Ve středu 3. dubna 2019 se ve Velké posluchárně 2. lékařské fakulty v areálu FN Motol konala debata s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem, kterou hostil děkan fakulty Vladimír Komárek. Dále se účastnili: ředitel Fakultní nemocnice v Motole Miloslav Ludvík, lékař z Kliniky dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol a absolvent 2. LF UK Martin Kudr a ředitel Odboru vědy a lékařských povolání z ministerstva zdravotnictví Zbyněk Podhrázký. S nápadem debatu uspořádat přišel student 1. ročníku Matyáš Novák, který mezi panelisty zastupoval studenty. Debatu moderoval proděkan pro specializační vzdělávání 2. LF UK Vojtěch Havlas.
Debata s podtitulem S čím se potýkají čerství absolventi lékařských fakult po nástupu do praxe? měla tři hlavní tematické okruhy: Příprava budoucích lékařů na lékařských fakultách; Z medika lékařem aneb nástup do praxe a Je nedostatek lékařů reálným problémem?
Debata byla živá, otevřená, prostor na dotazy byl v celém průběhu a přítomní studenti a lékaři tuto možnost velmi aktivně využívali.
V první části debaty, týkající se přípravy budoucích lékařů na lékařských fakultách, se studenti zajímali především o to, zda plánovaným navýšením počtu přijímaných studentů o 15 procent neutrpí kvalita výuky, zejména v klinických ročnících. „Proto jsme odmítli původní požadavky na navýšení počtu studentů o 25 procent. Diskutovali jsme reálné možnosti fakult vůči požadavkům na více absolventů. Na naši fakultu přijmeme o 27 studentů navíc. Počty studentů v kruhu se nenavýší, místo 10 kruhů jich bude 12, v průměru bude v jednom kruhu 16 až 17 lidí,“ ujistil děkan Vladimír Komárek. „Peníze na navýšení počtu studentů chceme využít nejen na navyšování mzdových tarifů stávajících zaměstnanců. Zároveň je to i možnost přijmout nové lidi tak, aby se na výuce zejména v klinických předmětech mohlo podílet víc asistentů,“ doplnil.
V souvislosti s nástupem do praxe přítomné kromě platového ohodnocení zajímaly otázky týkající se přesčasů, rezidenčních míst nebo systému dalšího vzdělávání. Na dotaz moderátora, jak vnímá situaci, kde proti sobě stojí na jedné straně zákoník práce, na druhé straně potřeba se vzdělat a současně aktuální realita, tj. potřeba nemocnice, odpověděl ředitel Ludvík: „V Motole je dnes 1200 lékařů; úvazkově asi 900. U větších oborů jsme schopni zajistit, aby přesčasy netvořily víc než zákonem daných 416 hodin ročně. Je zde několik problémů: Přesčasová práce je velmi obtížná u matek malých dětí, a při současné feminizaci zdravotnictví je tento fenomén stále větší. Dále tím, že nám chybí střední věková kategorie lékařů, tak lékařům nad 50 let se tolik sloužit nechce, a řekněme si to upřímně, jsou drazí.“
Podle ministra Vojtěcha může být jednou z možností, jak řešit nedostatek lékařů a nutnost sloužit přesčasy, redukce sítě nemocnic. „Např. v okrese Karviná je pět poskytovatelů akutní lůžkové péče, jsou od sebe vzdáleni asi 10 minut. Teď aktuálně chceme racionalizovat síť nemocnic a narážíme na obrovský odpor. Odbory bojují za to, aby se vše zachovalo. Situace není jednoduchá. Na jednu stranu všichni říkají, že přesčasy jsou problém, ale pokud to chceme řešit – a podle mě jediné řešení je restrukturalizace sítě nemocnic – tak je to obrovské haló a všichni za to bojují, že každá nemocnice z oněch pěti, v okrese, který se vylidňuje, tam musí zůstat. Ale musíme k tomu přistoupit, jinak nebudeme schopni situaci do budoucna udržet,“ uvedl ministr. Jeho názor podpořil i děkan fakulty Komárek: „Já už jsem to slyšel v roce 1990 za ministra Bojara a od té doby mockrát, a je to pravda. Počet nemocnic se měl zredukovat, všechno ale vždycky skončilo na tom, že lokální politické aktivity převládly nad celkovou moudrostí. Když se vám to podaří, klobouk dolů. Bylo by úžasné, kdyby k racionální restrukturalizaci sítě nemocnic došlo,“ popřál ministrovi.
Absolvent 2. lékařské fakulty, lékař z Kliniky dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol Martin Kudr sklidil potlesk nejen za názory na přesčasy, ale zejména za apel na nutnost stabilizovat systém dalšího vzdělávání lékařů.
Přítomné zajímalo např. i to, zda jsou státem dotovaná rezidenční místa podobná dřívějším umístěnkám. „Určitě ne,“ reagoval ministr Vojtěch. „Nechceme, aby byl lékař vázán v konkrétním zařízení na konkrétním místě. Pouze říkáme, že pokud lékař využije dobrovolně tuto nabídku, tzn. výrazně vyšší dotaci ze státního rozpočtu, resp. výrazně vyšší plat, tak aby nějaký čas v českém zdravotnictví zůstal. Není to nic povinného ani plošného. Ostatně už dnes fungují různá stipendia, která dávají některé kraje. A tento systém půjde i kombinovat. Věříme tomu, že finanční motivace bude natolik zajímavá, aby ji lékař přijal. Ale je to dobrovolné,“ zdůraznil ministr. Výhodnost rezidenčních míst např. v tom, že lékaři takto placení mají pevně daný systém stáží a vzdělávání a ten musí dodržet, a tudíž nemohou např. stáž vynechat kvůli službám na oddělení, potvrdil i doktor Kudr.
Je nedostatek lékařů reálným problémem? A do jaké míry jsou příčinou odchody českých lékařů do zahraničí? Podle děkana Vladimíra Komárka už tolik absolventů trvale do zahraničí neodchází, anebo ano, ale vracejí se zpět, což je podle něj naopak výhoda. „Určitě to nebude tak, že pokud navýšíme počty studentů, vychováme o 15 procent víc lékařů pro Německo,“ uvedl.
Ředitel Podhrázký poté upozornil, že při práci v zemích EU je praxe započítávána do dalšího vzdělávání pouze u zařízení, která mají oprávnění vzdělávat. „Na to je třeba dát pozor,“ varoval. A také informoval o tom, že i v případě tvrdého Brexitu bude lékařům, kteří pracují ve Velké Británii (a naopak), nadále započítávána praxe v tamních zařízeních i poté, co Británie přestane být členem EU.
Jiná věc je problém lékařů chybějících v některých okrajových oblastech republiky. Na přímou otázku, za jakých podmínek by byl ochoten jít pracovat např. na místo neurologa nebo praktického lékaře do pohraničí, odpověděl student 1. ročníku Všeobecného lékařství Matyáš Novák, že za žádných.
Na dotaz moderátora Vojtěcha Havlase ke studentům v publiku, kdo se chystá po ukončení studia odejít do zahraničí, se zvedl les rukou. „Kdo z vás je si jist, že v tom zahraničí chce zůstat?“ následovala další otázka. Zvedla se jedna ruka. „To je možná povzbudivá zpráva na závěr,“ shrnul Vojtěch Havlas výsledek této miniankety.
