Přednášející má být především průvodcem studenta

Skvělé hodnocení ve studentské anketě a titul Učitel roku za akademický rok 2016/2017 získali
prof. MUDr. Josef Zámečník, Ph.D., RNDr. Eduard Kočárek, Ph.D., prof. MUDr. Miloslav Marel, CSc.,
prof. MUDr. David Kachlík, Ph.D., a PhDr. Šárka Tomová, Ph.D. et Ph.D.
Vyhlášení a předání diplomů proběhlo na plese 2. lékařské fakulty dne 10. března 2018.

Vítězem ankety Učitel roku za rok 2017 se stal prof. Josef Zámečník z Ústavu patologie a molekulární medicíny. Jak se připravuje na přednášky? Proč moc nefandí e-learningu? A jak to vypadá s novou učebnicí patologie? Rozhovor připravil Ondřej Lukáč.


Původně jsem se ani nechtěl ptát, jestli si vážíte ocenění Učitel roku, protože znám vaše motto. Ale vidím, že ve vaší pracovně máte zarámované diplomy z minulých ročníků...

Ano, mám je zarámované (smích). Vždycky přeci udělá radost, když vás někdo pochválí za vaši práci. Jinak si ovšem skutečně stojím za tím, že mým primárním cílem není spokojený student, ale v budoucnu spokojený pacient mých studentů. Pokud to ale i přesto studenti vnímají pozitivně, jsem o to šťastnější.

Studenti oceňují především vysokou kvalitu vašich přednášek. Jak tedy udělat dobrou přednášku?

Nevím (dlouho mlčí). Přednáška musí být v první řadě pečlivě připravená. Není to o tom někam přijít a začít improvizovat, to nedělám nikdy. Svou první přednášku jsem si připravoval asi tři měsíce dopředu. Dnes už to jde rychleji, je to také určité řemeslo, kterému se člověk učí. Nesmíte se spokojit s tím, že odříkáte nějaké – byť třeba relevantní – informace. Pokud jen předčítáte text v prezentaci, pak to přeci nemá smysl. To si můžou studenti přečíst sami v učebnici nebo na internetu. Přednášející musí být především průvodcem studenta danou problematikou.

Musíte myslet na to, kdo je cílovou skupinou té přednášky, zda medik, bakalář, atestant nebo třeba laik, a co by si z vaší přednášky měl odnést. Vždycky je důležité vcítit se do člověka, který tu přednášku poslouchá a o daném tématu třeba slyší úplně poprvé. Je také potřeba připravit si některé prvky, které zvýší adherenci posluchače k přednášce – šikovný obrázek, zajímavý příběh nebo i vtipnou historku, ta však musí být zasazena do celku a sloužit tématu jako určitá forma ilustrace.

Někdy se přednáška třeba úplně nepodaří, a tehdy musíte posoudit, co minule fungovalo, co ne, a další verzi přednášky podle toho upravit. Bez důkladné přípravy dobrou přednášku prostě neuděláte. Různé moderní elektronické pomůcky, všechny ty chytré tabule a tablety, vnímám jen jako berličky, které ale samy o sobě dobrou přednášku ani seminář neudělají. Zásadní je mít vypilovaný obsah. Jedním ze vzorů ze studentských let pro mě v tomto byly přednášky paní docentky Součkové, která nás učila mikrobiologii. Vzpomínám si, jak přišla, posadila se na katedru a bez jakékoli audiovizuální techniky hodinu a půl poutavě vyprávěla... dodnes si pamatuju mnoho pasáží z těchto přednášek.

Kdy jste začal prokládat přednášky klasickými výtvarnými díly?

Já jsem už od začátku svého přednášení vkládal do přednášek něco na odpočinek, neboť udržet pozornost skoro dvě hodiny je velmi náročné pro studenta, ale i pro učitele. Mám Ph.D. z neurověd, a tak vím, že je potřeba mozek často přepínat (smích). Nejdříve to byly fotky z cest, a později jsem přešel k výtvarnému umění, jelikož je to můj koníček, s radostí o něm hovořím, a je příjemné po obrazech zachycujících různé choroby strávit okamžik s něčím naopak velmi krásným. Na začátku jsem měl trochu strach, zda to studenti přijmou, a jestli si naopak neřeknou, proč jim teď ukazuju něco pro ně zcela zbytečného. Ale pak jsem viděl, že to funguje, a tak jsem postupně zakomponoval klasické výtvarné umění do většiny svých přednášek. Nesmí toho být moc, ale dva až tři obrázky skvěle zafungují jako osvěžení, a navíc s sebou nesou i jistou přidanou hodnotu.

Velmi oblíbený je i váš volitelný předmět zaměřený na klinickou neuropatologii.

To jsem rád, i já jsem si ho velmi oblíbil. Musím zdůraznit, že učit tento volitelný předmět je pro učitele něco jako wellness. Shromáždíte skupinku nadšenců, můžete jim prezentovat to nejlepší z toho, co umíte, a můžete se pouštět do zajímavých diskusí s řadou klinických kolegů, které jako hosty na jednotlivé semináře zvu. Co víc si přát!

Mám obecně rád „kontaktní“ výuku – interakci mezi učitelem a studentem, diskusi. Sebelepší video na internetu v mých očích v tomto ohledu mnoho přidané hodnoty nemá. Rád nabízím své postoje (a přiznávám, že velmi rád třeba i postoj kontroverzní) a miluju pozorovat reakce studentů. Není důležité, jestli je ta reakce pozitivní, nebo negativní; jediná špatná reakce je žádná reakce. Lepší je nechat studenta se vůči mně i negativně vymezit a zaujmout opačný postoj, než mu jen nabízet suché informace. A ještě lepší je o tom diskutovat. Vím, že to někteří studenti nemají moc rádi, ale já jsem nadšený, když se mnou během seminářů i přednášek mluví... zkraje musím vyvolávat, ale pak se většinou studenti osmělí a přidají se sami (smích).

Kontaktní výuka myslím velmi pomáhá budovat ze studentů osobnosti, které mají nějaký odborný názor a umějí si ho obhájit. Je totiž ohromný rozdíl mezi tím mít jen znalosti (nebo jak se dnes v newspeaku říká „skills“) a být skutečně vzdělaný. Trochu v tomto ohledu nerozumím tlakům na všechny ty e-learningy a jiné podobné záležitosti, které podle mě mohou ze studenta vychovat sice dobře vycvičenou o... osobu ... pro práci s checklistem (smích), ale já vnímám univerzitní vzdělávání jako trochu něco odlišeného. Vzdělávání a trénink není to samé. Občas zase někdo přijde s inovativním nápadem zavést „team-based learning“... přitom práci v menších skupinách na fakultě už dávno provozujeme. Možná by stačilo přejmenovat kroužky na týmy (smích). Problém přeci není ve formě výuky, ale v tom, jak a kým je vedená!

Patologie je u nás na fakultě mnohdy vnímána jako ta poslední překážka v dostudování medicíny. Takový poslední filtr. Přijímáte tuto roli?

Ne (smích). Já samozřejmě vím, že to tak někteří studenti vnímají, ale je to nesmysl. Vezměte si, kolika studentům ročně na patologii studium skutečně úplně ztroskotá. Jsou to jednotlivci, nebo i nikdo. Jednotky procent. Slovo filtr rozhodně není na místě... to je jako byste filtroval vodu hráběmi (smích). A zkouška není o tom někoho filtrovat, my bychom tady byli nejšťastnější, pokud by všichni studenti prošli na první termín s jedničkou.

V průběhu obou semestrů se s celým týmem učitelů našeho ústavu maximálně snažíme studentům něco předat. Ale pak se to v červnu na chvíli otočí a chceme také něco během půlhodinového rozhovoru zpátky. V ten moment cítím, že ti, kdo mě za moji práci platí (a to nejsou studenti, ale pacienti ve formě svých daní), po mně chtějí, abych dohlédl i na to, že z mých studentů budou co možná nejlepší lékaři. Ale jsem rád, že se můžeme se studenty i po případných opravných termínech rozcházet jako přátelé.

Patologie je pro studenta ve třetím ročníku velmi náročný předmět. Musí se naučit příčiny a mechanismy vzniku prakticky všech chorob, principy jejich morfologické a klinické prezentace, i komplikace, které mohou nastat... a toho je opravdu hodně. Navíc jsou všechny ty informace pro studenta úplně nové. Při studiu klinických oborů se na to pak navazuje, a student už ví, s čím pracuje... obraz se sceluje a doplňují se další rozměry.

Jak vlastně vznikly vaše dnes už proslulé průběžné zápočtové testy?

Právě proto, že jsme si vědomi náročností našeho oboru, rozhodli jsme se před několika lety v letním semestru zavést systém průběžného testování k udělení zápočtu už od jeho začátku jako určitou pomocnou ruku studentům. Je to myslím systém, který funguje – při porovnání historických výsledků na konci roku je jasné, že se podařilo přimět ke včasnému studiu velkou část studentů, kteří by možná neuspěli – ne proto, že by na to neměli, ale proto, že jen začali s přípravou pozdě. Studenti se o zápočtových testech v anketě většinou vyjadřují pozitivně, což jsem rád. Jejich příprava zabírá hodně času. Občas se někdo vymlouvá na to, že testy psát neumí... což však jako argument na fakultě, kam se student dostane zejména zvládnutím systému přijímacích testů, v mých očích neobstojí.

Řada absolventů fakulty zamířila po promoci na váš ústav. Vnímáte to jako ocenění své práce?

Takové slovo bych určitě nepoužil, ale jistě to příjemné je. Jsme velmi spokojeni s našimi mladými kolegy i s rostoucím zájmem o patologii mezi absolventy. Patologie totiž není obor, který by měl u široké veřejnosti zrovna dobrý zvuk (smích). My se proto snažíme studentům, ale dlouhou dobu i laikům, představovat naše řemeslo takové, jaké ve skutečnosti je – jako něco zajímavého, důležitého pro živého pacienta, jako něco pestrého – detektivku, kterou je zajímavé řešit. A jsem moc rád, že nemálo studentů náš obor zaujme natolik, že se následně u nás nebo u našich kolegů ucházejí o místo a chtějí se vydat na tuto cestu. Ale jako ocenění naší práce bych to určitě neoznačil.

Často se hovoří o rozdílech mezi chirurgií nebo internou na úrovni okresů a ve fakultní nemocnici. Jak je to v tomto směru s patologií?

Velká část patologů pracuje v soukromém sektoru. Privátních patologických laboratoří máme v ČR poměrně hodně a jsou zaměřeny pouze na bioptickou a cytologickou diagnostiku. Většinou odvádějí na poli rutinního vyšetřování dobrou práci. Pravda je, že někdy nemají k dispozici celou paletu moderních vyšetřovacích metod, ale od toho je tu konzultační služba, kterou poskytuje ostatním pracovištím i náš ústav. Patologie ve velkých nemocnicích má kromě širšího spektra vyšetřovacích možností i tu výhodu, že se můžete zapojit do výuky a akademického života, a samozřejmě do výzkumných projektů. Co se ale týče samotných onemocnění, tak vzácné a zajímavé choroby se nevyskytují jen na Praze 5, se zajímavým nálezem se můžete setkat i v menší nemocnici. Záleží jen na tom, jak s tím naložíte.

Nedávno jste měl přednášku z cyklu Životní příběhy. Jak jste byl s touto akcí spokojen?

Upřímně mě mile překvapilo, že dorazilo tolik lidí. Zkraje jsem trochu žasnul, k čemu jsem se to zase nechal studenty přemluvit... pak jsem se vzpamatoval, ale trochu jsem tápal, jak tento pro mě zcela nový formát uchopit. Nejsem ještě ve věku, kdy bych tu měl něco kázat nebo rozdávat životní moudra, takže jsem to pojal spíše jako takové vyprávění o své cestě a dosavadních poznatcích o tomto světě. Takový mezisoučet v poločase (smích). Organizátoři mi dali volnou ruku, tak jsem si prošel své archivy fotografií, a vlastně i vzpomínek. Strávit čas se studenty je vždycky zábavné odreagování od papírování a dalších méně tvůrčích povinností, které se na nás každodenně valí. Všechny ty akreditace, evaluace, měření tzv. kvality, která nemá se skutečnou kvalitou nic společného... někdy mám až pocit, že se kolem mě začíná psát absurdní román... a já ne a ne se vzbudit (smích). Proto mi setkávání se studenty hodně pomáhá.

Během této přednášky jste zmínil i práci na nové učebnici patologie. Jak jste s ní momentálně daleko?

Nedávno jsme oslavili jeden rok od chvíle, kdy jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, a v ideálním případě by to za další rok mohlo být hotové. Musím ale přiznat, že jsem na začátku nečekal, jak nám to dá zabrat. Mně připadla role editora učebnice, takže se kromě přípravy svých kapitol věnuji organizaci prací na celé učebnici, ladění díla po stránce obsahové i formální. Je toho hodně, ale při práci používám zkušenosti, které jsem získal za mnoho let šéfredaktorství našeho časopisu Česko-slovenská patologie. Už jsem pracoval na vzniku několika monografií a měl jsem možnost spolupracovat i na vzniku velké mezinárodní diagnostické učebnice; připravit dobrý text pro pregraduální studenty je ale nepoměrně obtížnější žánr. Od začátku jsme nechtěli psát jen skripta pro naši fakultu, tak jsme oslovili mnoho odborníků z celé republiky, aby ta kniha měla širší využití. Autorských kolektiv, se kterým teď pracujeme, je více než dvacetihlavý.

Naším cílem je vytvořit moderní učebnici o různých aspektech lidských chorob, která by dala studentům dobrý teoretický základ pro studium klinické medicíny, a zároveň by představila náš rozvíjející se diagnostický obor. Každá informace se musí vážit, zda vůbec a v jaké formě do té učebnice patří, někdy je to až hledání zjednodušených obecných pravd, na kterých musí mezi autory, editorem a recenzenty vzniknout kompromis. Není to jednoduché, ale je zábavné být u toho.

Často slýchám, že pojetí patologie se na jednotlivých fakultách trochu liší. Naše je pojatá hodně klinicky, jinde se zaměřují spíše na histologickou stránku věci.

Znám dobře většinu českých učitelů patologie a zejména ti mladší s sebou přinášejí změnu v pojetí předmětu na pregraduální úrovni, a to směrem ke klinické užitečnosti tak, jak se ostatně o to už dlouhou dobu snažíme u nás. Měla by k tomu přispět i nově koncipovaná učebnice.

Patologie má dnes jako obor vlastně dva rozměry. V klinické medicíně je patologie moderním diagnostickým oborem, který se věnuje tkáňové diagnostice chorob pacientů na úrovni strukturální i molekulární. Patologie v rámci kurikula lékařských fakult má však trochu jiný úkol – zde plní roli té klasické „nauky o chorobách“ (z řeckého „pathos“ a „-logia“) a studenty má uvést do příčin, mechanismů rozvoje a komplikací všech lidských onemocnění. Morfologie chorob na makroskopické i mikroskopické úrovni je stále velmi důležitá, není to však hlavní cíl našeho snažení. V pregraduálním kurzu nevychováváme mladé patology, ale budoucí lékaře v celém spektru odborností. Myslím si, že patologie společně s patologickou fyziologií ve třetím ročníku mají vytvořit základní pilíře pro následné studium klinických oborů.

Vydáno: 21. 5. 2018 / Poslední aktualizace: 29. 6. 2018 / Odpovědná osoba: Mgr. Ing. Tereza Kůstková