Vydal knížku, píše pravidelný sloupek do novin, povídku bude mít i v dalším čísle Motolského občasníku, které právě vychází. Prof. Josefa Veselku, tentokrát více jako literáta, představuje v obsáhlém rozhovoru Ondřej Lukáč.
Rozhovor vznikl pro první číslo Motolského občasníku, literární revue studentů a pedagogů 2. lékařské fakulty. Motolský občasník vychází pouze v tištěné podobě a v nevelkém nákladu, elektronickou verzi záměrně nemá. Je neprodejný, volně k přečtení v prostorách fakulty, případně ke krátkodobému zapůjčení pro četbu v klidu domova a k opětovnému vrácení. Druhé číslo vyjde v nejbližších dnech.
Pana profesora Veselku všichni znáte jako přednostu Kardiologické kliniky, zejména díky předmětu Kardiovaskulární medicína. Někteří pana profesora potkali i v druhém kole přijímaček, kde zasedá v jedné z komisí. Věděli jste ovšem, že loni vydal i knihu povídek s názvem Překroč ten stín!? Jak bude jeho tvorba pokračovat? A jaké jsou jeho dojmy z výuky kardiologie a uchazečů naší fakulty?
Já bych asi začal od konce... Kdy jste napsal naposledy nějakou povídku?
Teď máme únor... Jednu delší povídku jsem dokončil na konci ledna. Ta byla na objednávku pro knihu povídek, jež by měla vyjít na sklonku tohoto roku. Povídek mám v šuplíku asi dvacet a určitě by z nich šlo sestavit další knížku. Ty lepší však již vyšly v té první knize a já si jakožto amatér nedovolím zatím odhadnout, jestli by stály za zveřejnění i ty další. Začal jsem navíc psát sloupky do páteční přílohy Hospodářských novin Ego! a musím se přiznat, že mě to baví a docela mne to pohltilo. Už jich mám napsaných asi na deset týdnů dopředu a stále mě napadají další témata. A to jsem se na začátku bál, že mi brzy dojde prach. Kdyby bylo zapotřebí, tak bych je psal snad každý den.
Zaujalo mě, že jste psal některé povídky i do mobilu...
Ano, přímo do tohoto. Ani jedna ovšem není v knížce Překroč ten stín!. S mobilem pracuju téměř stále. Mám v telefonu složku, kam si zapisuji nápady na sloupky, a ty pak dále rozpracovávám. Mám tam poznámek snad na dalších padesát sloupků. Když to člověk začne sledovat, tak motolské prostředí je svým způsobem velmi inspirativní.
Měl jste nějaké literární sklony i v dětství nebo během studií?
Literární sklony spíše v tom smyslu, že mi šly školní slohy, a hlavně že jsem od svých devíti let hodně četl. Asi jednu knihu týdně. Spíše jsem tedy přijímal a nasával, než bych něco plodil. Nikdy mě ani nenapadlo psát třeba pro nějaký studentský časopis.
Jaká byla vaše oblíbená kniha během studia medicíny?
Asi jsem neměl jednu oblíbenou knihu. Tehdy jsem ještě byl intenzivní čtenář beletrie. Bylo to v druhé polovině osmdesátých let a já měl v oblibě z českých především Hrabala, Švejdu a Párala – toho jsem měl asi nejraději. Po promoci jsem naopak přestal číst téměř úplně. Až do svých čtyřiceti let jsem přelouskal možná tak jeden román ročně. Celý můj čas zaplnila kardiologie a její studium.
Jaká kniha vás zaujala naposledy?
V poslední době jsem si oblíbil poslouchat při běhu audioknihy. Teď mám zrovna rozposlouchanou Stručnou historii času od Stephena Hawkinga. Je to poněkud náročné. Jako kdybyste byl na Harvardu a někdo vám přednášel fyziku vesmíru, naštěstí však bez matematických rovnic. Každá věta má svůj význam a já se musím opravdu soustředit, abych zůstal v obraze. Stejně si to budu muset poslechnout ještě jednou... Ale je to skvělé. Předtím jsem poslouchal Počátek od Dana Browna a to byla samozřejmě výrazně lehčí literatura a bohužel jeden z jeho slabších románů.
Psaní povídek bylo jako drogový rauš
Překroč ten stín! je zároveň názvem jedné z povídek, ale je to i společný motiv, kdy každá z postav se musí poprat s určitou životní výzvou. Co pro vás osobně dnes představuje překročit svůj stín?
Svých stínů k překročení mám ještě mnoho, ale byla to určitě i ta kniha samotná, jelikož jsem se literární tvorbou nikdy nezabýval a v mém věku už bylo poněkud kuriozitou debutovat. První povídka vznikla během jedné schůze na začátku října 2016, kdy jsem se hrozně nudil a vůbec jsem nečekal, že by z toho mohlo vzejít i něco dalšího. O rok později jsem měl hotovou knihu a šla na pulty. Psaní mě zcela pohltilo. Byla to taková vlna, kterou bych s velkou nadsázkou přirovnal k jistému drogovému rauši – jednou jsem napsal i dvě povídky za den. Všechny se pochopitelně do knihy nedostaly. Vydavatel preferoval ty z medicínského prostředí, jichž byla přitom menšina, požadoval určitou délku a taky jednotící téma.
V rozhovoru pro naši fakultu u příležitosti vašeho článku v Lancetu v prosinci 2016 stálo v titulku „Třeba teď začnu psát povídky“. Byla to náhoda?
V tu dobu jsem jich už měl opravdu několik napsáno, takže to úplná náhoda nebyla, ale v samotném rozhovoru jsem to myslel spíše jako vtip na okraj a překvapilo mě, že se tato věta dostala až do titulku. V té době jsem ještě nepočítal s tím, že by povídky vyšly jako kniha.
Překroč ten stín! se vyznačuje tím, že hodně experimentujete s pozicí vypravěče, věkem i pohlavím hlavní postavy, časovou rovinou atd.
Já jsem začal psát povídky pro sebe jako jistý ventil z frustrací, které mne v životě provázejí. Teprve postupně jsem začal psát i pro své nejbližší okolí. Nicméně, stejně jako ve vědě, i v literatuře by se mělo experimentovat. Pokud bych se o to nepokoušel, tak by všechny povídky měly nejspíš za hrdinu muže v mém věku, který se věnuje medicíně. Začal jsem si tedy sám sobě dávat úkoly ve stylu: „Hlavním hrdinou bude dítě a teď jsem zvědav, jak si s tím poradíš.“ Tímto způsobem jsem pak pokračoval, abych sám vyzkoušel, co dokážu. Pak mi jeden kamarád, jenž se literaturou živí, navrhnul, že by z toho mohla být i knížka...
Když jste měl v jednom rozhovoru porovnat klinický úspěch, tedy vyléčení pacienta, a vědecký úspěch, např. článek do Lancetu, tak jste ten klinický označil za určitý standard, jenž je jistou povinností, ale vědecký naopak představuje něco navíc. Kam byste zařadil vydání vašich povídek?
Když mi bylo 25 let jako nyní vám, tak bych si vsadil sto ku jedné, že ze mě profesor medicíny nikdy nebude. Byl jsem šťastný, že mám po škole, a zajímal mě v zásadě jen basketbal a moji pacienti. Teprve později přišel i výzkum. Byla devadesátá léta a já měl možnost podívat se na západ. Viděl jsem, že se tam všude výzkum dělá, a já se s nimi chtěl poměřovat se vším všudy. Bohužel jsem byl úplný samouk, a tak mi všechno trvalo dlouho. Prošel jsem si všechny slepé uličky, ale nakonec jsem se ve 42 letech stal profesorem. Do toho teď přijde nějaká beletrie... Pokud si ta kniha povídek povede dobře, tak se jí prodá třeba dva tisíce výtisků. Podívám-li se na mnou editovanou monografii o kardiomyopatiích, která vyšla v roce 2012, tak ta zatím má asi 140 tisíc stažení, z toho 75 % ve Spojených státech, 20 % v Číně a 5 % ve zbytku světa. To je naprosto neporovnatelné. Tudíž tahle beletristická knížka je spíš taková legrace, menší životní odbočka. Pro mě osobně je to ovšem bezvadné a její psaní byl podobně intenzivním zážitkem, jako když jsem uběhl maraton.
Jsem asi deformovaný tím, že jsem vždy četl převážně romány, ale pro mě osobně je povídka spíš nástroj k vypilování stylu a ten pravý vrchol literární tvorby představuje až román. Lákalo by vás nějaký napsat?
Pod to bych se podepsal. Říká mi to i vydavatel a moji kamarádi z literárního prostředí. Myslím si i sám, že napsat román by mne bavilo. Bylo by to zase něco nového a bylo by zajímavou výzvou to zkusit. Ten hlavní problém ovšem vidím v tom, že zatímco povídka nebo sloupek představují nějaký okamžitý nápad, tak s postavami románu bych měl nějakou dobu žít a více se soustředit. Pro mě je ovšem psaní hlavně formou relaxace, podobně jako běhání. Pokud bych se tedy rozhodl napsat román a dal bych si na tom opravdu záležet, tak bych si na to musel vzít sabatikl (tvůrčí volno) a ten není od toho, abych si jen tak pro své potěšení napsal román. Já stále pracuji v průměru jedenáct hodin denně. Napsat román by pro moje okolí mohlo být markerem, že poněkud zvolňuji ve svém pracovním tempu.
Být první v České republice neznamená nic
V roce 2015 jste dokončili první medicínskou učebnici, jež vznikla primárně jako e-kniha a nese název Kardiovaskulární medicína. Tehdy jste za případný úspěch označil dva až tři tisíce stažení. Kolik lidí si jí tedy nakonec stáhlo a jakou máte zpětnou vazbu od studentů?
Na konci roku 2017 to už bylo přes čtyři tisíce. Člověk by se neměl příliš chválit, ale toto číslo bych si dovolil v českých podmínkách označit za úspěch. Od studentů mám zpětnou vazbu dobrou, ale oni by mi zřejmě neřekli, pokud by se jim nelíbila.
V pátém ročníku čeká na studenty naší fakulty předmět Kardiovaskulární medicína. Já už si jím prošel, ale je mi známo, že je poměrně čerstvý. Jak tedy vznikal?
Kardiologie jako samostatný obor samozřejmě vůbec mladá není. Lůno interny opustila přibližně už v době, kdy já jsem promoval. V některých nemocnicích to však trvalo déle, např. u nás nebo v Plzni. Kardiologii je možné vyučovat samostatně, ale je zde nepřehlédnutelná provázanost s angiologií a dalšími obory. Během let náš předmět postupně pilujeme. Něco přidáváme, něco ubíráme. Snažíme se tak medikům předat co nejvíce, aby věděli, co je čeká v praxi, a získali základní informace o těch úplně nejběžnějších nemocech v našem oboru. Víc už toho vzhledem k přiděleným hodinám nestihneme.
V rozhovoru před deseti lety jste za hlavní slabinu české kardiologie označil malý výzkum. Jaká je situace dnes?
O chlup lepší, ale ten chlup je jenom malý. My jsme země, která by se počtem obyvatel mohla srovnávat s Rakouskem, Holandskem, Švýcarskem nebo skandinávskými zeměmi, a přitom pokud bychom se s nimi srovnali na poli vědeckém, tak nás – minimálně v rámci mého oboru – naprosto zválcují. To by ovšem bylo téma na samostatný článek. Vědě, a rovněž i respektu k ní se u nás stále nedaří tak, jak by si zasloužila. Klinický výzkum tak stále považuju za chudou a nedoceňovanou Popelku.
Lékaři z vaší kliniky ovšem často sbírají ocenění pro mladé výzkumníky...
Ano, existuje národní soutěž nazvaná Den mladých kardiologů a má poměrně dlouho historii. Už já jsem se jí účastnil, i když tehdy nesla název Den mladých výzkumníků. V posledních čtyřech letech se naši lékaři skutečně vždy objevili na stupních vítězů a dr. Honěk i dr. Špaček dokonce vyhráli. Z tohoto pohledu je to dobré, ale v mezinárodním kontextu to nic neznamená. To máte jako českou učebnici a mezinárodní monografii – 4 tisíce versus 140 tisíc stažení. Takhle to je s vědou, ale podobně třeba i se sportem. My máme neustále tendenci plácat se po zádech a já jsem mnohdy udiven, čím vším se čeští výzkumníci chlubí, a přitom to na mezinárodním poli má naprosto marginální význam. Dnes je svět tak globalizován, že české prvenství neznamená nic. Slovy nic. Pokud se někdo odvolává na to, že je v něčem první v České republice, tak ať vyrazí třeba do Číny, kde je řada měst s počtem obyvatel nad deset milionů. Já jsem tam loni sám přednášel i katetrizoval a neslyšel jsem, že by se někdo z tamních lékařů chlubil tím, že něco udělal jako první ve městě. Je jasné, že by byl směšný. I Číňané chtějí dosahovat globálních prvenství. Naší laťkou by měla být Evropa nebo celý svět. To neříkám jako laciné heslo nebo pouhou proklamaci, ale snažím se tím sám řídit a vedu k tomu i své spolupracovníky.
Důležité je být v něčem úspěšný
Vy býváte v komisi u přijímacích pohovorů na naši fakultu. Jaké jsou vaše dojmy?
Netroufl bych si současnou generaci kritizovat. Je prostě taková, jaká je. Chvílemi dosti sebevědomá, což souvisí i s dnešním demokratičtějším vztahem mezi učiteli a žáky. Pro mne jakožto člena komise hraje klíčovou roli to, že zatímco mnozí mladí muži jsou v té době ještě značně nevyzrálí a nezřídka se chovají téměř jako puberťáci, tak některé dívky už umí vystupovat jako zralé ženy. To jim velmi pomáhá. Má to ovšem tu nevýhodu, že dochází k feminizaci fakulty, a následně celého zdravotnictví – dvě třetiny našich absolventů jsou dívky. Ten rozdíl v mentální zralosti se v průběhu třetí dekády smazává a některým lékařským profesím pak muži chybí, to ať se na mě feministky prosím nezlobí.
Jedním z těchto oborů je dle mnohých i ortopedie... Kdysi jste přiznal, že jste byl jako medik silně pod vlivem seriálu Nemocnice na kraji města.
(smích) Ano, je to tak a myslím, že se to týká celé mojí generace, i když většina by to asi popřela. Nás se tehdy ze třídy dostalo na medicínu devět a mám dojem, že většina se skutečně věnuje ortopedii.
Jak by se profesoru Veselkovi u přijímacího pohovoru zamlouval osmnáctiletý Josef Veselka. Zanechal by ve vás pozitivní dojem?
Nejspíš ano. Já se tehdy ve škole odlišoval tím, že jsem měl individuální studijní plán, jelikož jsem hrál nejvyšší basketbalovou dorosteneckou soutěž a chvíli jsem byl i v širším výběru reprezentace. Přitom se mi dařilo udržovat si velmi slušné známky. To by se mi samotnému a zřejmě i naší komisi líbilo. Řekl bych si, že ten hoch se snaží dělat věci nejlépe, jak umí. To je velmi důležité. Zrovna dneska jsem měl pohovor s jedním zájemcem o práci na naší klinice a moje otázka zněla jako obvykle: „Co byste ve svém dosavadním životě označil za svůj největší úspěch?“ Někteří třeba odpoví, že dodělali medicínu. Jenže to o sobě přece mohou říct i stovky dalších! Co je však na dotyčném speciálního? Provozuje špičkově nějaký sport? Hraje dobře na piáno? Sbírá známky a může se pochlubit jejich rozsáhlou sbírkou? To všechno se počítá! Jedna z nejcennějších věcí je, pokud mladý člověk může říct, že v činnosti, které se věnoval, byl úspěšný. Pro práci na naší klinice není do začátku nutné mít velké znalosti v kardiologii. Když se budou snažit, tak řemeslo je tady u nás naučíme. Hlavně musí chtít.
Já se ptám i proto, že jste původně medicínu studovat nechtěl a spíše jste uvažoval o fyzioterapii...
Ano, chtěl jsem studovat FTVS, ale moje maminka ze mě chtěla mít doktora. Já jsem jí tehdy dvě hodiny kladl soustředěný, možná až hysterický odpor, a pak jsem nakonec – ostatně jako většinou – podlehl. Osobně si však myslím, že život nás vede určitým směrem a že je to do jisté míry naprogramované. Chtělo to tehdy jen nějak popostrčit a jí se to povedlo.
Autorem rozhovoru je Ondřej Lukáč.
