Trénoval jsem na zadním schodišti dětské onkologie

Štítky

S prof. Ondřejem Cinkem o profesuře, diabetu a domácích zvířátkách

Dalším, kdo 23. června získal profesorský dekret, je prof. MUDr. Ondřej Cinek, Ph.D. Přečtěte si rozhovor s novým profesorem.


Prof. MUDr. Ondřej Cinek, Ph.D., působí na Pediatrické klinice 2. LF UK a FN Motol, je vedoucím Laboratoře molekulární genetiky. Zabývá se genetikou a epidemiologií dětského diabetu a výzkumem některých RNA virů v patogenezi tohoto onemocnění.

 

Pane profesore, kam jste se odborně posunul od své habilitace?

Mám pocit, že jsme se já i moje laboratoř tak trochu rekvalifikovali: s příchodem nových metod sekvenování jsme začali stanovovat virom, což je souhrn všech virů ve vzorku. Kvantitativně úplně jiný druh práce než dosud, kdy se testovaly viry jeden po druhém. Metoda je relativně nová, nepřesná a značně pracná. Nikdy předtím jsme to nedělali a mám pocit, že nás není moc, kdo se do toho v Evropě pustil. Záhy jsem samozřejmě zjistil, proč to skoro nikdo nedělá: nejenže je to opravdu laboratorně strašlivě náročné, ale vyžaduje to i poměrně solidní znalost programování a data science. Kolegyně Lenka Kramná a Karla Mazánková vyvinuly a provedly ty laboratorní práce, já se věnoval programování analytických nástrojů.

Dalším odborným posunem je pro mne jakási rekvalifikace na mikrobiologa: detekci a typizaci virů se věnuji asi sedmnáctým rokem, i to obligátní Ph.D. z molekulární genetiky zahrnuje povinně virologii – i když je tam zkoušena velmi benigně ve srovnání s mnohdy zbytečnými detaily humánní biologie. Ale pro klinickou praxi i další život je třeba se pořádně naučit ještě i bakterie, parazity a houby. A to už jde v mém věku, pokud to má za něco stát, nepěkně pomalu a ztuha. Snažím se ale hrozně moc a ostatně máme i nějaké recentní publikace o detekci bakterií a profilování bakteriomu, tak se to snad i pomalu daří.

Fotografie na této straně: MŠMT, FN Motol (portrét v záhlaví)

Jak balancujete osobní život a práci?

Měl bych asi říci, že obtížně, aby to vypadalo, že všude a stále pracuji. Nebyla by to ale pravda. Posledních pět let jsem výrazně zpomalil a snažím se být hodně se svou dcerou, dokud o to má zájem. Pořídil jsem si nového koníčka a zkouším se vrátit i ke koníčkům starším. Nedělám si ale iluze, bude to asi jako u každého: vybavení si ve středním věku člověk pořídí snadno na cokoli, ale zejména k tomu účelu, aby se na něj zálibně díval, že už jistě nejpozději za měsíc jej opravdu začne pořádně využívat. Konkrétně mluvím o kutění, zahradě a kytaře.

Balancovat se daří nejen díky toleranci rodiny, ale taky kvůli tomu, že mám skvělou technickou podporu od IT nemocnice a fakulty, takže když chci něco dělat doma, můžu snadno. Inženýr Vaněček, pan Balšánek a pan Procházka, ti mi umožnili vhodnou volbou hardware a nastavením vzdáleného připojení, že sedím doma v pracovně a mám nachlup stejné možnosti jako v pracovně v Motole, což vzhledem k občasné výpočetní náročnosti našich poněkud amatérsky sestavených analytických algoritmů není vůbec samozřejmé.

Měl jste inaugurační přednášku Viry a bakterie v patogenezi diabetu 1. typu. Oč v ní ve zkratce šlo?

Existuje přehršel nepřímých důkazů, že velmi časná stadia diabetu 1. typu jsou startována infekčními vlivy. Jenže konkrétní mikrob zatím přistižen nebyl: je to zejména tím, že u takto multifaktoriálního onemocnění nebude žádný konkrétní mikrob rozhodně ani nezbytný, ani nebude postačující. Bude jen zvyšovat riziko vzniku onemocnění. Protože je to onemocnění autoimunitní, ptal jsem se, zda se náš imunitní systém nudí, a snažil přinést důkazy pro to, že možná ano. Nakonec jsem také chtěl poděkovat těm asi dvaceti blízkým spolupracovníkům, díky kterým celá práce byla možná.

Přednáška vlastně byla o tom, jak se naše laboratoř patnáct let podílí na víceméně marných pokusech o zachycení etiologického mikroba, a o tom, co jsme při tomto úsilí viděli. Takže jsem se auditoriu svěřoval s kontinuálním neúspěchem, a přitom chlubil docela solidními publikacemi, které jsme o těchto neúspěších pořídili. Ale i můj guru z Finska, profesor Heikki Hyöty, říká, že nejspíše všichni zemřeme, aniž se dozvíme, jaký virus diabetes způsobuje.

Jak jste se na obě její provedení připravoval a co vám utkvělo z průběhu?

Na fakultní provedení jsem se připravoval dosti, aby mi vyšel čas a abych vždy věděl, co bude následovat. Chcete-li tajný tip, nejlepší na trénink přednášek je zadní schodiště budovy dětské onkologie. Skoro nikdo tam nechodí, ani uklízečky, takže je tam pěkně patinovaná podlaha. Když vylezete nahoru k půdě, je to odtamtud dolů docela propast – díra velmi podobná té, jakou máte od řečnického pultu třeba v Paláci kultury nebo ve větších auditoriích kongresových center. Stačí jen trochu obrazotvornosti, že dole sedí lidi, kteří tomu rozumějí, a čekají, zda se vůbec něco nového dozvědí a zda to nebude zmatené. A taky je tam moc pěkná ozvěna, která výborně ruší – jako když mluvíte přes mikrofon do sálu. Ne že by se mi velké přednášky dařily získávat nějak často, ale když už se tak stane, tak pokud to nacvičíte na čas a spatra od výtahové strojovny na nové onkologii, většinou se to snadno a bez stresu povede i naostro.

Na univerzitní provedení jsem se připravoval tak, že jsem si napsal teze na papír, naučil se je, přednesl před univerzitní vědeckou radou, a pak papír ztratil, takže už moc nevím, co jsem tam všechno říkal. Je to neobvyklý stres, povídat v malé aule Karolina bez projekce, bez řečnického pultíku a spatra pro respektované odborníky z oblastí, které jsou té vaší velmi vzdálené – a je třeba mluvit tak, aby se potom tito odborníci měli na co zeptat. Čili spíše se snažit najít průnik s všeobecně známými fakty a něco k nim přidat.

Jak trávíte léto?

Už druhé nebo třetí léto stejně. Protože máme doma hloupého nemluvícího nečistotného papouška mojí ženy a nyní i tři hloupé, nemluvící a nečistotné králíčky mojí dcery, definitivně jsme ztratili šanci zařadit se do společnosti uhlazených pražských intelektuálů. Na delší pobyty jezdíme tam, kam se dostaneme se zvířátky a kde nás se zvířátky ubytují. Cestujeme s autem naplněným různými skládacími klecemi a na střeše jsou kola a ptačí voliéra. Nebojte, papoušek jede v autě.

Léto jsme začali po návratu dcery ze skautského tábora. Nejprve bylo týdenní soustředění obskurního sportu králičí hop, kterému se naši králíci věnují pouze ten týden v roce – proto jsou dlouhodobými falešnými začátečníky a každý rok vypadají stejně nechápavě, odmítavě a zmateně jako vypadali i rok minulý a předminulý. Ale jsou tam fajn lidi, tak tam jezdíme přes zřejmou neschopnost našich ušáků.

Potom si na tři týdny pronajímáme letní byt, kde náš zvěřinec akceptují. Letos to byl pobyt v domku v Luži u Košumberka. Mohu jen doporučit: pokud máte jen omezený přístup k internetu, ale neomezený přístup na plovárnu s padesátimetrovým bazénem a s tobogánem, když se tam dá jezdit na výlety na kole a dvacet kilometrů daleko je krásné město Litomyšl, jsou priority docela jasné.

Co vás čeká v nejbližším čase?

Nejprve donutit kolegyni z laboratoře k odevzdání poněkud přenošené disertace. Pak sepsat co nejvíce publikací z viromových dat, která se nám za dva tři roky nahromadila, abychom se posunuli někam dále. V nejbližší době také docela příjemná pracovní událost: návštěva obhajoby disertace, kterou naše finská kolegyně založila na datech od nás z laboratoře. Vlastně to bude třetí zahraniční doktorand ze severu, který má data od nás nebo si je sám u nás pořídil, tak to mi dělá docela radost.

 

Vytvořeno: 13. 9. 2017 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.