Voda, led a medicína

Prvním rokem studuje Všeobecné lékařství, vrcholově se věnuje rychlostní kanoistice, a k tomu všemu se rozhodl založit fakultní hokejový tým. Rozhovor s Jakubem Mlčochem připravil Ondřej Lukáč.


Popsal bys nám trochu svůj sport? Na jaké tratě se soustředíš?

Věnuji se rychlostní kanoistice a jsem členem moravského oddílu TJ Ostrožská Nová Ves. Rychlostní kanoistika se odehrává na rovné vodě a patří sem základní dvě disciplíny, kajak a kanoe, já jsem kajakář. Jsem především sprinter, dělám tu nejkratší trať, tedy 200 m, okrajově však také „pětistovku”.

Měl jsi dokonce nakročeno do Světového poháru v čtyřkajaku. Jak to bylo?

Když byly loni na jaře nominační závody, tak mi první závod sezony hodně sednul a skončil jsem osmý mezi muži. Všechno šlo naprosto báječně! Reprezentační trenér se rozhodl na domácí šampionát postavit dva čtyřkajaky a já jsem tehdy proklouznul do druhé posádky. To byla neskutečná euforie! Jenže pak mezinárodní federace rozhodla, že nedovolí na trati 200 m startovat dvěma posádkám z jedné země (ačkoli třeba na kilometru to už možné bylo). To mě zlomilo. Já jsem totiž předtím tu novinu všem kamarádům a příbuzným radostně oznámil a těšil se, až mě uvidí v televizi. Týden poté najednou přišel email, že to padá. Pak bylo těžké hledat motivaci, protože příprava na maturitu a přijímačky byla v plném proudu a já najednou v závodění neviděl smysl. Trenérka mě ovšem nabádala, ať neztrácím elán, a nakonec jsem se kvalifikoval na mistrovství Evropy do 23 let, kde mi báječně sedla rozjížďka, a tak jsem si mohl, i když neúspěšně, zabojovat o finále.

Já, a myslím si, že i řada dalších studentů, jsem měl v prváku dojem „Tak, jsem na medicíně a teď musí jít všechny koníčky stranou.” Ty ses ale tomuhle stereotypu vzepřel...

Já myslím, že je to jen o nakládání s časem. I teď přece strávím hodně času prokrastinací, a přitom by se ten čas dal efektivně využít. Vždycky se to dá tak naplánovat, abych si to své odtrénoval. Na druhou stranu jsem trochu změnil svůj přístup k tréninkům, snažím se je vést chytřeji. Volím smysluplnější cvičení, jezdím nyní přímo na Vltavě, v oddíle KVS (Klub vodních sportů). Tam ovšem pouze hostuji, platím příspěvky a v praxi to vypadá tak, že přijdu, vezmu si loď a vyrazím na vodu. Rozhodně si však nemyslím, že studium na lékařské fakultě znamená, že musíš dosavadní život hodit za hlavu. Samozřejmě je nutné si určit priority. Některé koníčky jsou časově náročnější než jiné, ale nemyslím si, že je ideální se úplně vzdát něčeho, co tě baví a naplňuje. To by vedlo jen k frustraci ze studia.

Je náročné sladit trénink a studium?

Samozřejmě to pro mě není úplně snadný úkol, ale snažím se si alespoň se stavbou tréninku příliš nelámat hlavu. Kdybych řešil moc trénink, tak bych zanedbával školu, a ta je pro mě na prvním místě. Snažím se teď trénovat šestkrát týdně sice jen jeden, ale o to víc kvalitní a intenzivní trénink na den. Dřív by to pro mě byla zátěž, ale teď se pro mě sport stal do jisté míry regenerací a možností vybít se. Obecně si však myslím, že mi sport dodává hodně motivace do studia. Já si vyrazím zacvičit a začne mě trochu hryzat špatné svědomí, takže se pak na to hned vrhnu a nemám takovou tendenci prokrastinovat. Čím poctivější trénink, tím poctivější učení.

Myslíš, že se ti daří si výkonost v tomhle děleném režimu udržet?

Zatím jo. Loni po přijímačkách před mistrovstvím Evropy do 23 let jsme se s trenérkou rozhodli vsadit na intenzivní krátké tréninky, které mi pomohly s tou silovou stránkou, ale zanedbali jsme vytrvalost a to mě nakonec doběhlo. Letos se snažím zapracovat i na jídelníčku. Strava je klíčová, a proto se tak trochu vyhýbám menzám. Co si budeme nalhávat, stravování v jídelnách potřebám sportovce úplně nevyhovuje, a tak si raději vařím sám.

Jak vlastně přistoupili trenéři a kolegové z oddílu k tomu, že ses dal na medicínu?

Upřímně, ze všech stran je mi dáváno najevo, že už jsem prostě ukončil kariéru a že se se mnou nepočítá. Snažím se s tím bojovat a dát svým tréninkem najevo, že jsem stále tady. Po sezoně mi přišla moje první nabídka do sportovního centra, a to do centra pod Ministerstvem vnitra. Sportovní centra jsou organizace, které zajišťují sportovce zejména po finanční stránce, což je na té skutečně vrcholové úrovni základ. Toto sportovní centrum ovšem muselo být z jistých důvodů zrušeno. Tím pádem tu zbyla dvě hlavní sportovní centra – Dukla a USK. Loni jsem ovšem cítil, že moje výkonost už dosahuje požadovaných parametrů, ale stále nic. Teď se však ze stále více stran doslýchám, že můj nástup na lékařskou fakultu byl tou hlavní překážkou v mém angažování. USK sice znamená Univerzitní sportovní klub, ale lékařské fakulty se asi všichni leknou. Jeden kamarád se mě nedávno zeptal, jestli bych měl na to teď trénovat dvakrát denně. Neměl. To je pravda. Teď se připravuji na nominační závody, které budou probíhat v květnu a rozhodují o tom, kdo pojede na mezinárodní závody. Upřímně, mistrovství Evropy bych nejspíše ani s případnou nominací vzhledem ke zkouškovému nestihl. Ale jde mi o to všem ukázat, že se ve mně mýlili, a sám sobě, že na to mám.

Jak se na to dívá tvá trenérka?

Ona je realistka. Já ji už rok dopředu připravoval na to, že asi půjdu na medicínu. Brala to tak, že času moc mít nebudu, ale zároveň mě podržela a svolila k tomu, že mi pomůže i nyní s přípravou. Už po dobu studia v Pardubicích se mi ohromně věnovala a strávila nad mou přípravou mnoho času nad rámec svých povinností. Velmi si jí vážím a i kvůli ní teď chci ukázat, co ve mně ještě je.

Proč ses vlastně rozhodl pro medicínu?

Hlavně jsem chtěl, aby mě má práce naplňovala a to, co budu dělat, mělo smysl. A taky mě jako sportovce lidské tělo zajímalo a snažil jsem se mu rozumět. Dlouho mě to spíše táhlo k fyzioterapii, ale nakonec jsem vše přehodnotil a nechtěl jsem si úplně zavřít vrátka k jiným odvětvím medicíny. Fyzioterapeutů si ovšem velmi vážím, a to nejen proto, že zrovna pro sportovce jsou po trenérovi hned druhou pomocnou rukou na cestě k úspěchu.

A oblíbená otázka: proč naše fakulta?

Prestiž. (smích) Popravdě v tom velkou roli opět sehrála moje paní trenérka. Zná se totiž s paní doktorkou East z chirurgie, která dříve také pádlovala. Seznámila nás, já jsem se s ní o volbě fakulty bavil a ona velice chválila 2. lékařskou fakultu – přístup ke studentům, rodinnou atmosféru i vyučující. Musím říct, že při přijímačkách jsem byl nastavený tak, že Dvojka je spíše takový sen a hlavní bude se někam dostat. No a ono to vyšlo přímo sem! Svou roli sehrálo i načasování, kdy Dvojka měla přijímačky jako první a kvůli závodění se mi hodilo, že hned po přijetí na Dvojku jsem se mohl vrátit k tréninku na Evropu. Možná, že mi tenkrát i při závodech pomohlo, že jsem byl hlavou trošku někde jinde a samotnou vodou se až tak nestresoval. Musím zdůraznit, že se mi líbila už samotná filozofie přijímaček téhle fakulty – nebrat nikoho na průměr a raději nechat uchazeče projít i pohovorem, kde je možné je lépe poznat.

Stále mi ovšem vrtá hlavou, jak došlo k tomu, že ses jako medický novic, navíc aktivní vrcholový sportovec, pustil do skládání fakultního hokejového družstva?

Já jsem se osm let na základní škole hokeji závodně věnoval spolu s kanoistikou. Hokej mě hrozně bavil, ale pak přišla krize, kdy už jsem oba sporty nestíhal a v obou se postupně zhoršoval. Bylo tedy jasné, že si budu muset vybrat. Já zvolil individuální sport. Hokej mám ovšem dodnes moc rád a na vodě mi trochu chybělo to týmové sepjetí...

Já měl dojem, že vodní sporty jsou právě proslulé kamarádskými kolektivy...

To ano. Atmosféra na závodišti i společných soustředěních je vždy úžasná, ale tlak je vždycky na tobě. V závodě a při nominaci se o nikoho jiného neopřeš. V hokeji tě spoluhráči podrží. Tady platí, že když nezajedeš dobrý výkon na singlu, tak s tebou nepočítají ani do posádkových závodů. Všichni jsme si kamarády i konkurenty zároveň.

Co tě přimělo si vzít na svá bedra ještě další aktivitu?

Popravdě mi to samotnému není zcela jasné. Začalo to postupně. Popud vzešel nejprve z 3. lékařské, kde už hokejové družstvo jménem Trimed krátkou dobu funguje a letos se rozhodli na naší fakultě hledat hráče. Já si řekl, proč ne. Jenže pak se ukázalo, že hledají spíše sparingpartnery, a to mi zase bylo líto – proč si tedy rovnou nesestavit vlastní družstvo, abychom mohli hrát zápasy taky? Moc mi pomohli kolegové ze starších ročníků, jmenovitě třeba Adam Láznička ze 4. ročníku. Z pedagogů mi zase hodně pomohl pan doktor Žák z Ústavu tělesné výchovy. Plynule jsem tedy přešel k organizaci a skládání týmů. Jenže byl problém najít dost hráčů, kteří by chodili pravidelně na tréninky, což vzhledem k povinnostem ve škole naprosto chápu. Jak jsem tímto způsobem rozvířil vody, tak jsem se seznámil i s Lumírem Kudrnou, motolským zubařem, který zároveň působí na postu brankáře v týmu HC Ekonom z VŠE v CCM Pražské hokejové lize. Spolu jsme domluvili přátelák, jenž se odehrál na konci března, a my jsme spojili síly s 3. lékařskou. Bylo to skvělé! Všichni z našich ukázali neskutečné nadšení a nasazení. Zápas jsme sice prohráli, ale měli jsme i dosti zdařilé pasáže, kdy jsme se vzepřeli a zkušenějším soupeřům pěkně zatápěli. Na konci jsme se přes porážku cítili jako vítězové, protože se nám povedlo dát dohromady a skutečně odehrát první zápas. Teď bych chtěl zkusit vyjednávat o spolupráci s naší fakultou. Uvidíme, jak se to vyvine. Zatím počítáme s tím, že zůstaneme ve spojení s Trimedem, což je dle mého výhodné pro obě strany. Věřím, že se lidé budou postupně přidávat, a budeme tak moci pravidelně trénovat. Musím říct, že je úžasné sledovat, jak se něco, o co jsem se dlouho snažil, konečně dává do pohybu. To je další věc, kterou obdivuji na naší fakultě – je tu ohromné množství obětavých studentů, kteří neváhají a zadarmo se zapojují do mnoha aktivit, ať už výukových, nebo volnočasových. Možná právě oni mi byli inspirací a motivací pro založení týmu. Je mi ctí, že jsem se jim tímto projektem mohl aspoň trochu přiblížit.

Rozhovor připravil Ondřej Lukáč

Vydáno: 12. 6. 2017 / Odpovědná osoba: Mgr. Ing. Tereza Kůstková