V zemi bez razítek

S Ditou Smíškovou a Martinem Slížkem o stáži ve zdravotním středisku Itibo v Keni

MUDr. Dita Smíšková a medik Martin Slížek se v zimě 2014 v rámci programu podporovaného neziskovou organizací ADRA zúčastnili humanitární lékařské praxe v keňském Itibo. Čtyřčlenné až šestičlenné skupiny mediků spolu s dozorujícími lékaři zajišťují v tamní nemocnici široký rozsah lékařské péče. Pobyt trvá vždy jeden měsíc; v Česku tuto praxi pro mediky organizuje společně s Adrou 1. lékařská fakulta, nabídka je však otevřená zájemcům ze všech lékařských fakult. (Podílet se je ale možné i jinak, například příspěvkem na sbírkové konto nebo uspořádáním benefiční akce.)

 

MUDr. Dita Smíšková vystudovala 2. LF,
specializuje se na infekční nemoci.
Působí na I. infekční klinice
2. LF jako odborná asistentka.

Jak jste se o programu dozvěděli a proč jste se přihlásili?
D. S.: O možnosti zúčastnit se stáže v Itibo jsem se dozvěděla od svých kolegů, kteří již v Itibu byli. Poznat blíže Afriku jsem si vždycky přála.
 
M. S.: Dozvěděl jsem se o tom na jednom ze seminářů z tropické medicíny. Vlastně jsem zjistil, že spousta lidí tento předmět absolvuje právě proto, aby měli možnost do Keni vyjet. S přihlášením jsem moc dlouho neváhal. Do zemí třetího světa mě to vždycky táhlo a o Alešovi a Itibu jsem slyšel jenom to nejlepší, takže vlastně nebylo co řešit.
 
Co bylo třeba zařídit před odjezdem?
D. S.: Museli jsme podstoupit očkování a začít brát antimalarickou profylaxi. Od manažera projektu Aleše Bárty jsme si přebrali krabice se zdravotnickým materiálem, které doplňovaly povolenou váhu našich zavazadel. Samozřejmě jsme se snažili zjistit co nejvíce informací o tom, co nás v Itibo čeká.
 
M. S.: Všechno, co zařizujete předtím, než vyrazíte na dovolenou: letenky, očkování, výměna peněz atd. Kromě toho jsme si nakoupili levné bílé oblečení na práci v ambulanci, čelovky, protože proud v Itibu občas spíše nejde než jde, a spoustu dalších drobností. Také jsme každý vezli kromě svého zavazadla ještě krabici zdravotnického materiálu. A v neposlední řadě bylo potřeba zažádat o příspěvek z fondu mobility, protože měsíční pobyt v Keni není zrovna levná záležitost a bez příspěvku univerzity by si ho asi málokterý student mohl dovolit.
 

 Martin Slížek studuje 5. ročník všeobecného lékařství na 2. LF.

Popište svůj všední pracovní den...
D. S.: Běžná ambulance začínala každý den ráno a končila okolo páté odpoledne. Denně přišlo asi třicet pacientů. Akutní případy jsme řešili v kteroukoliv denní i noční hodinu. V sobotu byl volný den, pouze pro případy, které do druhého dne nepočkají. I těch bylo dost.
 
M. S.: Po snídani v osm jsme se odebrali do ambulance, kde jsme podle počtu pacientů byli někdy do čtyř, někdy do sedmi odpoledne, samozřejmě s přestávkou na oběd, který měl obvykle podobu luxusního tříchodového menu v podání Aleše a těch, kdo zrovna neměli službu. Večer a v noci jsme potom měli na starosti pacienty na lůžkách a akutní případy, jako různé úrazy, včetně útoků nožem nebo mačetou.
 
Jak probíhala spolupráce v lékařském týmu?
D. S.: Na začátku pobytu jsme byli velmi nadšení a ke každému zajímavému případu jsme se scházeli v podstatě všichni, čtyři medici, Aleš Bárta a já. S rostoucí únavou později vstávala v noci už jen služba tvořená dvěma mediky. K interním případům zvali mne a k chirurgickým Aleše. Medici byli velmi zruční a zakrátko zvládali řadu případů sami. Nepostradatelní byli pro nás místní zdravotníci, Elisabeth a Joseph, a to nejen proto, že nám pomáhali překonat jazykovou bariéru, ale hlavně pro své velké zkušenosti s místními chorobami. Spolupráce se všemi pro mne byla přínosná i radostná.
 
M. S.: My studenti jsme byli rozděleni do dvojic a střídali jsme se obden na ambulanci, zatímco druhá dvojice měla na starosti lůžka a porodnici. Dvojice, která pracovala na ambulanci, měla ten den také noční službu. V případě potřeby nám samozřejmě byli k dispozici lékaři, Dita u interních a Aleš hlavně u chirurgických případů. Celkově jsme si v týmu skvěle rozuměli.
 
Jakými jsou Keňané pacienty?
D. S.: Těžko říct obecně. Měli jsme mladou ženu s akutní bolestí břicha a podle jejích bouřlivých reakcí při palpaci jsem si byla téměř jistá, že jde o náhlou břišní příhodu. Byla to ale „jen“ pyelonefritida a po jedné injekci analgetika se vše zlepšilo. Ale také přišel pětiletý chlapeček a bez jediné slzy si nechal přišít téměř odseknuté konečky prstíků v lokální anestezii.
 
M. S.: Milými, vděčnými a velmi nezodpovědnými. Přimět Keňana, aby bral pravidelně léky nebo přišel na kontrolu tehdy, kdy má, je skoro nemožné.
 
Co vám pobyt přinesl, jak lidsky, tak odborně?
D. S.: Vyzkoušela jsem si medicínu v podmínkách, kdy člověk spoléhá na své oči, uši, rozum a pár bazálních laboratorních testů. Je to hodně jiné než práce na klinice. Potěšilo mě, že jsme i tak často dokázali pacientům pomoct. A lidsky... Do tohoto měsíce se vešlo obrovské množství emocí, zážitků a setkání, radostných i smutných. Za všechny jsem vděčná. A co bylo fakt dobré: za celý měsíc jsem nikam nemusela dát žádné razítko.
 
M. S.: Byla to obrovská zkušenost v obou ohledech. V Africe uvidíte věci, na které v Evropě prostě nenarazíte. Není to až takový šok, jaký by člověk čekal, protože v dnešní době televize a internetu už každý aspoň trochu tuší, jak Afrika vypadá a do čeho se to vlastně pustil. Zažít si to na vlastní kůži je ale nezapomenutelná zkušenost. Nejcennější pro mne asi byla míra samostatnosti, se kterou jsme v Itibu jako studenti pracovali a která se nedá se stážemi v ČR srovnávat. Co se týče konkrétních diagnóz, tak malárie, tyfus, brucelóza nebo útoky mačetou jsou v Keni na denním pořádku.
 
Jak jste trávili volný čas?
D. S.: Krátké procházky po okolních čajových plantážích. Hry s místními dětmi. Dlouhé diskuse na řadu vážných i úplně stupidních témat. Humor v Keni byl opravdu hodně černý.
 
M. S.: Většinu volného času jsme trávili na terase před domem. Tam jsme si povídali, četli nebo si prohlíželi fotky z našich cest. Aleš nás během našeho pobytu vzal na několik úžasných výletů, třeba za hrochy na Viktoriino jezero nebo na safari do Masai Mary.
 
Co byste vzkázali těm, kteří o pobytu uvažují?
D. S.: Jeďte.
 
M. S.: Rozhodně se přihlaste. Stačí se zapsat na Tropické nemoci a pak se trochu snažit při psaní motivačního dopisu a na pohovoru. Určitě tam rádi uvidí víc lidí od nás a Keňu, Keňany a Alešovo lékařské i kuchařské umění se každopádně vyplatí zažít na vlastní kůži.
 

 

Vytvořeno: 25. 6. 2014 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.