Mezi našimi studenty převažují „srdcaři“

Skvělé hodnocení ve studentské anketě a titul Učitel roku za akademický rok 2016/2017 získali
prof. MUDr. Josef Zámečník, Ph.D., RNDr. Eduard Kočárek, Ph.D., prof. MUDr. Miloslav Marel, CSc.,
prof. MUDr. David Kachlík, Ph.D., a PhDr. Šárka Tomová, Ph.D. et Ph.D.
Vyhlášení a předání diplomů proběhlo na plese 2. lékařské fakulty dne 10. března 2018.

Rozhovor s dr. Eduardem Kočárkem, dalším z pěti letošních držitelů titulu Učitel roku 2017, připravil Adam Láznička. Ocenění uděluje každoročně děkan fakulty na základě vynikajících výsledků ve studentské anketě za příslušný akademický rok. Slavnostní vyhlášení probíhá na plese 2. lékařské fakulty.


Těší vás opakované ocenění v anketě?

Samozřejmě, že mě těší! Každý pedagog, ať už si to přizná, nebo ne, je trošičku „ješita“, takže takové ocenění je přímo voda na jeho mlýn (úsměv).

Ale teď trošku vážněji: Víte, v posledních letech mě několik událostí v životě přimělo, abych se ohlédl zpátky, tak trochu bilancoval a ptal se sám sebe. Myslím si, že právě ocenění v anketě bylo jednou z těch nejpádnějších a nejzřetelnějších odpovědí, jaké jsem mohl na své vyřčené i nevyřčené otázky obdržet. Z tohoto hlediska bych řekl, že právě letošní ocenění pro mě bylo ještě o něco málo významnější, než ta předešlá.

Zmíněný úspěch však má ještě jiný rozměr. Žádný člověk není izolovaná entita a já si jasně uvědomuji, že toto ocenění by nebylo možné bez práce celého našeho Ústavu biologie a lékařské genetiky. Proto jsem za mnohé velice vděčen vedení ÚBLG a všem svým kolegyním a kolegům. Je to vlastně zpráva pro nás všechny, že naše práce není marná.

Stejně tak bych rád připomněl, že toto ocenění patří i těm, bez jejichž mnohostranné podpory a pochopení bych si svoji existenci nedokázal představit. Mám na mysli hlavně ty, kteří mě doma čekají: moji manželku Silvii a moji maminku.

Máte i jinou zpětnou vazbu od studentů? Např. v hojné účasti na výuce?

Vysoká účast na přednáškách samozřejmě potěší, ale chápu, že například koncem semestru bude posluchárna poněkud „prosvětlenější“, a to ne kvůli antipatii studentů vůči biologickým vědám, ale kvůli přípravě na pitvy, popitevák a další „neodkladné stavy“ ve studentském životě (úsměv). Za důležitější zpětnou vazbu považuji přímý kontakt se studenty. Radost mám např. z „dotěrných otázek“ položených během výuky a týkajících se probíraného učiva. Svědčí totiž o tom, že student si pod lavicí nečte Harryho Pottera ani nepíše zamilovanou SMSku (úsměv), ale že ho mé povídání něčím zaujalo. Potěší mě také maily již hotových absolventů, kteří vám jednoho krásného dne napíšou třeba: „Rádi vzpomínáme na přednášky z biologie, bavilo nás to.“ ... a někdy také připojí pozvánku na svatbu anebo sdělí, kolikátý potomek se jim už narodil.

Čím si svoji oblíbenost u studentů vysvětlujete a jaké je vaše „know-how“ na to stát se Učitelem roku – můžete něčím inspirovat ostatní kolegy?

Třeba je to tím, že spíš já mám štěstí na studenty... (úsměv). Opravdu si myslím, že obecenstvo v motolských posluchárnách je v tom dobrém slova smyslu o hodně jiné než obecenstvo na jiných fakultách. Je to zřejmě dáno nejen efektivním výběrem při přijímacích zkouškách, ale také tím, že mezi našimi studenty převažují „srdcaři“, kteří vědí, co chtějí dělat, a mají ke studiu i ke své budoucí práci svůj osobní pozitivní vztah. Nejsem si jist, zda bych třeba na přírodovědecké fakultě podobnou anketu vyhrál.

A pokud se týče toho „know-how“... to je těžké. Každý genetik vám potvrdí, že lidská populace je – až na jednovaječná dvojčata (a kdoví jestli) – velice variabilní, a proto se bojím, že nějaký univerzální recept na „učitele roku“ neexistuje. Pokud bych měl adresovat případným adeptům nějakou hodně obecnou radu, vypůjčím si často citovaný výrok Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jinými slovy, každý pedagog by měl být sám sebou. Snaha, mnohdy křečovitá, o nějaké „napodobování vzorů“ vyznívá většinou do ztracena. Druhá věc, které jsem si u svých pedagogů i kolegů vážil, je pokora a z ní pramenící umění říci na otázku studenta slovo „nevím“.

Nelitoval jste někdy toho, že jste se stal pedagogem na 2. LF? V jaké profesi bychom vás pravděpodobně nalezli, kdybyste se nestal genetikem?

Odpovím údajem ze svého curricula: Na naši fakultu jsem nastoupil hned po ukončení postgraduálních studií v roce 1994 a nyní zde „kroutím“ 24. rok. Patřím k těm nepočetným „exotům“, kteří od závěru studentských let setrvávají už téměř čtvrtstoletí na stejném pracovišti. Takže odpověď je jasná – „litování“ se zatím nekonalo a předpokládám, že se ani konat nebude (úsměv). Napadá mě závěr písně „Kamarádi“ od Jiřího Suchého: „A zatím kolem běžel čas/ a mě unikly souvislosti/ no, nedivte se, prosím vás/ v takový krásný společnosti.“

Samozřejmě, že jsem se občas „ptal cest“, jak říká prof. Halík, a představoval si, jaké by to bylo, kdybych se z nějakých důvodů nemohl stát genetikem. Možná byste mě viděli někde pobíhat s geologickým kladívkem v ruce (geologie byla povoláním mého otce, který o ní uměl fascinujícím způsobem vyprávět). Jako věřící člověk bych ale spíše uvažoval o studiu teologie a pak bych se snažil uplatnit v tomto směru třeba jako trvalý jáhen. Hodně mě oslovuje zejména duchovní péče o seniory, kteří jsou podle mého v naší společnosti preferující úspěch, zábavu a konzumní způsob života těmi nejzanedbávanějšími.

Nějaký vzkaz pro studenty na závěr?

Je mi s vámi krásně. Děkuji!

Vydáno: 10. 7. 2018 / Odpovědná osoba: Mgr. Ing. Tereza Kůstková