Rozhovor s Ludmilou Kozákovou, která spolu s Radkem Blažíkem organizuje Večer jazzového klavíru
Barbora Vyhnánková
Z malé sešlosti mediků s citem pro hudbu a dobré víno za čtyři roky vyrostl Večer jazzového klavíru. Na tom letošním, který se uskutečnil 8. ledna, se okraje sukní vlnily v rytmu Djanga Reinhardta a dalších legend; atmosféru pozvedl slavnostní dress code. Návštěvníků bylo hojné množství včetně pana děkana. Za program vděčíme Ludmile Kozákové a Radku Blažíkovi ze čtvrtého ročníku a skupince studentů, kteří se i přes zkoušky za dveřmi rozhodli na něm podílet. Pořadatelku se mi podařilo zastihnout a zaměstnat ji pár zvědavými otázkami.
Liduš, zabrousíme trochu do minulosti. Jak to vlastně celé vzniklo?
Ještě v prváku se mě jednou dva vysocí spolužáci zeptali, jestli s nimi chci jít na pivo. To se neodmítá, tak jsem se seznámila s jádrem 7. a 8. kruhu. Radka Blažíka zaujalo, že hraju jazz na klavír. Jeho spolubydlící studovala muzikologii a hrála taky jazz a na klavír. Radek hned spřádal plány na večer jazzového klavíru, že zařídí místnost na K1, koupí skleničky na víno, každý si tam donese láhev, všichni přijdou ve společenském oblečení, budou si povídat a já s Kikou do toho budeme hrát. Nebrala jsem to moc vážně, ale když jsem Radka potkala další týden, zjistila jsem, že se pletu. Měsíc na to byl první večer jazzového klavíru se vším všudy.
Druhý rok se už kamarádi sami ptali, kdy bude znova „jazz večer“, tak jsme ho zorganizovali ve Vojákovi. Radek zařídil pronájem, já program. Třetí rok jsme pokračovali v K4 v Celetné a čtvrtý v Baráčnické rychtě na Malé Straně.
Jaký byl tento ročník?
Letos poprvé nedorazila Kika, se kterou to začalo. Rozrostli jsme se i o nefakultní hudebníky. Mě celkově děsí vzrůstající tendence. První rok jsme byly dvě spolu s hostující kapelou, přišlo tak 30 lidí. Letos hudebníků bylo 20 a odhadem 130 posluchačů. Museli jsme trochu usměrňovat hlasitost publika, protože i kdyby 130 lidí šeptalo, je to dost hlasité. Pak jsme vymysleli dobrý trik se zhasnutím světla. Příští rok se mi snad povede malá redukce. (smích)
Všechno se nakonec povedlo. Ale třeba tři dny před jazzovým večerem jsme ztratili tři hudebníky; naštěstí den nato se zase čtyři jiní náhodou objevili.
Proč Baráčnická rychta?
Zaujala mě, protože tam lze tancovat, což jsem chtěla od počátku.
Jaké je organizovat takovou událost?
Poznávám spoustu skvělých hudebních talentů z fakulty, baví mě dávat je dohromady. Vlastně je to teď základní myšlenka. Letos například hráli spolužáci, kteří oprášili svůj nástroj třeba po třech letech nebo kteří neměli doteď s jazzem vůbec nic společného. Baví mě jejich nadšení a radost, že si zahrajeme.
Nejdřív chodíme s Radkem po Praze a vybíráme vhodný prostor. Pak se Radek postará o všechny nehudební věci jako pronájem, peníze za lístky, nákup skleniček atd. Já se starám o hudební část. Ale bez skvělých lidí kolem mě by to nešlo. Předně naše zlatá zpěvačka Líza Denysyuk, u které člověk zapomíná hrát, protože se zaposlouchá do jejího zpěvu. Všehudebník Míra Koblížek, který vám zahraje všechno, kdykoli a na cokoli. Vašek Heřman, Štěpán Holub, kteří jsou vždycky pro každou blbost, a pak všichni, kteří se s nadšením přidávají.
Kdo má na svědomí program a hlavně výběr písní?
Je to průběžná společná práce. Pár skladeb už máme s některými dopředu přes rok vymyšlené. Zbytek pak sepisujeme, co koho napadne. Takže máme dlouhý seznam, který proškrtáváme. Výsledek je jasný až po závěrečných zkouškách, kde se ideálně sejdeme všichni… To se ale myslím ještě nestalo! (smích)
Pro mě jsou důležité dvě věci. Aby ti, kteří hrají, z toho měli radost, a to jednak na zkouškách a pak ještě víc na podiu, kde se, většinou poprvé, konečně sejdeme všichni. A druhá, aby se ti, kteří si nás přijdou poslechnout, dobře bavili.
Všimla jsem si, že jsi umělecky založená duše. Jak to všechno stíháš?
To sis všimla z čeho? Upřímně si nejsem moc jistá, jestli jsem dobrým vzorem pro ostatní. Pro mě je prostě tvorba a umění nutnost, něco jako palivo pro ostatní věci, což si s medicínou úplně vždycky nerozumělo. Na druhou stranu mám pocit, že se to nakonec nějak navzájem doplňuje a doufám, že to tak bude i dál.
Fotografie: archiv autorky
