Peter Ďurec studuje 5. ročník Všeobecného lékařství, a zároveň se aktivně věnuje atletice – běhu na delší tratě. Několikrát vyhrál mistrovství Slovenska. Rozhovor připravil Ondřej Lukáč.
Mohl bys na úvod popsat své soutěžní disciplíny?
Těch disciplín je poněkud více. Vždy se jedná o běh: 1 500 m, 3 000 m, 5 000 m, rád bych letos zkusil i 10 000 m, a v neposlední řadě běhám „přespoláky“. Dříve jsem zkoušel i krátké tratě, ale nikam jsem to v nich nedotáhnul, protože jsem neměl dostatečně rychlé reflexy, a tak jsem se postupně dopracoval v dorosteneckém věku k delším tratím.
Lákalo by tě vyzkoušet si maraton?
To asi až v hodně daleké budoucnosti. V tuhle chvíli mě to příliš neláká. Pokud je chce člověk zaběhnout v nějaké kvalitě, tak si může dovolit absolvovat jen dva až tři do roka, protože tě to prostě naprosto fyzicky zničí. A mě spíše těší si častěji zaběhnout kratší vytrvalecký závod než jednou za půl roku se vyhecovat a dát si maraton. Neholduji tak ani těm pověstným městským maratonům a půlmaratonům, i když těm pražským (maratonu i půlmaratonu) jsem se nevyhnul, ale pouze ve štafetě za motolský tým AC Ploché Nohy. Letos jsme na maratonské štafetě dokonce vyhráli i celkově, nejen mezi zdravotníky, kteří mají na maratonské štafetě vlastní kategorii. Běželi jsme ve složení Marek Lekeš, Jan Pokorný, Barbora Jíšová a já.
Jak dlouho ti trvá po takovém závodě se dát dohromady, aby ses zase mohl naplno věnovat škole?
Do týdne jsem po vytrvaleckém závodě v pohodě a mohu běžet znovu. Po samotném závodě samozřejmě hned k učení nezasednu, ale po cestě vlakem tam a zpátky beztak není co dělat, takže mám dost času se na věci do školy v klidu podívat. Letos jsem se snažil si i v létě udělat do školy nějaký náskok. Hodně jsem toho ovšem zase zapomněl.
V jedné reportáži ze závodu jsi popisoval, že jsi na závod vyrazil ihned po zkoušce...
Ano, to bylo po zobrazovacích metodách. Byl to ve čtvrťáku náš první blok. Už na zkoušku jsem vyrazil se zabalenou taškou a druhý den jsem už závodil. Většinou byl ale průběh opačný – po závodě jsem se musel okamžitě přepnout na blížící se zkoušku. Měl jsem s tím trochu problémy a zkoušku ze stomatologie jsem musel opakovat. Na závodišti přece jen nepanuje zrovna učení nakloněná atmosféra, a tak není snadné se soustředit. Na druhou stranu nemám potřebu každý závod vydatně zapít. Ono to ani mezi vrcholovými sportovci není zas až tak běžné...
Myslíš, že bys mohl sumarizovat své úspěchy, jichž jsi během studia medicíny dosáhl?
Vyhrál jsem mistrovství Slovenska tento rok v hale na 3 000 m a 1 500 m a venku na tratích 1 500 m a 5 000 m. Na této své nejdelší trati jsem v Lucembursku dosáhl i osobního rekordu 14:16.55, čehož si velmi vážím. Z roku 2014 mám slovenský titul na 1 500 m venku, v roce 2015 jsem vyhrál MSR na 3 000 m v hale. V letech 2014–2015 jsem vítězil na Slovensku v přespolních bězích (většinou okolo 10 km), v této disciplíně jsem se následně účastnil mistrovství Evropy a letos jsem reprezentoval Slovensko a naši univerzitu na Akademickém mistrovství světa, kde ovšem byla i poněkud menší konkurence, jelikož se nezúčastnilo tolik afrických běžců. Skončil jsem na 37. místě.
A na mistrovstvích Slovenska závodíš s profesionálními sportovci?
Většina pracuje a přitom dělá atletiku. Na Slovensku bys nenašel profesionálního vytrvalce, ani z řad armádních sportovců. Upřímně za takové výkony bych si třeba já osobně ani nedokázal představit, že bych seriózní plat pobíral, vezmeme-li si, že na limit pro kvalifikaci na mistrovství Evropy na „pětce“ mi stále chybí půl minuty, tak to vskutku nejsou žádné ohromující výkony. Někteří jsou studenti jako já. Další medik tam mezi námi zatím není, ale občas potkávám jednoho kardiochirurga z nemocnice, ve které jsem byl na praxi, který to má však vyloženě jako koníček.
Když už jsme u praxí, jak se ti daří je skloubit s letní přípravou?
V létě jsou spíše závody, kterých se účastním, příprava probíhá na jaře. Jednou jsem zkusil jít na letní soustředění, ale mělo to převážně rekonvalescenční charakter, kdy jsme jezdili na kole. Přes léto využívám toho, že mám více času, a mohu tak trénovat v klidu i dopoledne bez toho, abych musel uhánět do školy. Co se týče praxí, musel jsem se z praxe jednou uvolnit, abych mohl zaběhnout závod v Lucembursku. Následující týden jsem si to nahradil.
Máš vlastního trenéra?
Ano, trénuje mě Jan Pernica na Strahově. Jsem u něj od té doby, co jsem nastoupil na naši fakultu.
Už v době, kdy sis dával přihlášku, jsi plánoval, že to takto propojíš?
Ano, já jsem byl už ze střední zvyklý na to, že mám nabitý program. Navštěvoval jsem poměrně náročné dvojjazyčné gymnázium, takže už tam jsem přivyknul režimu škola-trénink-škola. V Praze pochopitelně přibyly i takové povinnosti jako uvařit si, vyprat si, ale zvládnout se to dá. Krizové byly první a třetí ročník. Přiznávám, že v prváku jsem školu „hrotil“ o něco více a negativně se to na závodech projevilo. Na druhou stranu jsem měl samé jedničky. V létě jsem ale tenkrát stihnul i něco potrénovat a napravit si následně sportovní reputaci. Ve třeťáku mi dala patologie dost zabrat. Dokonce jsem musel jít na druhý termín, a tak šel běh na chvíli stranou. Nakonec jsem to ale zvládnul.
Jak vypadá tvoje denní tréninková dávka?
Trénuji každý den, ale jednou týdně si dávám volno. V průměru uběhnu za týden asi 100 až 120 km, k tomuto číslu jsem se ale dopracoval až během vysokoškolského studia. Chodím běhat hlavní trénink odpoledne, ale někdy jedu běhat i ráno před školou a snídaní. Moc dobře nespím, a tak čas raději účelně využiju a pospím si pak po obědě. Cvičím i kompenzační cvičení, které mi ukázal fyzioterapeut a člen našeho vítězného týmu z maratonské štafety Marek Lekeš z motolské Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství.
Já se mohl o tvé úžasné kondici jednou přesvědčit i osobně, když jsme šli společně na výuku ve 4. patře a ty jsi najednou z –2. vyrazil po schodech...
Já se v Motole zásadně přesouvám bez výtahů. Jednak jsou pomalejší než já, jelikož si je lidé zastavují v každém patře, a za druhé to beru i tak, že výtahy jsou tu hlavně pro pacienty a lidi, co je skutečně potřebují. Přiznávám však, že občas po ranním tréninku se i já nechám vyvézt.
Lákalo tě někdy věnovat se čistě atletice?
Nelákalo, vždy jsem si uvědomoval, že být sportovcem je kariéra na půl života, a pak se člověk musí rozhlížet, co dělat dál. Přišlo mi to jako příliš úzká volba – samozřejmě bych pak mohl dělat trenéra, ale to bych byl vždy co do profesních úspěchů až přehnaně závislý na talentu, a hlavně píli svých svěřenců a kdybych na ně neměl štěstí, tak bych nebyl profesně úspěšný.
Stíháš kromě sportu a medicíny i něco dalšího?
Ne, už nic dalšího nestíhám.
Ale dříve jsi se prý intenzivně zajímal o geografii...
Tam šlo spíše o to, že mi to až podivuhodně snadno lezlo do hlavy. Teď už to samozřejmě nedám dohromady, ale na střední bych ti dokázal vyjmenovat všechny státy i s hlavními městy. Rád jsem prostě cestoval prstem po mapě a přitom jsem vstřebával všechny různé informace. Podobně mi pak šla v prváku i anatomie.
A kolik jsi toho procestoval osobně díky závodění?
Zatím spíše po Evropě – Itálie, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Rakousko... Mimo Evropu jsem se zatím ještě nevypravil (ono to je přeci jen dosti obtížné, prosadit se ve světové konkurenci), ale s IFMSA jsem se vydal na výzkumnou stáž do Kanady, kde jsem analyzoval data z mikročipové technologie.
Jak se vlastně vyvinulo tvé rozhodnutí jít studovat medicínu?
Vždy mě bavily přírodní vědy a medicína mi přišla jako obor, kde je velmi široké uplatnění, a navíc si člověk může vždy vybrat mezi klinikou a výzkumem. Jelikož jsem u medicíny chtěl ještě dále trénovat a závodit, tak jsem se rozhodl pro Prahu, kde jsou dobré podmínky pro atletický trénink, a navíc má naše fakulta skvělou pověst. V podstatě se jednalo o kompromis mezi sportem a studiem a musím říct, že jsem přijímací komisi v čele s tehdejším děkanem Hrušákem tímto zdůvodněním dost rozesmál...
Náš ročník tě mimo závodění má asi zafixovaného i jako člověka, který s oblibou kladl na přednáškách zapeklité dotazy.
Jsem zvídavý člověk a nerad jen pasivně naslouchám. Pokud už jsem tedy vyrazil na přednášku, tak jsem si z ní chtěl odnést i něco navíc. Občas to mohly být otázky trochu od věci nebo odpověď na ně byla až příliš jednoduchá, ale já bych si přednášky asi nedokázal jen tak odsedět.
A už tě zaujal nějaký konkrétní obor?
Rád bych ve své praxi pracoval se sportovci a jako vhodný obor se mi zdá ortopedie, popřípadě sportovní medicína jako nadstavba, ale uvidíme, co přinese pátý ročník. Stoprocentně ovšem mohu říct, že sportovní medicína pro mě byla jedním z nejlepších předmětů na škole. Hodně jsem si z toho odnesl i do svého tréninku, a zároveň si myslím, že to byl pro každého z nás užitečný předmět. Přeci jen vztah mnoha lékařů ke sportu je poněkud macešský, a pokud má pacient nějaké obtíže, tak mu ho raději zcela zakážou, než aby se pokoušeli nad situací v klidu zamyslet a najít třeba nějakou vhodnou alternativu. Řada lékařů navíc stále podceňuje vliv pravidelného pohybu na prognózu pacienta. Určitě by mě však bavil i výzkum. Nejdůležitější pro mě v každém případě bude, aby moje práce byla různorodá a abych nezapadl do rutiny. Osobně bych i nyní během výuky ocenil větší pestrost a interaktivnější výuku.
Jaké máš do budoucna atletické cíle?
V tuto chvíli je mým hlavním cílem letošní mistrovství Evropy v přespolním běhu, které bude v prosinci v Itálii. Vyhrát je sice mimo mé možnosti, ale rád bych se pohyboval v první polovině startovního pole, přičemž startuje okolo osmdesáti běžců. V první řadě se ovšem musím kvalifikovat... Bude se to odehrávat v Šamoríně, kde už se konalo i naše domácí mistrovství, které jsem vyhrál navzdory tomu, že jsem během závodu zabloudil (takže teď už mám snad trať zmapovanou). Příští rok se bude konat mistrovství Evropy v crossu právě v Šamoríně, kam bych se chtěl dostat a dobře se umístit.
Na jak dlouho ještě plánuješ sportovní kariéru?
Zatím uvažuji pouze v mantinelech našeho studia, ačkoli i tady je otázka, jak moc mi dají zabrat státnice v příštím ročníku. Potom si myslím, že už to nebude mít valný smysl, protože mě budou čekat noční, víkendové služby atd. Pro mě je při sportu nejdůležitější vidět nějaký vývoj. Dosahovat lepších a lepších výkonů, a jakmile toto nebude možné, tak už by mě to asi ani netěšilo a raději skončím.
Rozhovor, který připravil Ondřej Lukáč, uveřejňujeme v rámci spolupráce s redakcí Motoláku.
