Rozhovor s fakultním fotografem Michalem Hladíkem o fotografování společenských akcí a fotografování do vlastní paměti
S fakultním fotografem Michalem Hladíkem o fotografování společenských akcí a fotografování do vlastní paměti
Co je pro tebe na plese fotograficky zajímavé? Je něco, co se zvlášť snažíš zachytit?
Vždy je důležité, aby fotografie měly atmosféru a náladu dané akce. Aby nebyly jenom popisné, musíš se uvést do souladu s náladou, která tam panuje, musíš být schopen rezonovat. Potom nemusíš ani hledat, situace se nabízejí samy. Už dlouho říkám, že fotograf neprodává dovednost fotografovat, ale svoji citlivost. Právě touto citlivostí se také liší rukopisy různých fotografů.
V čem spočívá technická náročnost focení pohybujících se lidí v uměle osvětlených prostorách a jak se s ní vypořádáváš?
To jsou dva problémy: nízká hladina osvětlení a barva umělého světla, zvlášť když se začnou míchat různě barevné zdroje. Oboje je ale v dnešní digitální době lehko řešitelné díky dokonalosti techniky.
S nízkou hladinou světla mám docela zkušenosti, protože mě nějakých dvacet pět let živila mimo jiné divadelní fotografie. Musíš si uvědomit, že pamatuji dvě desetiletí focení na film. Citlivosti materiálů byly daleko nižší než u dnešních digitálů, o komplikaci s barevným fotografováním na klasické materiály ani nemluvě. Po téhle průpravě tě už moc světelných situací nezaskočí. Takže z tohoto pohledu je na plese světla habaděj.
Nemrzí tě někdy, žes sice zachytil nějaký vzrušující okamžik, ale sám ses ho neúčastnil?
To mne mrzí už mnoho let, a nemusí to být zrovna jen vzrušující okamžik, takový pocit se týká i běžných chvil. Fotografování prostě odděluje od prožívání, respektive prožíváš trochu jinak. Jako fotograf – pokud nefotíš jen tak, abys to pak ukázal kamarádům s nějakým komentářem – jsi vždycky pozorovatel a tak trochu číháš. Je to lov, jsi tak psychicky nastaven. Intenzivně mi to začalo vadit někdy po čtyřicítce a dnes už fotím i na dovolené jen výjimečně. Raději se jen dívám. Ale ta deformace v hlavě trvá, takže vlastně fotím, aniž používám přístroj. Do paměti. Pak nemusíš sedět u počítače, lehneš si třeba na gauč a přehráváš si fotografie znovu v hlavě. Co zapomeneš, asi nestálo za to. Fotografování bez přístrojů má tedy jenom samé výhody.
Jsou nějaké konvence, jak by se měl fotograf chovat na společenských akcích typu ples, například nemotat se mezi tanečníky a podobně?
To je složité. Když se nevnoříš mezi lidi, neuděláš dobré fotografie, jen popis. Pro dobré fotografie musíš být ve všech směrech blízko. Takže jako fotograf se trochu motat a možná i rušit musíš. Podstatné je, aby ses nechoval jako slon v porcelánu. Vždycky pomůže oční kontakt, drobné gesto, kterým naznačíš, že se omlouváš nebo děkuješ. Nemívám konflikty. Ale jsem si vědom, že jsem jistým způsobem vetřelec, a že pokud mi někdo naznačí nebo řekne, že nechce být fotografován, tak ho nefotím. Když jsem byl mladší, byl jsem vždy slušný, ale je jasné, že jsem byl dravější. Dnes si často v některých situacích připadám v roli fotografa až nepatřičně. Ale to k té profesi prostě patří. Je to dobrá škola sebeovládání.
Které focení na fakultě tě dosud nejvíc bavilo a proč?
Bezvadná byla loňská Vědecká konference. Tady byla cítit atmosféra radosti a pospolitosti, v takové situaci se dobře fotí, pořád se něco děje. Uvidíme, třeba bude letošní ples také tak příjemný.
Titulní fotografie:
Linda Kriegerbecková.
Michal Hladík je fotografický autodidakt, po střední škole a dvouleté povinné vojenské službě pracoval do roku 1990 nejdříve v Dětském kardiocentru prof. Šamánka, pak ve fotolaboratoři Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Jeho současné působení na fakultě je tedy návratem po osmadvaceti letech. V dlouhém mezičase pracoval jako volný fotograf. Spolupracoval s českými filmovými dokumentaristy sdruženými v Nadaci Film a sociologie (Pavel Koutecký, Helena Třeštíková, Ivan Vojnár ad.), pracoval a spolupracoval s novinami a časopisy (Respekt, Týden, Prostor aj.), fotografuje divadlo (především Kašpar v Divadle v Celetné), na různých projektech spolupracuje s kunsthistoriky i různými vědeckými institucemi (např. od r. 2001 digitalizuje historické herbáře pro Botanický ústav AV ČR, v r. 2005 fotografoval české památky na území USA v rámci projektu MZV ČR atp.), úzce několik let jako fotograf spolupracoval s českou umělkyní Kateřinou Šedou na jejích akcích doma i v zahraničí (2008–2015), s výtvarnicí Dagmar Urbánkovou pracoval na dětských knížkách pro vydavatelství Baobab. Šest let (2002–2008) byl odborným asistentem v ateliéru fotografie VŠUP v Praze, spoluorganizoval a jako kurátor spolupracoval na několika výstavách, jako fotograf nebo fotoeditor je podepsán pod několika publikacemi. V současnosti je fotografem 2. lékařské fakulty.
Zajímá se o psychologii a posledních několik let pracuje na tom, aby se stal dobrým včelařem.
