Být v živém styku se současností

Štítky

Se Štěpánkou Čapkovou o jejím otci Ctiradu Johnovi

MUDr. Štěpánka Čapková
je primářkou Dermatologického oddělení
pro děti ve FN Motol.
Fotografie na této stránce: Archiv Š. Č.

V pátek 12. října odešel prof. MUDr. Ctirad John, DrSc. (1920–2018), jenž patřil k nejvýznamnějším představitelům imunologie a mikrobiologie. Věnoval se studiu brucelózy, později např. principům depotní imunizace a imunomodulaci. Obdržel řadu cen, naposledy byl pasován na Rytíře lékařského stavu (2006). Přednášel na 1. lékařské fakultě, celý život působil v jejím Mikrobiologickém a imunologickém ústavu. Připravili jsme rozhovor s jeho dcerou MUDr. Štěpánkou Čapkovou, která je primářkou Dermatologického oddělení pro děti ve FN Motol.


Jak vzpomínáte na svého tatínka v době svého dětství?

Mé nejranější vzpomínky se vážou k období, kdy ještě nebyl na světě můj bratr a měla jsem otce „jen pro sebe“ vždy v sobotu odpoledne. Dopoledne ještě rodiče chodili do práce a odpoledne maminka uklízela a vařila. Mne otec vodil buď do parku na Karlově náměstí, nebo ještě častěji na Žofín.

Často tam vjel tatraplán Vítězslava Nezvala, aby na hřiště přivezl jeho syna Roberta; byl mladší než já a častokrát jsme se přetahovali o kyblíčky a lopatičky na pískovišti. I pro otce byl Žofín zřejmě magickým místem, nyní, když chodím do jeho opuštěného bytu, jsem našla v jeho psacím stole tuhle básničku:

Hned vedle Mánesa
Na ostrov bez hluku
Vodil jsem Štěpánku
něžně a za ruku.

Pěšiny plné batolat
Dřímal jim nedal spát
Nad nimi vztyčena
Bronzová paní Božena.

Přeludný opar Žofína
Hráli tam na mandolínu
Neruda v čamaře
si vedl Karolínu.

Sobotní žofínské procházky
Úděl všech tatínků
Prašpatně nahradit
houslovou maminku.

Ve svém předškolním a školním věku vzpomínám na tatínka spíše jako na velmi vážného pána, který všechny večery, a často i neděle, tráví za psacím stolem, stále něco studuje a ťuká na psacím stroji. Jakmile byl v pokoji u psacího stolu, nesměli jsme my děti na něho mluvit. To byl mnoho let nepsaný zákon.

Lépe bylo o prázdninách. Tatínek se narodil v Číčenicích do učitelské rodiny, později se všichni přestěhovali do Vodňan a v období jeho dospívání do Písku. Říkal o sobě, že je globální Jihočech a že jižní Čechy jsou jeho zemí milovanou, zamyšlenou. Každé prázdniny nás proto vozil do Písku, kde žil jeho otec, můj dědeček, a odsud jsme jako děti (i s maminkou, která také pocházela z jižních Čech) vyráželi na dlouhé výlety stařičkým spartakem.

Tatínek špatně řídil a stále při tom vzpomínal na své mládí a vykládal historky. Oblíbená byla ta, kterou jsme slýchávali za prázdniny mnohokrát. Rodiče spolu vážně chodili od svých osmnácti let, byli spolužáci z gymnázia. Jejich schůzky vypadaly tak, že maminka na kole vyjela z Bavorova, kde bydlela s rodiči, a otec, také na kole, vyrazil ve stejnou přesně určenou hodinu z Vodňan. Setkali se v půli cesty, v lese u Drahonic. Když jsme k tomuto místu v autě dojížděli my, významně jsme se s bratrem usmívali a šeptali si: „Táta s mámou zase jedou jihnout“.

Váš tatínek byl člověk, jakým se říká renesanční: vedle lékařské vědy a biologie umělecky tvořil, psal, v mládí se věnoval divadlu, zajímal se o literaturu, umění. Jaký vliv měla jeho osobnost na vás?

Otcovým zájmem o divadlo, literaturu, vážnou hudbu, malířství a sochařství žila celá rodina. Vliv na to mělo i povolání mé maminky, celý život pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon. Každou neděli odpoledne se konala „povinná“ návštěva nějaké výstavy, nejčastěji v Mánesu. To jsem později přenesla i do své rodiny. Když jsem byla na základní škole, otec mi vybíral ke čtení především klasickou naši i zahraniční literaturu; tehdy bylo více času i na čtení „tlustých“ románů. Někdy jsem možná četla některá díla trochu předčasně. Vzpomínám si například na školní besedu s Františkem Hrubínem, byli jsme v osmé třídě, a samozřejmě dotazy žádné. Třídní učitelka věděla, že jsem velká čtenářka, tak mne vybídla. Očekávala zřejmě, že se budu vyptávat například na Špalíček veršů a pohádek, ale já zrovna četla Zlatou renetu. Tak mne zajímaly intimní podrobnosti jedné noci mileneckého vztahu hlavního hrdiny, intelektuálně založeného knihovníka. Stále vidím, jak se paní učitelka červenala.

Otec v mládí režíroval ochotnické divadlo a divadlo miloval celý život. Dobře věděl o všem, co se v Praze na divadelní scéně děje zajímavého, a to mne ovlivnilo nejvíce. Vodil nás nejen do „Národního“, ale hlavně do divadla Za Branou, Na Zábradlí, do Činoherního klubu, a když se podařilo získat lístky, tak i do Semaforu. Dlouho do noci jsme potom rozebírali výkony herců, dramaturgii a schopnosti příslušného režiséra.

Jste dětská dermatoložka. Vedl vás otec k medicíně? Byla to pro vás jednoznačná volba?

Jako dítěti se mi nesmírně líbila nedělní atmosféra a vůně Mikrobiologického ústavu na Albertově a zvuk stále běžících inkubátorů na živné půdy. Otec chodil odečítat probíhající pokusy i o víkendu a já ho moc ráda doprovázela. Chodili jsme spolu potom do blízké botanické zahrady a já si tehdy představovala, že tam budu pracovat s rostlinami v krásných sklenících. Měla jsem ráda na základní i střední škole biologii, a matematika mi vůbec nešla. K tomu se přidal zájem o psychologii dospívajícího děvčete, které se spíše chtělo vyznat samo v sobě. Takže z toho vyplynula medicína jaksi automaticky. Otec si byl vědom náročnosti studia a stále mne na to upozorňoval, ale nakonec mi mou volbu schválil.

Podobně jako Svatopluk Káš byl Ctirad John sběratelem medicínského humoru, některé knihy s touto tematikou dokonce připravil k vydání. Byl veselý i doma, v rodinném kruhu?

Ne, nebyl doma přímo veselý, spíše nás jen občas pobavil nějakou vtipnou historkou. Měl rád tichý, přemýšlivý, intelektuální humor. K tomu potřeboval publikum a dobrého souznícího partnera. Ocenili jsme to například při jeho vystoupení v Hovorech H s Miroslavem Horníčkem nebo v pořadu Na plovárně s Markem Ebenem.

Jak to vypadalo u vás doma v době, když byl váš otec vyloučen ze strany, protože vyjádřil obdiv k činu Jana Palacha, a odmítl veřejně odsoudit Chartu 77?

Otec vždy říkal, že cítí velký obdiv k filosofu a jednomu z mluvčích Charty 77 Ladislavu Hejdánkovi, který již na letních poválečných konferencích Akademické YMCY často hovořil o tom, že by mělo každému jít o „život v pravdě“. Myslím, že se právě v těchto vypjatých okamžicích držel této teze. Při prověrkách na otázku „Jak hodnotíte čin Jana Palacha?“ odpověděl: „Vážím si ho“. Z komunistické strany ho následně vyloučili.

Další těžkou chvílí byla situace, kdy si děkan fakulty otce zavolal a požádal ho, aby napsal dopis, ve kterém chartisty odsoudí. Mělo ho otisknout Rudé právo a byla objednána i televize. Otec se ani na chvíli nerozmýšlel, co udělá, ale nejprve svolal rodinu. Chtěl nás seznámit s tím, že dopis nenapíše. Byl si vědom možných důsledků i pro ostatní členy rodiny. Můj bratr Radek bez zaváhání souhlasil a my ostatní jsme se k němu přidali.

Listopad 1989 přišel, když bylo Ctiradu Johnovi sedmdesát let. Jak již ve stáří dokázal využít možností, které mu nabízel neomezený kontakt se svobodným světem?

V sedmdesáti letech můj tatínek zdaleka nebyl starý. Ještě i v devadesáti letech šlo o něm říci, že je „mladý stařík“. První, co udělal po sametové revoluci, bylo, že vyvezl své vnučky – mé dcery – do Itálie, protože ještě neviděly moře. Činnost svého srdce při tom dokonale prověřil na výletě v Římě výstupem na vrchol kopule Baziliky svatého Petra. Ještě jednu zahraniční cestu si otec mimořádně užil. Dva autobusy plné mikrobiologů se v září 1995 vypravily do Paříže na mezinárodní kolokvium „Vakcíny, jedno století po Louisi Pasteurovi“. Ústřední událostí této „pouti“ byla návštěva Pasteurova ústavu a Pasteurova muzea, kde v jeho kryptě mikrobiologové položili na desku Pasteurova hrobu kytici s československou trikolórou. Oba autobusy následně projížděly městem křížem krážem, aby všichni nasbírali co nejvíce impresí z historické i soudobé Paříže. Tam otec znovu omládl, protože Paříž miloval od svých gymnazijních let a žil tam jako stipendista francouzské vlády v roce 1961.

V době, kdy už sám necestoval, si užíval návštěv přátel doma ve svém bytě. Po Listopadu 1989 se hodně jeho kolegů a přátel buď vracelo z emigrace, nebo přijížděli do vlasti na časté návštěvy a nikdy nezapomněli za ním, do Trojanovy ulice, zajít.

Pro profesorský titul si mohl otec jít až po Listopadu 1989, v roce 1990. Od prosince 1989 vykonával řadu pedagogických, akademických a vědeckých funkcí; mimo jiné byl členem akademického senátu a členem vědecké rady 1. lékařské fakulty, vědeckých rad Mikrobiologického ústavu, Ústavu experimentální medicíny a Grantové agentury Akademie věd. V roce 1992 byl jmenován vládou České republiky členem předsednictva Grantové agentury ČR. Od roku 1994 byl členem České lékařské akademie.

Tatínek měl jednoduchý recept na dlouhý aktivní život: „Je třeba pěstovat účastenské stárnutí, to znamená být pořád v živém styku se současností.“

Vytvořeno: 20. 11. 2018 / Upraveno: 13. 6. 2022 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.