Prezident Miloš Zeman podepsal 2. prosince 2016 jmenovací dekret prof. MUDr. Kateřině Štechové, Ph.D., 19. prosince jí ho předala ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová. Přečtěte si rozhovor s novou profesorkou a prohlédněte si fotografie z ceremonie.
S prof. Kateřinou Štechovou o profesuře, houbách, diabetu a egyptologii
Fotografie: archiv K. Š.
Prof. MUDr. Kateřina Štechová, Ph.D., vystudovala Fakultu dětského lékařství UK (2. lékařskou fakultu). Nyní působí na Interní klinice 2. LF UK a FN Motol, kde se věnuje diabetologii a endokrinologii. Dříve ve stejném oboru pracovala na Pediatrické klinice 2. LF UK a FN Motol. Zde též založila a vedla Laboratoř autoimunitních onemocnění, která se zaměřovala především na výzkum imunopatologie diabetu 1. typu. Imunopatologie diabetu 1. typu se stala v roce 2008 i tématem její habilitace. Postupně získala odborné specializace v klinické alergologii a imunologii, lékařské genetice, a v neposlední řadě v endokrinologii a diabetologii.
Paní profesorko, kam jste se odborně posunula od své habilitace?
Své dvě poslední specializace (viz medailonek výše, pozn. red.) jsem získala již jako docentka. Jsem totiž velmi zvídavá a ráda se stále učím nové věci, kterým chci komplexně porozumět. Mám teorii, že dokud se člověk něco učí, zůstává mladý. Nepoužívané orgány navíc zakrňují a o mozku to platí rovněž. Čili učení se novým věcem vidím jako cestu k uchování mládí (alespoň toho duševního) a jako prevenci vzniku demence...
Asi nejdůležitější odborný posun nastal po mém příchodu na Interní kliniku, protože jsem si musela osvěžit a doplnit mnohé z vnitřního lékařství. I když musím konstatovat, že práce zejména se seniory v mnohém připomíná práci pediatra. Člověk musí být také velmi laskavý, skoro bych řekla něžný a často velmi trpělivý.
Změnily se o té doby vaše zájmy a priority, například jak ráda učíte, kolik času věnujete vědě, klinické práci, je nějaká oblast, které jste se dříve věnovala méně nebo vůbec?
Změnily. Prioritou číslo jedna je nyní moje rodina. Dříve jsem dávala na první místo svoji práci a to se mi nevyplatilo. Zdravotní problémy mne donutily přehodnotit moje priority. Práce je i nadále pro mne velmi důležitá, ale není už na prvním místě. Koneckonců jsem také máma a manželka. A také člověk, který chce žít. Dříve jsem zvládala klinickou práci i laboratorní výzkum. Jako absolventce mi přišlo samozřejmé být do čtyř hodin na klinice a pak do osmi do večera a někdy i déle dělat laboratorní experimenty. Čas na další studium a psaní publikací jsem pak získávala na úkor svého volného času a dovolených. Pak přišel okamžik, kdy jsem se musela rozhodnout. Moje tělo mne donutilo. Prostě řeklo: „Dost, na příslovečných dvou židlích už sedět nemůžeš!“ A já si musela vybrat. Upřednostnila jsem práci klinickou a pedagogickou před výzkumnou prací v laboratoři. Rozhodnutí to bylo velmi těžké a ne všemi správně pochopené. Vždy jsem ale při své práci chtěla především být v přímém kontaktu s lidmi – pacienty, jejich rodinami, studenty. Navíc mne velmi baví učit a úplně nejvíce mne baví učit pacienty jak bojovat s diabetem, a mladé kolegy pak diabetologii. Mám štěstí, že na klinice je několik mladých zapálených lékařek a lékařů, které diabetologie zajímá a kteří ke mně přicházejí pro radu. Je to na druhou stranu i zavazující, protože se sama musím dále vzdělávat.
Měla jste inaugurační přednášku Diabetes mellitus I. typu – od monitorování markerů autoimunitního zánětu k vývoji algoritmů pro léčbu inzulínovou pumpou. Oč v ní ve zkratce šlo?
Jednalo se o průřez toho, čím jsem se během let ve vztahu k diabetu 1. typu zabývala. První část přednášky tvořilo shrnutí výsledků výzkumu imunopatologie vzniku diabetu 1. typu, dále jsem se věnovala problematice dítěte diabetické matky, kdy na výzkumu v této oblasti spolupracuji s neonatology z naší Gynekologicko-porodnické kliniky. Poslední část tvořilo přiblížení toho, čemu se především věnuji v současnosti. Stručně se dá říci, že pokud chceme zlepšit léčbu pacientů s diabetem 1. typu, můžeme zvažovat cestu biologickou, kam spadá například problematika kmenových buněk, nebo cestu technickou. Tuto cestu představuje léčba inzulínovou pumpou, a pokud je tato léčba propojena s tzv. kontinuální monitorací koncentrace glukózy (CGM), blížíme se tím k tzv. uzavřenému okruhu. Tato cesta se zdá být perspektivnější než cesta biologická. Na výzkumu v této oblasti spolupracuji s kolegy z pražského ČVUT. A spolu s kolegy neonatology používáme technologii CGM ke sledování novorozenců diabetických maminek.
Jak jste se na její dvě provedení před fakultní a univerzitní vědeckou radou připravovala a co vám utkvělo z jejich průběhu?
Na přednášku před fakultní vědeckou radou jsem se připravovala opravdu důkladně, důkladněji než na jakoukoliv přednášku předtím. Včetně zkoušky nanečisto před kolegy z kliniky, což bylo velmi přínosné. Byla to ale příprava na klasickou přednášku pro odborníky. Přednáška před univerzitní vědeckou radou byla něco zcela jiného. V ní jde o to přiblížit svoji práci odborníkům z různých oborů. Mezi posluchači jsou totiž zástupci různých fakult univerzity. Takže to jsem si pak zkoušela několikrát nanečisto přednést před manželem, který je úplně jiného odborného zaměření. Přednáška před univerzitní vědeckou radou pro mne ale nakonec znamenala velmi pozitivní zážitek. Po ní za mnou totiž přišel pan profesor Verner, egyptolog, a řekl mi, že se mu moje přednáška moc líbila. A já mu řekla, že mým původním profesním snem byla egyptologie, a zeptala jsem se ho, zda si na mne vzpomíná. Jako gymnazistka jsem ho totiž navštívila, abych zjistila, jak je to u nás s možností studia egyptologie. Jenže jsem měla smůlu – nebo štěstí –, protože v roce, kdy jsem maturovala, se tento obor na Filozofické fakultě neotvíral. Pan profesor mi řekl, ať nelituji, že mu moje práce s pacienty a studenty přijde velmi zajímavá a užitečná. Laskavá slova tohoto světově uznávaného odborníka ve svém oboru, který je navíc velmi skromným a noblesním člověkem, mne nesmírně potěšila a jeho lidský zájem mne i inspiroval. Takovým profesorem, tedy profesorkou, chci být. Vím, že dokázal projevit zájem o pomocného dělníka na vykopávkách stejně jako o věhlasného kolegu. V neposlední řadě se věnoval i publikační činnosti pro laickou veřejnost, které tím přiblížil úchvatnou historii starověkého Egypta. Nezpochybňuji důležitost publikací v impaktovaných časopisech a takových věcí. Pokud si ale jednou na mne vzpomene nějaký pacient nebo student jako na dobrého lékaře, který mu pomohl, respektive jako na učitele, který ho něco naučil, bude to pro mne důležitější než můj citační ohlas.
Co vás čeká v nejbližším čase?
Pracovně nic speciálního neplánuji. Ono je ale těžší dotáhnout načaté věci než přijít s něčím novým. Odborné akce, kterých se plánuji zúčastnit, se konají až na jaře. Takže doufám, že bude teď trochu času na analýzu dat a přípravu publikací. A také jsem si dala novoroční předsevzetí, že konečně domaluji tu několik měsíců rozpracovanou olejomalbu, došiji halenku nastříhanou na podzim, a především se letos musím dostat na houby! Mám totiž nesmírně ráda zejména borové lesy a procházky v nich. A nakonec v nich ani žádné houby nemusím najít.
