Rozhovor s Pavlou Tichou, studentkou 6. ročníku všeobecného lékařství, jež zároveň studuje hru na klavír. O hudbě, plastické chirurgii i stážích v zahraničí. Rozhovor připravil Ondřej Lukáč ze 4. ročníku.
Od kolika let hraješ na klavír?
Moji rodiče jsou hudebníci, takže jsem s klavírem začala brzy – v pěti letech.
Tvoji rodiče jsou také klavíristi?
Máma je klavíristka, táta je hudební teoretik a skladatel. Já jsem vystudovala AMU a Schola Cantorum v Paříži a v současnosti ještě dokončuji JAMU. Asi nejintenzivněji jsem se věnovala hudbě v době studia na Schola Cantorum. Měla jsem tam úžasného profesora (Eugena Indjice, žáka Arthura Rubinsteina a Leonarda Bernsteina). Letos bych měla ukončit zároveň JAMU a medicínu.
Co tě přivedlo k nápadu začít studovat i medicínu?
To bylo docela veselé. V průběhu prvního ročníku na AMU jsem měla anafylaktický šok, a následně jsem začala přemýšlet o tom, že by bylo zajímavé studovat i něco spojeného s lidským zdravím. Měsíc nato, v den uzávěrky, jsem si podala přihlášku na 2. lékařskou fakultu.
Proč sis vybrala právě naši fakultu?
Všichni mi říkali, že je nejlepší. Tím, že se jednalo spíše o spontánní nápad, jsem situaci okolo různých fakult příliš do hloubky neřešila. Nezkoumala jsem poměr počtu přihlášených a přijatých, ani jsem si nepřipravila nějakou náhradní fakultu. Prostě jsem si podala jednu přihlášku a v květnu jsem si pak zajela na fakultu pro modelové otázky a zahájila asi čtrnáctidenní přípravu. Až později jsem si četla různé zážitky ostatních, kteří se připravovali na zkoušky důkladněji, např. chodili do nultého ročníku apod.
Pochlubila ses pak touhle bleskovou přípravou spolužákům v prvním ročníku?
To spíše ne. Rozhodně jsem se s tím nechlubila u přijímacího pohovoru, kde seděl mj. pan docent Marusič z neurologie, který tehdy říkal: „Jo, medicína a klavír – to bude dobrá kombinace.“
Jaký obor bys chtěla dělat? Vím, že je to omletá otázka, ale zároveň se musím přiznat, že jak jsem slyšel spojení hry na klavír a medicíny, tak mi vytanula na mysli chirurgie.
Chci dělat plastickou chirurgii. Ve většině lidí to vyvolá představu zvětšování prsou a dalších čistě estetických zákroků, ale mě fascinuje především chirurgie ruky, zejména mikrochirurgie – replantace a lalokové operace (přišití amputované ruky a nahrazení ztráty kožního krytu). Od čtvrtého ročníku chodím stážovat na Kliniku plastické chirurgie ve FN Královské Vinohrady, která je mj. replantačním centrem.
A kdy tě napadla samotná chirurgie?
Už tak ve třetím ročníku mi bylo jasné, že se chci věnovat chirurgii, a posléze jsem si domluvila i zmíněné stáže na Vinohradech. O ničem jiném jsem v podstatě neuvažovala.
v Kuala Lumpur General Hospital (2014).
Máš zkušenosti s plastickou chirurgií i z jiných pracovišť?
Ano, ráda získávám zkušenosti z různých míst – i ze zahraničí. Toto léto jsem absolvovala dvě měsíční stáže. Byla jsem na klinikách plastické chirurgie na Ludwig-Maximilian-Universität v Mnichově a na Lahey Clinic v Burlingtonu v Massachusetts. LMU jsem si cíleně vybrala a na Lahey jsem se dostala přes známého. Obě stáže byly zajímavé, a zároveň se v mnohém odlišovaly. V Německu jsem získala mnoho praktických zkušeností, řadu věcí jsem mohla provádět sama. V Americe zase skvěle fungoval systém vzdělávání a předávání zkušeností starších kolegů mladším. Každý operatér, včetně šéfa kliniky mi vždy důkladně vysvětloval celý postup operace a dával velký prostor mým dotazům. Celkově byla pracovní atmosféra skvělá. Na jaře 2016 se chystám na stáže na Universität Zürich a Universität Basel, kam jsem přijatá jako Unterassistenzarzt.
Když zmiňuješ stáže, tak jsem si uvědomil, že ve Vysokém nad Jizerou je přímo Ústav chirurgie ruky.
Tam jsem byla loni v létě. Ve Vysokém jsem viděla převážně elektivní operace (plánované operace), což byly zase jiné zkušenosti, než jaké získávám na Vinohradech, kam chodím do nočních služeb, a setkávám se tak naopak s akutními případy.
Zpět ke klavíru. Jak moc se během studia medicíny změnilo penzum času, který každý den strávíš hraním?
Je mi jasné, že bys chtěl slyšet určitý počet hodin. Ale nepřemýšlím v hodinách, abych si řekla, že dnes budu hrát nebo se učit tolik a tolik hodin. Spíš si rozmyslím, co konkrétně chci daný den stihnout, a na tom pracuji. Samozřejmě, že když mám před zkouškou na medicíně, hraju většinou méně než v době volna, ale konkrétní čísla ti nepovím. Někdy se také sejdou povinnosti v hudbě i v medicíně v jednu chvíli. S takovou situací musím dopředu počítat a připravovat se na ni s předstihem. Na poslední chvíli se dá většinou zvládnout jen jedna věc, nikoli obě. Naučila jsem se organizovat si čas.
A po zkoušce ihned zasedneš ke klavíru? Je to pro tebe ta pravá forma odpočinku?
Většinou už před zkouškou. Když se připravuju na zkoušku na medicíně, často si ráda sednu ke klavíru a hraju si prostě jen tak pro radost. Naopak když se připravuju na koncert, je s tím spojeno více zodpovědnosti.
Jak to chceš dělat, až dostuduješ? Budeš střídat služby v nemocnici s koncerty?
To nepůjde. Obě tato povolání vyžadují celého člověka. Směřuji k chirurgii. Na klavír ale určitě budu hrát dál.
Když jsem se připravoval na náš rozhovor, tak jsem si našel program některých tvých koncertů. Vždy jsi hrála čistě klasickou hudbu. Je to náhoda?
Není, klasickou hudbu studuju. Zároveň si ale ráda zahraju i cokoliv jiného. Spíš jsem ale schopna si věci naposlouchat než improvizovat, nejsem jazzová klavíristka.
A co vyloženě populární hudba – třeba Beatles?
Zrovna jejich věci si zahraju vždycky moc ráda. Nikdy jsem si ale nepořizovala noty, vždy jsem si je naposlouchala.
Co si ráda zahraješ před zkouškou?
Nedávno jsem si hrála Prokofjevovu sonátu, protože ji budu brzy hrát. Mnohdy si ovšem vezmu náhodně noty, naposled Beethovenovy sonáty, a zahraju si z listu, na co mám zrovna chuť.
Já bych si asi před zkoušku zahrál něco pohřebního...
To určitě ne. Nejsem melancholický typ, který by hrál před zkouškou něco depresivního. Zahraju si, co mě baví a nabije.
Kolik zkoušejících se tě po zkoušce zeptá na něco z oblasti hudby?
Poměrně dost, ale spíše už v průběhu vyučování. Třeba pan profesor Koutecký si se mnou rád o hudbě povídal.
Co se týče propojení hudby a školy, máš pocit, že ti hudba dala něco navíc, co jsi mohla ve škole využít?
Čistě prvoplánově vzato se u klavíru rozhodně rozvíjí manuální zručnost a koordinace. Naučila jsem se dobře ovládat své ruce. Díky hudbě jsem taky zvyklá vystupovat před lidmi: na koncert přijdu a čeká se ode mě určitý výkon, podobně jako u zkoušky na medicíně. Na druhou stranu se vystoupení u klavíru a medicína v mnohém liší. V medicíně jde více o porozumění obecnému principu a schopnosti něco z něj vyvodit pro konkrétní situaci, o schopnost pozorování a empatie. V hudbě musíš předvést momentální výkon, při kterém se nemůžeš zastavit a zamyslet nebo opravit, a vystupuješ více jako sólista jen sám za sebe.
Jak bys srovnala nervozitu před koncertem a před zkouškou? K jaké bys to přirovnala zkoušce?
To se těžko srovnává. Nervozita se pochopitelně snižuje s narůstajícím počtem koncertů, respektive zkoušek. Ale nejsem nervák, takže jsem o tom nikdy tolik nepřemýšlela. Samozřejmě nemusím jet na zkoušku zcela naladěná, ale o nervozitě nepřemýšlím a neřeším ji. Nesvazuje mě. Spíš mě vyhecuje a donutím se pořádně zabrat.
Jak se připravuješ před koncertem?
V den koncertu se dobře rozehraju, ale jinak je hlavní pořádně si odpočinout a zkoncentrovat se. Někdy si poslechnu hudbu nebo si něco hezkého přečtu.
Co sis přečetla naposledy?
Knihu Tichý dech od Jana Trachty o jeho zážitcích v organizaci Lékaři bez hranic na misích v Africe a na Haiti.
Využíváš klavír na chodbě naší fakulty?
Hrála jsem na něj loni na vernisáži MotolArtu čerstvě po jeho instalaci. Od té doby jsem na něj nehrála. Ale krátce poté jsem odjela jako Freemover na semestrální studijní pobyt na RWTH Aachen University a v listopadu jsem pak byla na interní stáži na Universität Wien, takže jsem vlastně ani neměla příležitost si tady pořádně zahrát. Když jdu ovšem kolem, často slyším, že se na něj hraje, a to je skvělé.
A zahrála sis na jiném veřejném pianu?
Poprvé mě veřejný klavír překvapil ve Štrasburku, kde jsem ho ráda využila. Podobně jsem si zahrála třeba na Lahey Clinic, ale v Praze si nejradši zahraju doma na své křídlo.
Ondřej Lukáč
Článek publikujeme v rámci spolupráce s redakcí Motoláku.
