Rozhovor s Bc. Kateřinou Levínskou, studentkou 1. ročníku navazujícího magisterského oboru fyzioterapie a vítězkou jedné z cen letošní Vědecké konference, připravila Barbora Vakrmanová.
S prací Vliv specifického tréninku senzomotorické koordinace a svalové síly na stabilitu stoje u hráčů florbalu se ti podařilo na letošní Vědecké konferenci vyhrát Cenu proděkana pro vědu a výzkum a Cenu pro pregraduálního studenta. Jak ses k projektu dostala?
To byla docela náhoda. V prvním ročníku mě zaujala práce dr. Čakrta, která se hodně věnuje stabilometrii. Já už v té době pracovala s florbalisty v Pardubicích, kteří mají nestabilní kolena, kotníky atd., což u nich vede k úrazům. Tak mě zajímalo, jestli lze použít stabilizační trénink jako prevenci. Tak jsem za dr. Čakrtem už ve druháku šla, že bych ráda napsala práci o sportovcích. Jemu se v té chvíli udělalo nevolno (smích), protože sportovní témata nejsou u nás na fakultě zrovna oblíbená, neboť nemají takový klinický dopad jako například práce o dyspraxiích nebo jednotlivých onemocněních. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsme se na tématu dohodli a k objektivizaci výzkumu vybrali právě stabilometrii. Pak to vyšlo z iniciativy dr. Čakrta jako článek a později i jako přednáška na Vědecké konferenci.
Jak moc ti do práce dr. Čakrt zasahoval? Protože sportovci nejsou jeho hlavní zaměření...
Ale ano, trochu se jim věnuje, nicméně je pravdou, že jeho hlavní zaměření to není, věnuje se spíše vestibulární problematice. Popravdě, nebylo to vedení práce ve smyslu „tohle teď udělejte a tohle takhle napište“, spíš šlo o konzultace a kontrolu, že někde nedělám velké chyby nebo nesmysly. Ale mně to takhle vyhovovalo, toto totiž není moje první vysoká škola, takže nějaké zkušenosti s bakalářskými pracemi mám. S příspěvkem, který z práce vzniknul, jsem již byla na konferenci tělovýchovného lékařství, pak jsme jej s panem doktorem trochu ještě upravovali, takže to není tak, že by na Vědecké konferenci nevěděl, co budu přednášet (smích).
Plánuješ v tématu pokračovat i v diplomové práci, nebo máš už vymyšlené jiné?
Rozhodně to zase budou sportovci, ale spíše se nyní zaměříme na to, jak se stabilita mění vlivem senzitivního nebo kognitivního dual-taskingu a jaký vliv má dual-tasking na stabilitu u zraněných florbalistů. Sportovce necháme stát na stabilometru a budou muset např. od 100 odečítat číslo 7 nebo se jim spustí vizuální či akustický test. A teze je, že jim poklesne stabilita nebo budou dělat větší chyby v těch testech.
Fyzioterapeuti na Vědecké konferenci často nepřednáší, tobě se dokonce podařilo vyhrát. Co bys poradila svým kolegům?
V bakalářských pracích většinou chybí experiment, jsou to případové studie nebo jen velmi malá skupina pacientů. Ale často je to jen o strachu a také o vedoucích, kteří studenty nepošťouchnou k tomu, aby se práce někde odprezentovala. V tom já jsem měla obrovské štěstí, protože Dr. Čakrt mě od začátku hodně tlačil do publikace a výrazně i pomáhal s formou toho, co pak šlo ven jako článek. Myslím, že by bylo dobré, aby se trochu aktivněji zapojili lektoři. Aby např. více podporovali experimenty už v bakalářských pracích a zapojili se do jejich vedení. V magisterských pracích už je vidíme častěji, ale všichni pak odchází z fakulty do praxe a na nějaké publikace není čas. A navíc je fyzioterapie obor, kde se špatně dělá Evidence Based Medicine. To, že tlačíš někomu na triggerpoint, se špatně zaznamenává do nějakých čísel. Takže je to částečně o rozhodnutí, kdo chce dělat vědu, a kdo chce dělat rukama. Ale rozhodně to není tak, že by na naší klinice nevznikaly zajímavé práce, spíš naopak!
A ty chceš dělat dál vědu? Uvažuješ o Ph.D.?
Mně by se to hrozně líbilo. Chtěla bych se přihlásit k doktorskému studiu a učit, ale práce rukama se vzdát nehodlám. Podle mě by bakaláře v prvním ročníku mohlo učit mnohem víc doktorandů nebo mladých lektorů. Odborných témat, která se učí, je hodně, ale často chybí základ. Jak správně dát ruce, co by měl člověk pod nimi cítit, jak správně chytit nohu. Určitě se to pak odráží i v kvalitě, což je obrovská škoda. Všichni přednášející učí svoje specifické věci (které jsou zajímavé!), ale studentovi, který je v prváku, to zas tolik nedá a po dalším roce studia, kdy už by ty odborné vychytávky i pochopil, se k nim obtížně vrací. Bylo by skvělé nechat doktorandy učit a předat studentům ten hmat, protože bez toho se fyzioterapeut dál nepohne.
Jednu školu už máš vystudovanou. Proč ses nakonec rozhodla jít ještě na 2. lékařskou fakultu?
Já mám bakaláře z Českého jazyka a literatury a z Mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně. Vysnila jsem si, že budu první hokejová komentátorka, ale pak se v průběhu studia ukázalo, že ten obor není vůbec tak svobodný, jak na první pohled vypadá. Nemám na to odvahu, napsat svůj názor a být za něj perzekuovaná kudy chodím a vyhozená z redakce. Ve sportu se točí spousta peněz, ne přímo v novinařině, ale nikdo nechce, aby se v novinách objevil negativní názor nebo něco, co se má utajit, a s tím pak přichází diktát, co psát. Navíc holka ve sportovním zpravodajství se špatně probojovává k zajímavým věcem a mě to hrozně demotivovalo. Do toho mě dvakrát vyhodili od státních zkoušek, takže jsem byla nucená dát si rok pauzu. Začala jsem víc pracovat, byla jsem kondiční trenérkou florbalistů v Pardubicích. Postupně za mnou začali sportovci chodit se svými bolístkami, občas chtěli něco rozmasírovat a podobně. Zjistila jsem, že mě to docela baví, a navíc, že mi to i docela jde, že nejsem na ruce úplně levá. Takže jsem se zahloubala do biologie, chemie a fyziky a poslala přihlášku.
Čemu se při škole věnuješ teď?
Teď dělám hlavního fyzioterapeuta florbalistů Sokol Pardubice, prvně jsem pracovala jen s A týmem (extraliga), ale nyní jsme k tomu ještě přibrali juniory a dorost a potažmo jsem k dispozici pro celý klub, takže nyní mi rukama projde každý týden tak 80 lidí.
