Turecko s ochutnávkou všech dobrot

Štítky

Studenti 4. ročníku Všeobecného lékařství Jan DoležalMichaela Hrubá strávili letní stáž v turecké Burse. Píší esej a posílají fotografie.


Já a moje přítelkyně jsme si přáli jet na stáž do téže země. Při výběru jsem dostal Tunisko, bohužel ona se při stejném výběru nikam nedostala. Zkusili jsme štěstí s volnými místy a řekli si, že zvolíme jakýkoliv stát, kde budou dvě volná místa. A štěstí se na nás usmálo v Turecku.

Vybrali jsme místo blízko u moře, důležitá byla možnost přihlásit se na ortopedii, obor, který nám přišel po 3. ročníku ideální. Chtěli jsme bydlet v jednom pokoji, ale jak jsme si zjistili předem, smíšené bydlení není normálně na kolejích v Turecku možné. Naštěstí v přiděleném městě Bursa se výjimečně nachází i smíšená kolej a místní vedení nám vyšlo vstříc. Vypadalo to více než nadějně.

S nízkonákladovou společností jsme přiletěli na jedno ze dvou Istanbulských letišť. Ve společné whatsuppové konverzaci jsme byli upozorněni, že už okolo desáté hodiny není bezpečné cestovat, a rozhodli jsme se přespat v nedalekém hotelu s odvozem z letiště a nazpět. Druhý den jsme se vydali autobusem konečně do Bursy. Náš kontaktní člověk nám po příjezdu na autobusové nádraží v Burse řekl, že nás vyzvedne nikoliv on, ale jeho kamarád.

Při asi třicetiminutové cestě jsme se snažili udržet dobrou náladu vtípky, ovšem Hakan, náš pozdější CP, prohodil, že smíšená kolej není dostupná, protože jsou v této oblasti častá zemětřesení a ona budova, ve které jsme měli být, se bude za patnáct dní bourat! Nevěnovali jsme tomu dostatečnou pozornost, a tak nás dovezl až na naše oddělené koleje. Po velkém zklamání, když jsme upozorňovali, že jsme se na danou věc přímo ptali, jsme si řekli, že to měsíc vydržíme. Mužská kolej vypadala velmi podobně Strahovu: jeden mužský hlídač dole, na patře společná malá kuchyňka plus vlastní sociální zařízení na buňce. Výrazně nás překvapily dívčí koleje. Ostnatý plot, šest policistek, zevrubná prohlídka vcházejících dam, včetně bezohledného vyházení věcí z kufru a zabavení alkoholu, malé rychlovarné konvice i notebooku. Prý to tam není potřeba. Samozřejmě je zcela zakázán vstup opačného pohlaví, a navíc se kolej zcela uzavírá po desáté hodině. Taková věznice.

V tom, že kvůli buzeraci není na místě žádoucí zůstávat, nás utvrdila plačící Brazilka. Už tam nechce být ani minutu a žádá po CP, aby ji zachránil. Po slušné prosbě náš nový a starý CP, který je zároveň lokálním koordinátorem, obvolávají své kamarády, kteří by ji mohli ubytovat. Na rozdíl od toho tři dívky z Kypru volí ostřejší výrazy, takže se místním medikům na oplátku příliš nechce jim pomáhat.

Po dvou hodinách se nacházíme v bytě ve městě Görükle, vzdáleném asi pět minut cesty. Spolu s námi bydlí Brazilka a Španělka, za ubytování doplácíme 50 eur za člověka na měsíc. Zpětně to hodnotíme jako nejlepší kauf života.

Další, i když naštěstí poslední anabáze nastává při uvedení na oddělení. V pondělí čekáme zbytečně asi do jedenácti hodin. Odcházíme s tím, že se máme vrátit ve tři. Odpoledne čekáme další dvě hodiny, abychom se dozvěděli, že náš tutor přijde zítra ráno. Druhý den se situace opakuje. Čekáme asi do půl dvanácté a už si dojednáváme s Hakanem, že pokud to ani dnes nevyjde, zkusíme jiné oddělení. Naštěstí nás konečně přivádějí k panu profesoru Sarisözenovi. Po dohodě jsou čtyři studenti včetně nás přiděleni na operační část, ambulantní část a lůžkovou část. My dva z Čech neumíme ani slovo Turecky, a proto můžeme strávit celý měsíc na sálech. Další dva, kluk ze Sýrie studující na Kypru a slečna z prvního ročníku Istanbulské univerzity, se budou točit v rámci všech tří částí.

Od začátku nás překvapuje, že většina doktorů umí anglicky – profesoři navíc často výborně! Podle ostatních asi pětatřiceti studentů, kteří zde stážovali v červenci, angličtina na jiných odděleních rozhodně není samozřejmostí. Navíc celý tým, včetně anesteziologické sestřičky, která nás operačním traktem první den provedla a dovedla do jídelny a s níž jsme se odhadovali rukama nohama, je velmi milý a vstřícný. Navíc s naším tutorem, ale i dalšími profesory v průběhu měsíce alespoň jednou sedíme na kafi a probíráme všechna možná odvětví života u nás i v Turecku.

Za měsíc jsme viděli mnoho různých operací, včetně operace páteře, výměnu kolena a kyčle, nespočetné vnitřní fixace zlomenin i invazi na Mars, speciální úpravu pro operaci pacienta s hepatitidou C. Párkrát jsme byli přizvání na asistenci, to již ale bylo v daném místě poměrně plno. Operační tým se nejčastěji skládal z profesora, chief rezidenta, začínajícího rezidenta a nástrojové sestry. S námi už bylo u operačního stolu opravdu málo prostoru. Největší rozdíl oproti Česku jsme viděli v celkově opravdu pomalé přípravě pacienta na operaci a také velkém plýtvání materiálem. Pacienti se například holili, a samozřejmě také umývali až na sále, nádoby dezinfekce se doslova vylévaly, fólie pro udržení čistého operačního pole byly nadměrné a nepoužívaly se moc dobře.

S naším kontaktním člověkem Hakanem téměř každý den vyrážíme na poznávací výlety. Strávili jsme tak hned první den po příjezdu u jeho kamaráda a jeho rodiny. Po typické turecké snídani s ochutnávkou všech dobrot jsme si prohlédli malé, ale pro křesťany důležité město Iznik. Zbytek dne jsme strávili u jezera, kde jsme viděli první z mnoha západů Slunce – Turci jsou ze západů Slunce nadšení.

S Hakanem prozkoumáváme okolí. Cestou na národní Tour jsme se setkali s jeho rodinou. Navštívili jsme jeden z největších vodopádů v Turecku, uspořádali piknik a večer navštívili svatbu. Svatby jsou velkolepé s mnoha stovkami hostů, i my se snadno ztratili mezi ostatními. Ovšem po čtvrt hodině se Hakanovy sestřenice rozesmály a Hakan nám se slzami od smíchu oznámil, že jsme na špatné svatbě!

Po krátkém přesunu jsme navštívili druhou tureckou svatbu, tentokrát v Akvaparku. Snědli jsme kus dortu a připili jsme si. Odehrává se první večer turecké svatby: nevěsta, družičky a další dámy tancují. Později se k nim přidá i manžel. Samotný obřad se konal až druhý večer.

Zúčastnili jsme se též dvou národních Tour. Jednu jsme si vybrali kvůli víkendovému pobytu u moře a možnosti vidět antické ruiny města Olympos, druhá Tour vede do Pamukkale a Efesu, antických měst s minerálními prameny utvářejícími sněhově bílé povrchy místních skal, a Izmiru. Třetí cesty do Capadoccie se nezúčastníme. Je to příliš daleko a letět balónem za 90 eur pro jednoho se nám nechce. Využíváme tak volného víkendu k prozkoumání samotného města Bursa a chceme se konečně vykoupat v moři. Nalézt vhodnou pláž ale není snadné, nejbližší město je zároveň velkým přístavem. Místní nám tudíž nedoporučují se koupat a máme se přesunout dál do Trilie. Tam ovšem nacházíme neskutečný nepořádek, který pokrývá vše, včetně mořského dna. Rozhodneme se tedy rovnou vrátit do přístavního města. Tam je to pro koupání vhodnější, ovšem je tam mnohem víc lidí. Daný „koupací“ výlet tedy ukončujeme bez vykoupání a vracíme se zpět do Görükle.

Poslední víkend před odjezdem strávíme v Istanbulu. Na město máme vyčleněné asi dva dny. Projdeme mnoho opravdu úchvatných a krásných památek. Zároveň si pak s Míšou slíbíme, že tohle město opravdu stojí za to vidět někdy v budoucnosti znovu.

Turecko jsme opouštěli s radostí, že se nám nic v průběhu pobytu nestalo, smutkem, že se loučíme s mnoha skvělými lidmi z celého světa, a hlavně s nadšením.

Vytvořeno: 20. 11. 2017 / Upraveno: 11. 12. 2023 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.