Úspěch studentů 2. LF na Rallye Rejvíz 2010

Ve dnech 27.–30. května se konal 14. ročník Rallye Rejvíz – odborné akce určené posádkám zdravotnických záchranných služeb z celého světa. Letos byla poprvé součástí této akce také soutěž studentů lékařských fakult. Po úvodním seznámení a krátkém workshopu zaměřeném na trénink dovedností potřebných pro urgentní medicínu studenti plnili některé z úkolů připravených pro hlavní soutěž profesionálních týmů. V dalších dnech sehráli studenti role figurantů v jednotlivých soutěžních úlohách v rámci profesionální soutěže a vyzkoušeli si tak prožité situace i z pohledu pacientů. Soutěže studentů lékařských fakult se zúčastnilo celkem 10 tříčlenných týmů (8 týmů z 5 českých lékařských fakult a dva týmy ze Slovenska). UK 2. LF reprezentovali Eva Provazníková, Jan Gretz a Marek Dvořák z pátého ročníku. Ačkoliv hlavním smyslem celé akce není jenom soutěžit a vyhrávat, ale především něco nového se naučit, vyzkoušet si a poznat medicínu trochu jinak, rád napíšu, že tým studentů reprezentujících UK 2. LF vyhrál jednoznačně s přesvědčivým náskokem na ostatní, a to výkonem zcela srovnatelným s výkony profesionálních záchranářských týmů. Úspěch Evy, Honzy a Marka je o to cennější, že je výsledkem jejich nadšení a intenzivní týmové přípravy nad rámec studijních povinností. Urgentní medicína se totiž na 2. LF – na rozdíl od některých mimopražských fakult – nevyučuje (prosím nezaměňovat s předměty První pomoc či Neodkladná péče), a to i přesto, že se jedná o svébytný obor, jehož význam v budoucnu dále poroste, a také obor, který lze vyučovat přitažlivou zážitkovou formou, jak dokazují zkušenosti z olomoucké lékařské fakulty či právě z Rallye Rejvíz. Výsledek letošní Rallye Rejvíz budiž prvním z impulsů ke změně.

MUDr. Jaroslav Kratochvíl
Urgentní příjem dospělých FN Motol
a Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
 

V reakci na tento úspěch jsme poprosili studenty o shrnutí jejich pohledu na akci a popsání atmosféry této prestižní soutěže, která si časem získala přezdívku „mistrovství světa záchranných služeb“:
 
Na soutěž jsme se moc těšili. Všichni jsme fanoušky záchranařiny a možnost vyzkoušet si soutěž takového formátu se nenaskytuje každý den. Po příjezdu do hotelu nás hned ve dveřích čekalo velmi příjemné překvapení v podobě pana docenta Viliama Dobiáše, kterého jsme předtím znali jen z televize – přesto se pro nás stal vzorem skromnosti a slušného chování k pacientovi. O to víc jsme byli nadšeni, když nám z ničeho nic potřásl pravicí, zeptal se nás – do té doby úplně cizích lidí – jak se máme, „aká bola cesta a či nie ste hladní.“ Už to nás opravdu dost „nakoplo“.
 
Před vlastní soutěží nás čekalo pár úvodních přednášek a workshop, kde nás profesionálové ze záchranek seznámili s potřebným vybavením. Něco už jsme znali ze školy nebo ze stáží, něco třeba jen z internetu (např. přístroj AutoPulse k mechanické masáži při provádění resuscitace).

 
A pak už to vše vypuklo – začala vlastní soutěž. V soutěži jsme vystupovali jako posádka RLP – to znamená posádka s lékařem. Dohodli jsme se, že se budeme na každý „výjezd“ střídat ve vedení a na každý úkol bude jeden „team leader“, abychom předešli případným zmatkům, když by všichni chtěli dělat všechno – to se nakonec ukázalo jako poměrně správná strategie. První náš úkol byl zaměřen na třídění raněných při hromadném výskytu – toho se využívá například při leteckých nebo vlakových dopravních nehodách, výbuchu továren a podobně. Úkol spočíval v co nejrychlejším a správném vytřídění postižených a navržení pořadí jejich ošetření a transportu do zdravotnického zařízení. Probíhalo to tak, že jsme na jednu figurínu postupně dostávali fotografie různě zraněných lidí a našim dalším vyšetřováním na figuríně jsme měli zjistit, do jaké kategorie to které poranění patří.

 
Druhým úkolem pro nás byla rozšířená resuscitace. Obdrželi jsme výzvu ze zdravotnického operačního střediska, že volala manželka 55letého muže, který náhle zkolaboval. Dispečerka u něho po telefonu diagnostikovala zástavu srdce a navádí manželku, jak má pána resuscitovat do doby příjezdu záchranky. Po příchodu na místo jsme spatřili zoufalou ženu, jak se sklání nad tělem manžela a pokouší se mu masírovat hrudník. Manžel leží zhroucený na podlaze, má – v dobré víře manželky – podloženou hlavu. Ihned přebíráme masáž hrudníku – 30 stlačení, 2 vdechy ambuvakem, mezi tím připravit intubaci. Zaintubovali jsme, nastavili ventilátor dle doporučených postupů, připojili elektrody defibrilátoru. Na monitoru spatřujeme křivku komorové fibrilace. Nabíjíme defibrilátor, pacient dostává první výboj a pokračujeme v masáži. První adrenalin už putuje do zajištěné žíly. Mezi tím odebíráme anamnézu od zoufalé manželky: „váš manžel je v kritickém stavu, musíme mu masírovat srdíčko. Léčí se s něčím? Bere léky? Nebolelo ho před tím na hrudníku?...“ Po čase pacient dostává další a další výboj, dojde i na amiodaron pro refrakterní komorovou fibrilaci. pETCO2 i saturace ukazují slušná čísla a po posledním výboji a krátké masáži se nám na monitoru objevuje sinusový rytmus. Stále ale není vyhráno. Dvanáctisvodové EKG odhaluje příčinu předchozí zástavy – akutní infakrt myokardu. Pacient dostává intravenózně další léky, ještě poslední vyšetření, chlazení, aby bylo poškození mozku co možná nejmenší a odjíždíme na koronární jednotku, kterou jsme po odhalení příčiny resuscitace kontaktovali – je vyhráno, podařilo se nám zachránit lidský život...

 
Další úlohy už jen přehledem – parašutista, kterému se zamotal padák do větví stromů – polytrauma; otrava oxidem uhelnatým v rodině s nižším socioekonomickým standardem; manželka volá záchranku svému muži, který se jí zdá „divný“ – tato úloha byla zaměřena na opravdu důkladné spíše interní vyšetření – ukázalo se, že stejně jako na praxích z interny jsme na část anamnézy zapomněli ; napadení rodiny rozzuřeným pitbullem a konečně vyšetření pacientky v bezvědomí nejasné etiologie.
 
Celá soutěž se nám opravdu moc líbila. Úlohy byly skutečně precizně připravené a promyšlené do nejmenších detailů a i z výkonu figurantů občas běhal mráz po zádech, protože chvílemi nebylo jasné, zda jde ještě pořád o hru, nebo před sebou máme skutečného pacienta. Dalším plusem bylo to, že jsme měli možnost v rolích figurantů na „ostré“ soutěži posádek záchranných služeb vyzkoušet na vlastní kůži, jak se cítí náš potenciální pacient či co prožívá rodina pacienta při sledování boje o jeho život – to bereme jako velkou výhodu a memento do své budoucí praxe. Na Rejvízu jsme poznali mnoho úžasných lidí – jak z řad našich kolegů mediků, tak z posádek RLP, RZP celého světa, ale i rozhodčích a organizátorů, kteří jsou, ač vysoce postavení a uznávaní ve svém oboru, i nadále velmi skromní, ochotní a příjemní lidé.

 
A abychom jen nechválili – napříč spektrem českých lékařských fakult (na Slovensku už s předmětem urgentní medicína začali) jsme se téměř všichni shodli na jedné smutné skutečnosti – výuka urgentní medicíny je na lékařských fakultách hrubě nedostačující. Je hezké, že se jako medici pátého ročníku dokážeme zasvěceně bavit o pitné vodě nebo o druzích rehabilitačního bahna, ale medik, který se dostane k dopravní nehodě, nebo – nedej bůh – k resuscitaci někoho ze svých příbuzných, je stejně bezradný jako jakýkoliv jiný laik. Myslíme si, že lékař, který opouští lékařskou fakultu s titulem MUDr., by měl mít první pomoc „v malíku“. Když se někdo absolventa lékařské fakulty zeptá, jakou si má koupit minerálku, týdenní odklad způsobený studiem knih o balených vodách zřejmě nikomu neublíží. U dopravní nehody nebo jiných akutních stavů jde leckdy o vteřiny, které dělí člověka od smrti – a na to připravováni nejsme...
 
Závěrem bychom chtěli poděkovat vedení fakulty – zejména panu děkanovi – za podporu při přípravě na soutěž, paní doktorce Haně Slámové za umožnění přístupu do resuscitační místnosti FN Motol a dalším lékařům a pracovníkům Urgentního příjmu FN Motol a Záchranné služby Praha za cenné rady nejen do soutěže ale i do praxe.
 
Marek Dvořák, Jan Gretz, Eva Provazníková


Bližší informace o akci zde.

Vydáno: 2. 6. 2010 / Odpovědná osoba: Helena Ulovcová