Doc. Kolář

Štítky

Doc. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D.

Většina článků o docentu Kolářovi začíná výčtem mnoha jmen slavných osobností z řad sportovců nebo politiků, mezi kterými je právě pan docent pojítkem. Ani já jsem původně nechtěl začít jinak. Po chvíli strávené v jeho společnosti ho ale nechci představit jako „toho, kdo léčí Klause, Havla, Šebrleho, Neumannovou...“, ale jako neuvěřitelně šarmantního, charismatického, klidného a příjemného člověka, který má velký dar pozorovat a vnímat svět kolem sebe a souvislosti v lidském těle. Tento dar dokonale uplatnil právě ve svém oboru, kterým je rehabilitace.
 
Docent Pavel Kolář (1963) je bez nadsázky jeden z nejuznávanějších fyzioterapeutů na světě. Zaměřuje se především na pohybovou patologii dětí. „Proto jsem poslední dobou omezil cesty se sportovci, odmítl finančně lukrativní nabídky, abych s některými dlouhodobě pobýval ve světě, a stejně tak odmítl i založení privátní praxe. Pro mne je velmi důležité pracovat v nemocnici – to mi dává zkušenosti, které bych jinde nezískal.“
 
Je skvělé, že právě takovouto osobností se může pochlubit 2. lékařská fakulta, na které pan docent působí jako přednosta Kliniky rehabilitace a v současné době i jako proděkan pro bakalářská studia a navazující magisterské studium.
 
Po vystudování oboru Rehabilitace na FTVS UK nastoupil v roce 1987 na Kliniku rehabilitace FN Motol. Jejím přednostou se stal v roce 1999. Je ženatý, má ženu Michaelu, 2 syny a dceru.

 
Pane docente, viděl jsem vás rehabilitovat některé pacienty – zatlačil jste jim na nohu, a jim se uvolnila kontraktura v zádových svalech. Přiznejte, co je v tom za čáry? 
Snažím se, aby to nebylo vysvětlováno přes čáry a magii. Vycházím z toho, že aferentní vstupy z jednotlivých oblastí organismu jsou vždy zpracovány v rámci vlastní modality, tj. optické, akustické, prorpioceptivní, kožní atd., ale také jsou integrovány ve funkci motorické. Znamená to, že naše oči, dechové svaly, jazyk atd. neslouží pouze funkci jim dominantně určené, ale podílejí se také na funkci posturální a lokomoční. Velmi názorně je to vidět při sportovních výkonech, kdy je potřeba maximální síly. Například tenista, aby provedl úder potřebnou silou, provede pohyb končetinou, ale ta je spojena s grimasou, pohybem jazyka ve směru úderu, otočením očí, heknutím či zastavením dechu ve prospěch stabilizace trupu, nastavením druhostranné končetiny do protilehlé polohy atd. Tyto holistické funkční souvislosti v řídicích funkcích jsou součástí posturálního vývoje dítěte a z něho byly také pochopeny. Je možné je využít při ovlivňování funkční patologie hybného systému.
 
Můžete přiblížit způsob, jakým jej ovlivňujete?
Snažím se vidět a ovlivňovat poruchy přes popsané funkční souvislosti. Ty nám vysvětlují, proč je přes pohyb očí možné ovlivnit dechovou funkci, proč se při změně držení ruky mění dechový stereotyp, proč aplikace jehly do jednoho bodu má funkční důsledky na zcela vzdáleném místě organismu, včetně oblastí viscerálních, proč interní porucha nemá reflexní odezvu pouze v odpovídajícím segmentu, ale i na zcela vzdálených místech a v různých aferentních modalitách, jako jsou hyperalgické zóny na kůži, změny dermografismu, lokální tonusové změny ve svalech, blokády kloubů a řadu dalších jevů. Také se snažím do léčebných postupů implantovat fakt, že lidský život probíhá za konkrétních podmínek biologických, psychologických, sociálně psychologických, materiálně ekonomických a ekologických. Onemocnění a úrazy není proto možné spatřovat izolovaně, ale vždy je zařazovat i do kontextu těchto vztahů, neboť procesy léčby a rehabilitace jsou jimi zásadně ovlivněny.
 
Dá se tohoto konceptu zařadit třeba akupresura?
Akupresura a potažmo i akupunktura mají v medicíně jistě také své místo. Je to však tzv. „tradiční medicína“, která vznikala v době, kdy se ještě nevědělo ani o tom, že vůbec existuje mozek. Z těchto důvodů je vysvětlování terapeutického vlivu archaické a v současné medicíně těžko uspěje. Hypoteticky lze vysvětlit efekt řady těchto alternativních postupů právě přes centrální „programy“, které jsou u člověka geneticky determinované a objevují se v průběhu zrání mozku.
 
Máte představu, jak se bude obor rehabilitace dále vyvíjet?
V současné době existuje určitá debata, zda rehabilitace patří spíše do oblasti sociální, pracovní a pedagogické – tedy integrace pacienta s dysabilitou a hendikepem do společnosti, nebo spíše medicínské. Myslím, že se proto bude muset trochu změnit doktorské vzdělávání. Obor je příliš široký a nelze jej obsáhnout jedním odborníkem. Také se bude v léčebné rehabilitaci uplatňovat stále více techniky. Doufám také, že v důsledku rozvoje diagnostické techniky se bude více dařit tento obor obhájit ve smyslu „evidence-based medicine“.
 
Mají v oboru i nadále místo rehabilitační lékaři?
Myslím, že rehabilitační lékař má jistě své místo. Bohužel ale současný systém doktorského vzdělávání neprodukuje dostatek takových kvalitních lékařů – je třeba, aby se rehabilitační lékaři v oboru víc prosadili, rozšířili třeba i svou publikační a vědeckou činnost.
 
Jste velice úspěšný člověk. Můžete jmenovat úspěchy, kterých si považujete nejvíce?
Často jsem rád i za drobné dílčí úspěchy – teď aktuálně třeba za to, že se mi podařilo dát dohromady knihu, která zrovna vychází a stála mě opravdu mnoho času a energie. Jsem rád, že do určité míry se mi podařilo nastavit koncept zdejší Rehabilitační kliniky, která je ojedinělá tím, že integruje více lékařských směrů, nastavuje lepší mezioborovou komunikaci mezi lékaři různých specializací.
 
Co plánujete do budoucna?
Rád bych dál rozvíjel nastolenou koncepci dynamické neuromuskulární stabilizace, což je koncept, který jsme vytvořili na naší klinice. Dále bych chtěl více energie věnovat vědě a výzkumu – doufám, že plody by to mohlo přinést tak do tří let. Tuto oblast jsem v minulosti totiž trochu podcenil. Sám se taky musím ještě učit. Dnes nestačí mít nápad a naměřit hodnoty, ale je důležité i vědět, jak ten nápad správně „prodat“ a třeba opublikovat.

 
Léčíte mnoho známých osobností české republiky – prezidenty, sportovce. Jací jsou tito „VIP“ pacienti?
To je velmi individuální, ale je to trochu jiné, než léčit „standardního“ pacienta. Někdy je to komplikované, často musíte pracovat pod mediálním tlakem. Je proto důležité se chovat zcela přirozeně, neuvažovat o tom, že by to mohlo přinést nějaký benefit. Musíte to brát jako práci s jakýmkoli jiným pacientem a držet se podstaty věci, kterou je snaha pomoci jinému člověku – vašemu pacientovi.
 
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
No, je dost naplněný. Začíná kolem šesté, kdy už buď chodí pacienti, nebo se věnuji administrativě, účastním se vizit na odděleních, kde probíráme každého pacienta individuálně, dost obsáhlá je také výuka nebo schůze a administrativa spojená s proděkanskou činností nebo činností přednosty. Většinou mám den naplánovaný po minutách až do večera. Takže se rozhodně nenudím...
 
Kolik hodin denně spíte?
Většinou tak 4 až 5 hodin. O víkendu si to pak dospím . Pokud tedy nemám nějaké kurzy nebo nejezdím někde se sportovci, což je ale spíše odpočinek ve srovnání s pracovním dnem.
 
Jak trávíte svůj volný čas?
Někdy si jdu zasportovat, někdy si zajdu na pivo a někdy jen lenoším .

 
Je pravda, že umíte ovládat všechny svaly svého těla?
Takto bych to neřekl. Osobně mám asi určitou výhodu v tom, že jsem dělal gymnastiku – tím se člověk naučí zapínat a relaxovat svaly v různých variacích – to se snažíme učit i v rámci některých rehabilitačních technik. K tomu je důležité, aby člověk v rámci prevence řady obtíží uměl vnímat své tělesné schéma. Snažím se dostat do povědomí lidí, že stejně intenzivně, jak se někteří věnují joggingu nebo chození do fitness center, by se měli věnovat i relaxaci. Málokdo se umí v tom správném slova smyslu uvolnit, navodit správný dechový stereotyp, vnímat sám sebe, své vlastní tělo... Je třeba se umět a uvolnit třeba i v průběhu pohybu. Když se podíváte třeba na Tigera Woodse nebo Rogera Federera – v jejich pohybu je obrovská síla, ale ten pohyb je zároveň uvolněný a s vynaložením minima energie. Dosáhnout toho není jen otázkou rehabilitace, ale souvisí to i s kulturními a estetickými vlivy.

 
A co by chtěl dosáhnout Pavel Kolář jako proděkan?
Chtěl bych, aby nemedicínská studia získala určitou autoritu, aby měla svou silnou pozici nejen na fakultě ale i vně, aby produkovala kvalitní absolventy. Není v plánu přidávat další studijní obory, ale aby ty obory, které už jsou, měly stále rostoucí kvalitu.
 
Máte nějaké heslo, podle kterého se v životě řídíte?
Důležité je mít v životě určitou vizi a směr a z něj nesmíte ustoupit. Z těchto důvodů je také důležité umět se v životě někdy zastavit. Člověk je většinou tažen tím, co musí vyřešit, udělat, a pak ho to odtáhne někam, kam třeba vůbec nechtěl. Je dobré si najít chvilku na sebereflexi a zeptat se sám sebe, zda tam vůbec chce jít a hlavně, proč tam chce jít.
 
Máte nějaké poselství na závěr?
Přeji vám, ať najdete cestu, která vám dá dobrý pocit, když budete bilancovat svůj život.
 
Děkuji za rozhovor!
-md-
 
Ještě tip na závěr: Chcete-li si přečíst, poslechnout nebo shlédnout další rozhovory s panem docentem, nebo se vám prostě jen líbí jeho práce a postoje, můžete se stát fanoušky na facebooku. Fanouškovskou stránku založenou samotnými studenty naleznete snadno pod odkazem „Doc. PaedDr. Pavel Kolář“.

Vytvořeno: 22. 3. 2010 / Upraveno: 13. 6. 2022 / MUDr. Jana Djakow