešního národního folklóru. Velmi často však zjistíme, že za problémy tam či onde drhnoucí modernisace akademické a výzkumné sféry nenajdeme klotové rukávy bruselských úředníků, ale nepružné struktury a zkamenělé tradice aparátů universit a výzkumných organisací a neschopnost ministerské byrokracie v té které zemi.
 
Hodnoty a principy, o něž se opírá Bolonský proces, jsou totiž jednoduché a těžko zpochybnitelné: nejde o zásadní revoluci, nýbrž o koordinaci evolučních procesů vědy a akademického vzdělání. Nejde o unifikaci, ale o propojení a komunikaci živých a do velké míry cíleně diversifikovaných a hybridních struktur s cílem zvýšit úroveň evropské mezinárodní participace a nadnárodní pluralisace vzdělanostních a vědeckých přístupů a aktivit. Nejde přece o to, aby všichni rektoři nosili stejný talár, aby všechna pedelská žezla vypadala stejně a na všech universitách se vyučovalo a zkoumalo totéž, nýbrž o to, aby nadaní studenti mohli provádět a úspěšně zakončovat svoje kvalifikační nebo doktorské výzkumy na kterékoliv universitě na kontinentu, aby mohli mezi nimi přecházet a časem - možno-li - též vracet se domů s obecně uznávanými diplomy a s obecně ověřitelnými a kvalifikujícími výsledky svých prací. Jde o to, aby Evropa získala na intelektuálnáí přitažlivosti a konkurenceschopnosti pro ten veliký zbytek neevropského světa, aby její síly nebyly zbytečně tříštěny, nýbrž aby se spojovaly přes formální hranice a přes meze správních struktur k závažným a zajímavým projektům, které včas naleznou správné lidi i podstatné prostředky na své uskutečnění.
 
Takovou nikoliv jednotnou, ale sjednocenou a propojenou akademickou Evropu ale nevybudují politikové a universitní hodnostáři. Tu musí společně realisovat universitní učitelé a studenti, etablovaní vědci i nadaní studenti a doktorandi, kteří musí mít možnost vyhledat si svého „guru“ a vyučit se u něj při společné práci. Propojení výzkumu a výuky, dané dvě staletí starým Humboldtovým modelem university, je přes všechno zpochybňování jedinou možnou perspektivou pro evropské university. Představa oddělení výzkumu od výuky, od povinnosti vysvětlit, zprostředkovat, generačně předat a tedy také demýtisovat i nejkomplikovanější témata moderní vědy, uzavření výzkumu do příkopem obehnaných slonových věží a omezení role universit na reprodukování zvenčí dodaných mouder byla přece již jednou vyzkoušena ... a jako mnohé jiné projekty bolševického socialismu po zásluze zkrachovala. Jen tam, kde se student necítí být pouhým objektem drilující výchovy či pasivním zákazníkem nebo klientem, očekávajícím, že bude za své peníze baven a obsluhován, může vzniknout akademické partnerství těch, kdo jsou v procesu učení a vyučování spojeni i společně sdíleným zájmem. Buďme proto citliví a obezřetní k prosazování prvků „studentského klientelismu“, který potlačuje vztah skutečně partnerské koexistence všech, kteří na akademické půdě působí.
 
Vyžaduje to ovšem ochotu všech zúčastněných převzít svůj díl zodpovědnosti, rizik, ale také loyality vůči universitě, která není jen hřištěm našich zájmů a vášní, ale také naší akademickou matkou, o jejíž dobro máme povinnost pečovat. Zátěž, která je v podmínkách sjednocování, propojování a modernisace akademické Evropy kladena na každou a tím spíše na tak velkou a vnitřně diferencovanou universitu, jako je ta naše, je enormní. Musíme tedy usilovat nejen o dynamiku rozvoje našich oborů, ale i o udržování vnitřních vazeb rodiny našich fakult – a každého člena této rodiny - o hledání společného zájmu a posilování integrity naší alma mater. Je jí sice již 659 let, je ale pořád stejně mladá a plná života.

Vydáno: 25. 4. 2007 / Odpovědná osoba: Administrátor 2. LF UK