Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., nejen o „České hlavě“...

Na začátek dnešního rozhovoru si dovolím malou osobní vsuvku – snad mi to, vážení čtenáři, odpustíte. Jistě jste si všimli, že většina rozhovorů, které Vám přinášíme, začíná stručnou charakteristikou osoby, se kterou je rozhovor konán. Když jsem se dozvěděl, že budu dělat rozhovor s profesorem Kouteckým – a tedy i jeho budu muset nějak charakterizovat – chopily se mne stavy záchvatovité úzkosti.
 
Je to totiž člověk nesmírně vážený, který získal řadu ocenění včetně státních vyznamenání a řádů. Člověk, který byl několik let děkanem fakulty, který v podstatě založil dětskou onkologii v ČR a vyléčil, zachránil stovky, možná tisíce dětských životů.
 
Při našem povídání se mi ale vybavily dva momenty, kdy jsem o profesoru Kouteckém slyšel nebo se s ním osobně setkal a uvědomil jsem si, že jej vlastně velmi dobře charakterizují.
 
Poprvé, když jsem měl tu čest potkat profesora Kouteckého, bylo to na mé imatrikulaci. Já jsem byl tehdy nerozkoukaný, začínající medik a on už rozkoukaný, ostřílený děkan . Měl tehdy v Karolinu řeč, kterou už si nepamatuji, neměl jsem ani moc tušení, o jak významnou osobnost jde. Ale po tom ceremoniálu každému medikovi podal ruku a něco málo mu řekl. Tehdy mi řekl: „Buď zdráv, přeji ti hodně zdaru.“ Řekl to takovým klidným a velice příjemným tónem. Je to úplně obyčejná věta, ale já vím, že na ten moment a styl, jakým to řekl, přesto nikdy nezapomenu. Měl jsem tehdy pocit, jako by mi ruku podal můj strážný anděl.
 
A druhý můj zážitek je, když jsem na klinice onkologie o pár let později vyslechl skutečný příběh jedné holčičky a její maminky. Holčičce bylo něco pod deset let, byla někde z Olomoucka a už přes tři týdny chodila k řadě různých lékařů, protože měla stále zvýšené teploty a lékaři ji objednávali vždy po týdnu k odborníkovi jiné specializace. Maminka už nevěděla jak dál, tak v pátek odpoledne zvedla telefon a zavolala profesoru Kouteckému, zda by jí jen po telefonu nesdělil svůj názor či návrh na nějaký léčebný postup. Předtím ho nikdy neviděla, jen o něm slyšela, že je velká kapacita, a když matce jde o zdraví dítěte, je ochotna zkusit ledacos. „Máte auto?“ ozvalo se z úst profesora Kouteckého poté, co mu matka vylíčila situaci. „Nemáme,“ odpověděla nechápajíc, proč se na něco takového ptá v souvislosti s nemocí dcery. „Tak si kupte jízdenku na vlak a ještě dnes přijeďte, já tady na vás počkám,“ řekl profesor Koutecký. A čekal na ně. V pátek, po své pracovní době, v čase svého volna až do pozdního večera. Později se ukázalo, že holčička měla leukemii a jen díky včasné diagnóze a okamžitě zahájené léčbě, tedy správnému rozhodnutí profesora Kouteckého, se ji podařilo zachránit.
 
A to je to, co jej charakterizuje. Ne celá řada ocenění za skvělou a výjimečně poctivou práci, ale důstojnost, dokonalý přehled a hluboká, upřímná, vyzařující lidskost. Profesor Koutecký je zcela výjimečný lékař a šarmantní člověk s neuvěřitelným vnitřním kouzlem a klidem, vyrovnaností, důstojností a laskavostí sobě vlastní.
 
Ostatně, přesvědčte se sami:
 
Kde a kdy jste se narodil? Jste ženatý, máte děti?
31. 8. 1930 v Praze. Jsem ženatý, mám ženu Jitku, dceru a 2 syny.
 
Nedávno jste získal významné ocenění – národní cenu Česká hlava. Jak ocenění vnímáte?
Samozřejmě mě tato cena velmi potěšila, protože je to skutečně největší vyznamenání vědecké práci v naší republice. Tak významné ocenění za celoživotní nesnadné úsilí a za dosažené výsledky hřeje.
 
Není to ale zdaleka první Vaše ocenění. Kterých si vážíte nejvíce?
Těch cen jsem dostal opravdu požehnaně. Z těch nejvýznamnějších kromě této, zmíním zlatou medaili UK, zlatou medaili naší fakulty, protože té jsem věnoval spoustu let svého života – děkanoval jsem 13 let, 3 roky jsem prorektoroval, ale vše až od 90. let, protože předtím, v minulém režimu, jsem byl „persona non grata“. Nesmírně si vážím také medaile za zásluhy, kterou jsem v roce 1996, jako vůbec první lékař v zemi po revoluci, převzal z rukou prezidenta Havla. Velice si cením také nejvyššího vědeckého vyznamenání Akademie věd. Z těch nelékařských mohu jmenovat třeba cenu Etické společnosti České republiky, což považuji za významné, protože to není jen za medicínu, ale za mé životní postoje. A s mými širšími nemedicínskými zájmy souvisí například medaile Národního divadla, kterou jsem obdržel k 75. narozeninám za práci, kterou jsem pro ně vykonal.
 
Pro Národní divadlo?
Ano, jsem řadu let členem rady Národního divadla, takže se podílím – v postavení milovníka umění – i na jeho osudech.
 
To ale není jediná oblast umění, ve které se pohybujete...
Máte pravdu. Pořádal jsem dlouhá léta Karolinské a následně Rudolfinské koncerty, bylo jich 60 a troufnu si říct, že byly fantastické. Zahajoval jsem desítky obrazových výstav, koncertů, křtil jsem knihy a hudební nosiče, jsem také členem nadace Českého spolku grafiků Hollar a předsedou Nadace Národní galerie. Křtil jsem ale i slony v pražské ZOO .
 
Proč se rozhodl ubírat Váš život cestou dětské onkologie? Není to příliš depresivní obor?
Nevnímal jsem to tak. Pochopil jsem, že se mi nabízí příležitost. Už na fakultě jsem pár let působil v patologicko-anatomickém ústavu báječného prof. Šikla jako pomocná vědecká síla. Ten měl, jakkoli to bude znít zvláštně, rád nádory . A já jsem se od něho tímto tak trochu nakazil. Když jsem pak po promoci nastoupil na dětskou chirurgii, uvědomil jsem si, že všechny děti nemocné nádory, umíraly. Také jsem tam byl nejmladší a všichni starší kolegové se už na něco specializovali, jen nádory se nezabýval nikdo. Zašel jsem tehdy za svým přednostou profesorem Kafkou a požádal jsem ho, zda bych se mohl této skupině onemocnění věnovat. On na to kývl.
 
Dětské onkologii se věnujete už neuvěřitelných 45 let. Jakým směrem se za tu dobu posunula? Co považujete za své největší úspěchy?
Pokrok v dětské onkologii je neuvěřitelný. Když jsem začínal – byl jsem vlastně první v Československu, kdo se touto problematikou zabýval – ten obor jako takový vůbec neexistoval. Sám jsem děti vyšetřoval, přijímal, operoval, začínal jsem s chemoterapií. Výsledky, kterých dnes dosahujeme, považuji za svůj první velký úspěch. Druhým úspěchem je centralizace nemocných dětí do specializovaných center a třetím realizace tzv. komplexní protinádorové péče, která sahá od prevence přes diagnostiku až k terapii, psychologické a sociální péči. Troufám si říci, že se nám podařilo vybudovat kliniku, která má úroveň plně srovnatelnou s úrovní světovou. A v neposlední řadě věřím, že se mi podařilo vychovat řadu schopných mladých následovníků.
 
Jak se naopak vyrovnáváte s neúspěchy, které jistě v medicíně bolí více než v jiných oblastech lidské činnosti?
Čím jsem starší tím hůře. Na stará kolena si dokonale uvědomuji stupnici hodnot života. Mládí je dravé a vybral jsem si těžký úkol, který jsem se snažil co nejlépe plnit. Když pak místo 97 % onkologických pacientů umíralo 60, 50, až k dnešním 17 %, dávalo mi to velikou sílu dál bojovat a snažit se. I dnešním medikům se snažím vštípit, aby nad nádory nemávli rukou, že to stejně špatně dopadne – není to už zdaleka pravda. Pokud se k tomu dokáží postavit čelem, velmi často to dopadne dobře. Obor i medicínu jako takovou jsem velmi miloval a miluji. Člověk ale musí v sobě také najít určitou vyrovnanost. Je pro mne nutnost poslouchat dobrou hudbu, dívat se na hezké obrazy, jít na hezké divadlo. V neposlední řadě musím zdůraznit, jak moc mi po celý život pomáhala moje rodina. Žena ze mě sejmula všední povinnosti, takže jsem se mohl plně věnovat tomu, čemu jsem potřeboval. Dodnes trávíme veškerý mimopracovní čas spolu a to mi dává sílu, kterou nemůže nic jiného nahradit.
 
A co Vy a studenti?
Víte, studenty jsem vždy miloval a byl s nimi zadobře. Řada z nich za mnou přijde a poděkuje mi za to, co pro ně dělám. To mě vždy velice potěší a jsem moc rád, že i dnes je mé přednášky oslovují. Když se se studenty stýkám, nejsem jimi vůbec nijak zklamán. Speciálně naši studenti se mi jeví jako velmi dobří. Za co bych rád apeloval, je to, aby se pokoušeli rozšířit obecné znalosti, znát něco o historii svého národa, medicíny – tedy svého vlastního oboru. Je třeba – a to platí nejen pro studenty – pracovat na dobrých vztazích, být slušný, vybudovat v sobě dobré vztahy mezilidské, ale i k přírodě, zvířatům, věcem, k životu v jeho úhrnu. Lékařská profese totiž patří k nejvýznamnějším povoláním. Lékař jedná s člověkem, který je nemocný, ohrožený, který se bojí, a měl by mu maximálně pomoci.
 
Tvrdí se o Vás, že jste pražský patriot. Je to pravda? Co máte na Praze nejraději?
Ano, jsem. Prahu miluju a bez Prahy bych se cítil špatně. I když mám velmi rád přírodu, ve své podstatě jsem městský člověk. Starou Prahu mám nekonečně rád. Mám rád její historii a z té pak nejraději Rudolfínskou dobu, ve které se měnil svět – z alchymie se začala stávat chemie, z astrologie astronomie, začaly se objevovat první přístroje... A rudolfínské umění? Fascinuje mě to všechno!
 
Máte nějaké poselství na závěr?
Nerad bych ze sebe dělal mentora, i když věk už bych na to jistě měl . Dospěl jsem k přesvědčení, že je nutno celý život dávat všem a všemu, co za to stojí. Ale také k tomu, že máme i právo od života brát. Jen tak je možné získat vnitřní rovnováhu, která je nezbytná k získání rovnováhy vnější.
 
 
Děkuji za krásné povídání!
-md-
 

Vydáno: 20. 1. 2010 / Odpovědná osoba: MUDr. Jana Djakow