Jedním z nejvýraznějších momentů letošní Vědecké konference, respektive jejího doprovodného programu, bylo bezesporu divadelní představení Zvýrazněná medicína, jež se konalo ve čtvrtek 21. 4. odpoledne. Mně se dostalo té cti, že na tuto akci mohu napsat recenzi. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že jsem se k tomu dostal proto, že téměř všichni ostatní členové redakce se na představení přímo podíleli, ale já si takto radost zkazit nenechám už jenom proto, že bych bez této pobídky ono představení možná ani nenavštívil, což by byla obrovská chyba...
Přejděme ovšem k samotnému představení. Jak asi většina z vás ví, měli ho na svědomí především Pavel Tatíček (jenž ostatně stál i za velmi povedenou upoutávkou na samotnou konferenci), jemuž vydatně pomohli i další členové hereckého ansámblu. Hra popisovala rok studenta prváku Radka Drvoty (Pavel Tatíček), který bydlí na Kajetánce, a potkává tak spolužáky z celé naší fakulty, takže se nám dostává pohled i mezi kolegy z vyšších ročníků. Máme tu tedy Denisu (Danica Gemeľová) ze třetího ročníku, jež se drtí patolu, a Jardu z páťáku (v geniálně nonšalantním podání Štěpána Fojtů), jenž už je za vodou, a je tak vysmátý jako lázeňská veverka. Kaleidoskop spolubydlících na buňce pak doplňuje neodolatelně naivní student Matfyzu Ladislav (Miroslav Koblížek). Sám jsem už vystřídal několik spolubydlících ze všech možných oborů (i na ten Matfyz došlo), takže mi tento motiv byl poměrně blízký, ale mohu říct, že žádný z nich nebyl tak podporující jako právě „Ládínek“. A ano – i já jsem byl prošen, abych je protáhnul na pitvy...
Samotný Radek Drvota ovšem studuje medicínu spíše z donucení. Jeho rodiče jsou oba lékaři, a on je tak nucen pokračovat v rodinné tradici, sám ovšem spíše baží po dráze uměleckého fotografa. Vzhledem k tomu, že odeslal své fotografie k posouzení několika vystavovatelům, zoufale lapá po telefonu pokaždé, když se rozezvučí s neznámým číslem na displeji, v naději, že už přijde ono vysvobození v podobě prvního uměleckého úspěchu, jenž by mu umožnil opustit protivené studium. Sluší se vypíchnout, že ony telefonáty slouží jako velmi pěkná pojící stuha i zdroj zábavného running gagu, což vypovídá o vysoké úrovni scénáře. Pokud Tatíček v rozhovoru o průběhu jeho tvorby tvrdil, že vše vznikalo velmi organicky, spontánně a základ byl vytvořen za jeden večer, tak před všemi autory smekám. Vše totiž působí velmi kompaktně a neupoceně, žádná dějová linka nepřebývala jakoby přilepená navíc, naopak se všechny zvolna a logicky rozvíjely a postupně do sebe velmi hladce přecházely. Většina vtipů fungovala na výbornou a probouzela četné salvy smíchu. Nevzpomínám si rozhodně ani na jediný, jenž by zůstal trapně viset ve vzduchu.
Představení mě zaujalo i příjemně překvapilo, a to nejen účastí, ale i výkonem našich pedagogů – profesor Zámečník byl excelentní. Vysoko oceňuji jak herecké, tak tvůrčí schopnosti Andrey Šustrové a Pavla Tatíčka, který měl roli ztíženou sádrou a berlemi, přesto byl skvělý. Jsem rád, že mohu vést fakultu, kde studenti špičkově zvládají nejen medicínu, ale i zpěv, tanec, divadlo a řadu dalších disciplín. Prof. MUDr. Vladimír Komárek, CSc., děkan 2. LF UK
Někomu by se ústřední postava mohla zdát poměrně extrémní, ale mohu říct, že já jsem v prvním ročníku chodil s podobným člověkem do kruhu. Ten nakonec zalíbení v medicíně na rozdíl od Drvoty nenašel a v duchu alkoholových radovánek nakonec prosvištěl až do propadliště dějin 2. lékařské... Pro mě osobně tak hra získala i další motiv navrch a bylo svým způsobem příjemné i smutné si znovu projít povědomé chvíle s polozapomenutým kamarádem (téměř identická byla scéna přezkoušení kostí, kdy Radek i můj spolužák se na to úplně vykašlali, a nevěděli tak, která bije). Ostatně i postavu Denisy jsem poznal osobně a možná by mě ani příliš nepřekvapilo, kdyby i ona se nechala stíhat přízrakem smrtonosného profesora Zámečníka a nakonec hořekovala nad béčkem z patoly. Zelený je totiž strom medického života a posluchárny lékařských fakult jsou pestrou mozaikou všech možných osobností.
To mě dostává k velké devíze Zvýrazněné medicíny, kterou byly hostující hvězdy – půjčíme-li si terminus technicus z amerických seriálů – z řad našich vyučujících: jmenovitě dr. Šárka Tomová, doc. David Kachlík a prof. Josef Zámečník (doporučuji si znovu prohlédnout obrázky ve zmíněném rozhovoru Pavla a Andrey na stránkách fakulty nebo Facebooku Motoláku). Vezmeme-li v úvahu scénáristicky nosné předměty a herecký talent, respektive šoumenství našich pedagogů, tak asi nebylo možné vybrat lépe. Za sebe mohu říct, že když pan docent odstartoval hru, a zároveň i fiktivní ročník svým přednesem první anatomické přednášky, tak jsem měl dojem, jako by se ve mně rozezněla posttraumatická stresová porucha, a děkoval jsem své prozřetelnosti, že sedím dostatečně vysoko, kde se mě pan docent nemůže na nic zeptat, protože bych asi v úleku a trémě před plnou posluchárnou trapně selhal. Panu profesoru Zámečníkovi byl zase věnovaný střed hry, kdy se z mytické hrozivé postavy v pozadí přetransformoval v laškovného imaginárního přítele, jenž by si nezadal se zajícem Harveym ze stejnojmenného filmu, až po nevinnou oběť běsnění potřeštěné medičky (osobně by mě nepřekvapilo, kdyby se v historii už něco podobného událo). Katalyzátorem, jenž posunul hru k závěrečnému rozuzlení, pak byla právě paní doktorka Tomová a její ošetřovatelská praxe, která naprosto suverénně předvedla mně i dalším, co s ní neměli tu čest, jak taková praxe pod její dirigentskou taktovkou vypadá. Skutečně klobouk dolů před všemi, že se nestyděli před zraky svých kolegů a studentů zapojit do hry, a to vskutku výrazně a zábavně.
Bylo to prima. Trošku jsem se bál, jestli to nebude trapné, ale nebylo. Obsahovalo to několik dobrých vtipů a prof. Zámečník se projevil jako rozený herec – což jsem ovšem předpokládal... Prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D., hlavní organizátor Vědecké konference
Hra však nereflektovala běžný život medika z naší fakulty jenom výběrem vhodného vzorku studentů a zapojením kantorů. Do hry byla zapojena i velká spousta propracovaných a vtipných detailů – mj. asistenční pejsci Jack a Ross, vyšetření konečníku, nepodcenitelná edukativní role seriálu Byl jednou jeden život, obnažující se fyzioterapeuti a fekální transplantace, jež byla až překvapivě velkým prvkem děje. Velmi silným momentem byl i pohled na medické praxe očima pacientky Petry (Andrea Šustrová), na níž se během jednoho dne vystřídalo několik studentů a strpěla od nich i intramuskulární injekci a právě ono vyšetření rekta, aby vzápětí přednesla emotivní monolog, jenž přinesl rozuzlení Drvotova osudu.
Pomalu se blížím k závěru recenze, a zatím jsem se výrazněji nezmínil o ústřední postavě celého projektu, a to Pavlu Tatíčkovi (mimochodem, jeho vlastní jméno zaznělo jako tzv. „easter egg“ v průběhu hry při vyhodnocování testu z patologie). Byla by to ovšem velká chyba. Sám pro sebe jsem po cestě do Velké posluchárny mudroval, jak se vypořádá se svým zdravotním hendikepem (viz jeho poslední blogový příspěvek), a mohu říct, že jako člověk, co si s nimi rovněž prožil svoje, obdivuju jeho techniku chůze o francouzských berlích, jež si ladností nezadala s během africké gazely. Tatíčkův Drvota byla opravdová živoucí postava, jejímž motivacím jsem rozuměl a jejíž charakterový oblouk dával skutečně smysl. Závěrečné učení za pět minut dvanáct s naivním happy endem bylo sice už trochu cukrkandlové, ale kdo by to Zvýrazněné medicíně neodpustil, zvlášť po skvělé tréninkové montáži (těžící i z výborné práce zvukaře Václava Nováka, který byl po celou dobu velkou oporou svým hereckým kolegům), jež připomněla podobné momenty ze sportovních filmů 80. a 90. let.
Na hru Zvýrazněná medicína jsem původně nechtěl jít, protože jsem měl jiné pracovní povinnosti. Asi hodinu před představením jsem na základě osobní pozvánky svůj původní záměr přehodnotil a do Velké posluchárny jsem nakonec přišel. A nelitoval jsem. Po pravdě, musím říci, že hra, v pozitivním slova smyslu, předčila všechna má očekávání. Schopnost dělat si legraci sám ze sebe patří k těm lidským vlastnostem, které velmi obdivuji. Upřímně děkuji všem studentům a pedagogům, kteří hru nazkoušeli, všichni byli skvělí. Zároveň jim děkuji za příjemně strávené odpoledne. PhDr. Daniel Jirkovský, Ph.D., MBA, přednosta Ústavu ošetřovatelství 2. LF UK a FN Motol
Pokud výše naznačuji, že pro mě nejsilnějším momentem byla promluva do duše v podání Andrey, tak trochu lžu. Úplně nejmocněji na mě zapůsobilo, když hra skončila a všichni diváci v čele s panem děkanem Komárkem a profesorem Trkou povstali, aby protagonistům věnovali ovace vestoje. V ten moment, kdy jsem vstal, začal tleskat a vedle mě tak činili spolužáci z ostatních ročníků i naši učitelé, jsem si snad víc než kdy jindy uvědomil, že to, co se o rodinné a soudržné atmosféře na naší fakultě říká, není jen snůška planých řečí pro nalákání maturantů, ale že na tom skutečně něco je...
Ondřej Lukáč
