Novým profesorem 2. lékařské fakulty se stal prof. MUDr. Vojtěch Havlas, Ph.D., z Kliniky dětské a dospělé ortopedie a traumatologie. Prezident Miloš Zeman podepsal jeho dekret 5. prosince, předal mu jej 18. prosince ministr školství Robert Plaga. Přečtěte si rozhovor.
Prof. MUDr. Vojtěch Havlas, Ph.D., v roce 1996 promoval na 2. lékařské fakultě, kde od té doby působí, v současnosti jako zástupce přednosty Kliniky dětské a dospělé ortopedie a traumatologie a proděkan pro specializační vzdělávání a vnější vztahy. V roce 2011 byl habilitován v oboru ortopedie. Zaměřuje se na dětskou a dospělou sportovní traumatologii, rekonstrukční chirurgii a endoprotetiku velkých končetinových kloubů. Je předsedou Společnosti pro sportovní traumatologii a artroskopii ČLS JEP a členem řady zahraničních odborných společností.
Před vědeckou radou 2. lékařské fakulty jste měl inaugurační přednášku Poranění předního zkříženého vazu kolenního kloubu u dětských pacientů – moderní terapeutické postupy. Oč v ní ve zkratce šlo?
Hovořil jsem o poranění kolenního kloubu u dětských pacientů. Vycházel jsem při tom z letité praxe našeho pracoviště a své osobní dlouholeté zkušenosti s léčbou tohoto typu pacientů u nás na Klinice dětské a dospělé ortopedie a traumatologie 2. lékařské fakulty. Přednáška byla zaměřena na vývoj, strategii léčby a současné techniky náhrad předního zkříženého vazu u dětí. Jedná se o vysoce specializovanou tématiku, které se systematicky věnuje pouze několik pracovišť v České republice, a naše klinika je jedním z nich. Představil jsem historický vývoj, naše vlastní dlouhodobé výsledky a současné inovativní metody v této oblasti ortopedie a traumatologie.
Být dost polopatický
Jak jste se na její dvě provedení připravoval?
Na přednášku na „domácím hřišti“ jsem se připravoval trochu jinak nežli na přednášku před „velkou“ vědeckou radou. Pro první kolo jsem si připravil logickou stavbu přednášky, od obecného přehledu problematiky poranění dětského kolenního kloubu přes vlastní výsledky až k aktuálně řešeným problémům a výhledům v dané oblasti do budoucnosti. Přednes jsem si samozřejmě mnohokrát zkoušel nanečisto, kvůli plynulosti, ale především abych nepřetáhl vymezených patnáct minut. Nepoužívám zrcadlo ani umělé domácí posluchačstvo, vystačil jsem si se svým pracovním počítačem a stopkami. Co se týká společenské stránky, mám pocit, že pokud nemáte příliš skalních odpůrců, je inaugurační profesorská přednáška před vědeckou radou na mateřské fakultě příjemnější, navíc je zde po technické stránce výhoda, že vás do jisté míry vede předem připravená prezentace. V prvním kole se posuzuje především vědecko-pedagogická úroveň kandidáta, jeho profesní záběr, působení a integrita na mateřské fakultě.
Ve druhém kole, které se odehrává před vědeckou radou Univerzity Karlovy, je situace trochu odlišná. Zde je publikum složeno z předních kapacit a osobností napříč vědními obory, často vzdálenými oboru medicíny. Přibližně šedesáti členům univerzitní vědecké rady jsem v desetiminutovém projevu představil nejprve minulost a vývoj svého oboru, a teprve potom vlastní dílo a jakousi vizi do budoucna. Před univerzitním publikem je profesorská přednáška prezentována „spatra“, a tudíž vás vede jen vaše myšlenková linie, kterou jste si předtím možná stokrát zopakoval a nazkoušel, ovšem i tak jsem některé předem promyšlené úvahové linie během své přednášky zjednodušil, přeskočil, vynechal... K oběma krokům své obhajoby jsem však přistupoval s maximální pokorou.
Není to nedostatek formátu přednášky na univerzitě, že nemůžete ukázat obrazy toho, co děláte?
Univerzitní vědecká rada hodnotí především to, jestli je kandidát integrovanou osobností v rámci svého oboru. Zda je schopen didaktického přednesu a zda dokáže jasně a srozumitelně sdělit základní obsah přednášené problematiky a obhájit své postoje v diskusi před vědeckou radou. Vzhledem k množství kandidátů je na celou proceduru také méně času. Pro přednášejícího je univerzitní formát obhajoby složitější, ale považuji jej osobně za vhodný a vyvážený.
Co vám utkvělo z průběhu?
Při obhajobě na 2. lékařské fakultě jste svázán především pocitem zodpovědnosti vůči svému mateřskému pracovišti, svému přednostovi, kolegům. Hlavně, abys neudělal sobě ani jim ostudu! Musím se však přiznat, že především při obhajobě na univerzitě jsem byl zpočátku velmi nervózní... Publikum je různorodé, jeden kmet vedle druhého, jaká bude jejich reakce?, pochopí to?, budu dostatečně polopatický, a zároveň náležitě erudovaný?, nebudu zabíhat do přílišných odborných podobností? Ale myslím si, že se mi nakonec podařilo univerzitní inaugurační přednášku vhodně uchopit, neboť odezva byla přívětivá, posluchači jevili o problematiku v diskusi zájem, padlo několik konkrétních dotazů, a pokud jsem se dobře díval, nikdo z přítomných neusnul.
V čem je obtížnější, nebo naopak zvládnutelnější dojít k profesuře v praktickém oboru jako ortopedie, kde zpravidla bývají nižší impakty publikací a podobně?
Domnívám se, že v klinických a zvlášť chirurgických oborech máme situaci složitější ve srovnání s obory preklinickými a teoretickými, protože většinu svého pracovního času trávíme s pacienty, jejich diagnostikou a léčbou na ambulancích a operačních sálech. Přitom klinická práce trvá osm a někdy více hodin denně. V průběhu každodenní práce s pacientem sbíráme klinická data a podněty, které nás posléze inspirují k analýze a zamyšlení, co a jak v praxi změnit, kterým směrem daný výsek oboru a jeho vývoj posouvat, vše ve snaze naše ovečky lépe a účinněji léčit. Vědecké bádání a výzkum je ve většině případů časovou nadstavbou běžné klinické praxe chirurga, v tom se zásadně lišíme od oborů teoretických a primárně vědních a z tohoto pohledu se může také zdát naše cesta trnitější. Na druhou stranu je nutné přiznat, že kvalifikační pravidla, která pro profesury platí na Karlově univerzitě, třebaže v rámci České republiky patří mezi nejpřísnější, jsou pro chirurgické klinické obory o něco benevolentnější ve srovnání s ostatními medicínskými obory, byť se před pár lety zpřísnila. A jak vidíte, podařilo se mi tím prokousat, takže to zase tak složité nebylo! (smích)
V čem je vědeckost vaší práce?
Přes patnáct let se, kromě jiného, věnuji biomechanice kolenní chrupavky, poranění kolenního kloubu a strategii léčby specifických typů úrazů jak u dospělých, tak u dětských pacientů. Moje inaugurační přednáška byla zaměřená na klinické postupy, které jsou průběžně vyvíjeny a zdokonalovány na základě sběru a analýzy klinických dat a souvisejícího výzkumu. Zde je nutno podotknout, že dosažené výsledky jsou kompilátem zkušenosti celého našeho pracoviště, nejen mojí osobní. Protože se ale věnuji příslušnému podoboru ortopedie, tuto zkušenost na sebe částečně koncentruji. Během uplynulých dvaceti let se náš obor významně posunul a my jsme měli tu čest býti částečně u toho. Například v oblasti dětské traumatologie jsme na našem pracovišti připravili a doporučili nejrůznější metodické léčebné postupy a pravidla klinické praxe, které jsou dnes u nás i na jiných pracovištích v republice rutinně prováděny. Mezi další výzkumné priority našeho pracoviště patří biologie léčby kloubní chrupavky a pojivových tkání, hojení kostí, vývoj v oblasti endoprotetiky, artroskopie a sportovní traumatologie, materiálového inženýrství a další.
Změnily se od doby vaší habilitace vaše zájmy a priority, například jak rád učíte, kolik času věnujete vědě, klinické práci, povinnostem ve vedení fakulty, je nějaká oblast, které jste se dříve věnoval méně nebo vůbec?
Profesor Dvořák, který býval přednostou Chirurgické kliniky na 2. lékařské fakultě, kdysi řekl, že „chirurg se s celou svou slávou nejraději zavírá na operační sál“. Já s tímto jeho citátem plně souzním a v tomto ohledu se moje priority nezměnily vůbec. Nasbíral jsem samozřejmě spoustu dalších povinností, ať již na 2. lékařské fakultě, při činnostech souvisejících s koordinací specializačního vzdělávání v České republice, na půdě agenturní činnosti pro vědu a výzkum, či v rámci odborné společnosti. Snažím se samozřejmě o vyváženost mezi klinickou praxí, doktorandy, výzkumem a dalšími aktivitami souvisejícími s mojí odbornou a profesní orientací. Zda se mi to daří, nevím. Každopádně pro mne nad tím vším zůstává základní prioritou rodina.
A třeba sport...?
Ano, bohužel mám ve svém každodenním rytmu stále méně času na koníčky, mezi něž patří také sport. Za studijních let jsem býval astenikem, teď se ze mne stává spíše pyknik. Upřímně tomu nejsem rád, ale nedaří se mi v posledních letech příliš posunout v této oblasti správným směrem. Snad tedy nyní po profesuře!
Udržujete stále kontakty s britskými nemocnicemi?
Kontakty s britským systémem zdravotnictví jsem získal v letech 2005 až 2010, kdy jsem v Británii pracoval. Dodnes udržuji odborný i společenský kontakt s tamními pracovišti, především v jižním Skotsku a v Londýně. V době po mém návratu do České republiky byla aktivní spolupráce intenzivnější, občas výjezd, konzultace, ale jak jsem se vracel k aktivitám doma, postupně se začaly vytrácet. Uvidíme také, co s jejich vitalitou provede brexit. Zůstávají také aktivní kontakty se zámořskými pracovišti, především s University of Minnesota, kde jsem v roce 2003 absolvoval velmi intenzivní půlroční vědecko-výzkumnou stáž v rámci Fulbrightova programu.
Sauna ano, zimní řeka ne
Jste stále vedoucím lékařem ženské basketbalové reprezentace? Kolik času tomu věnujete?
Vedle dalších sportů aktivně spolupracuji s basketbalovým týmem USK Praha a národní basketbalovou reprezentací žen. Klubový basketbal mi bere některé večery, pokud jsem přítomen na ligovém zápase, sportovce pak léčím dle aktuální potřeby ve svých ordinacích. Náročnější je příprava reprezentace před vrcholnými akcemi roku. I když se na soustředěních i na vlastních akcích střídáme se dvěma dalšími lékaři, zabere mi to minimálně dva týdny v roce, ať již doma, nebo v zahraničí. Basketbal je ale mé hobby, sám jsem ho kdysi aktivně hrál, baví mě sledovat herní trendy a jsem moc rád, že mohu přispět odbornou lékařskou výpomocí.
Nedávno jste v Českém rozhlase mluvil v pořadu věnovaném tradicím otužování v Čechách. Věnujete se sám otužování?
Když jsem na podzim minulého roku působil jako lékař národní floorballové reprezentace na mistrovství světa v Praze, v rozhovoru pro Český rozhlas o tom, jak pečujeme o naše sportovce, padla i otázka na otužování. Takže ne že bych byl nějakým přeborníkem v otužování, ale rozumnou míru otužování v podobě ranní studené sprchy či občasné sauny každopádně pokládám za zdravou věc.
která mě vychovala a poskytuje mi zázemí pro můj vlastní odborný růst. (VH)
Fotografie na této stránce: Linda Kriegerbecková (2. LF)
Bude-li o mou službu zájem
Čemu se chcete věnovat a co vás čeká dál?
Mimo to, že chci samozřejmě v rámci své odbornosti nadále rozvíjet sám sebe, naše motolské pracoviště, ale i obor ortopedie a traumatologie pohybového aparátu jako takový, je jednou z mých aktuálních úloh, kterou vnímám jako neméně důležitou, plnění role proděkana 2. lékařské fakulty. Této činnosti se chci věnovat i do budoucna, bude-li o moji službu ze strany fakulty nadále zájem. K výzvám, které se s ní pojí, patří především náš společný záměr prosadit stavbu nové fakultní budovy, další kultivování specializační přípravy lékařů v České republice, a dále rozvoj simulační medicíny na fakultě a v rámci regionu, a to jak v pregraduální, tak postgraduální oblasti výuky. Další oblastí mého zájmu je práce na půdě odborné společnosti, jako předseda Společnosti pro sportovní traumatologii a artroskopii České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně chci nadále usilovat o zlepšování podmínek pro praktický výkon medicíny v našem oboru. Nelze opomenout také rozvoj zahraniční spolupráce, a to jak na úrovni našeho pracoviště, tak ve smyslu reprezentace naší fakulty a české ortopedické odborné společnosti navenek. V neposlední řadě vnímám jako svou přirozenou povinnost péči o své současné či budoucí doktorandy.
Na jakých tématech pracujete?
V současné době máme na našem pracovišti rozpracovaných několik výzkumných záměrů. Mezi projekty, na kterých se spolupodílím, patří výzkum v oblasti rheologie kolenní chrupavky, kdy spolu se spolupracujícími Ústavem experimentální medicíny a Biotechnologickým centrem LF Plzeň aktuálně doufáme v získání grantu AZV na léčbu kolenní chrupavky za použití pupečníkové krve. Dále pracujeme, ve spolupráci s kolegy z Matematicko-fyzikální fakulty, na vývoji hořčíkových implantátů, které se v těle postupně vstřebávají a odbourávají, jedná se o velmi příslibný a inovativní směr vývoje klinického výzkumu v rámci mého oboru. Dalším, již běžícím projektem je výzkum v oblasti kloubních náhrad, kde spolu s přednostou naší kliniky prof. Trčem pracujeme na přípravách prototypu segmentální náhrady kyčelního kloubu pro pacienty s částečnou nekrózou hlavice kosti stehenní. Výzkumných témat, která si zaslouží naši pozornost, je však daleko více, snad se k nim dostaneme v některém z příštích rozhovorů.
