S vojáky jsem si připadal hrozně drsně

Štítky
Oblast Muttrah Corniche a pobřeží, Muscat, Omán. Foto: Thinkstock.

Pavel Tatíček, student 3. ročníku všeobecného lékařství, píše o své klinické stáži v Ománu v Sultan Qaboos University Hospital ve městě Muscat. První díl.


Pavel Tatíček. Foto: Archiv P. T.

Mám za sebou první dny své lékařské praxe v Ománu. Co je tu rozdílného oproti české nemocnici?

Zaprvé tu týden nezačíná v pondělí, ale v neděli. Nemá to žádný velký dopad, protože končí už ve čtvrtek místo pátku, takže to způsobuje jedině to, že jsme tu o den napřed před Českem. O den dřív jdeme do práce, o den dřív z ní odcházíme.

O něco zajímavější je fakt, že tu všichni muži chodí v bílém. Tradiční ománský oblek se jmenuje „dišdaša“ a vypadá jako velké bílé roucho; naskládáte se do něj a zapnete si ho u krku. Na hlavu si pak dáte buď turban anebo takovou veselou hučku, a jste hotoví. Podle mě to Ománcům sluší a sám bych si dišdašu klidně koupil, kdybych se nebál, že mě pak v Česku někdo nahlásí jako teroristu. I tady to ale má jeden háček – v nemocnici všichni vypadají jako lékaři.

Když už jsme u toho oblékání, tak co na to ženy? Místo bílého roucha mají černé a místo turbanu šátek; to je asi tak všechno. Obličej normálně vidíte, což je sympatické, skryté vlasy a uši už nějak přežijete. Je tu ale i spousta cizinek, a tak už jsem se setkal i se ženami, kterým bylo vidět jenom oči, a dokonce i se ženami, kterým nebylo vidět vůbec nic. Není to problém při vyšetření?

Ani ne. Většina žen se totiž k lékařům chová podobně jako v Česku, a tak s nimi můžete dělat všechno, co je potřeba. Problémy nastávají u dam v černých hábitech, z nichž normálně nevidíte ani oči. Dneska jsme takhle vyšetřovali paní G., a když jsme přišli k jejímu lůžku, nikde nebyla. Cvičené oko lékařů rychle odhalilo podezřele zformované prostěradlo a pod ním se choulící babičku. Prý jí vyšetříme plíce, protože má CHOPN (chronická obstrukční plicní nemoc), na to ale prostěradlo zavrtělo hlavou, jakože se nic vyšetřovat nebude. Další dva lékaři se ho postupně pokusili přemluvit, prostěradlo si ale pořád nechtělo nechat říct. Až teprve když jsme od lůžka všichni odešli a zůstala u něj jenom jediná doktorka, povedlo se ověřit přítomnost bilaterálních chropů. Chudák prostěradlo.

Co se v české nemocnici určitě nevidí, jsou vojáci v každém patře. Upřímně netuším, jaký je jejich smysl, každopádně si s nimi připadám hrozně drsně. Vždycky když jdu kolem nich do uličky, na které je napsáno „Staff only“, a ani se na ně neotočím, přijdu si jako největší akční hrdina. Jim teda možná připadám jako nafoukaný blbeček, ale já si spíš myslím, že jim nepřipadám vůbec. Že o mně prostě nevědí.

Úplně největší sekáč je ale doktor, kterého jsem se první den chytil. Přišel jsem na oddělení, aniž jsem tušil, co mám vlastně dělat, a tak jsem za ním zašel, jestli by mi třeba neporadil. Řekl mi, ať zůstanu u jeho týmu, a já od té doby jenom žasnu, jak úžasný je lékař a učitel. Obávám se, že William Johnston, národností Brit a vzhledem Michael Caine, bude nakonec mojí zhoubou. Od prváku na medicíně jsem si myslel, že bych chtěl dělat internu, když jsem ale zjistil, že mezi ostatními obory nepatří k nejlépe placeným, a navíc léčíte v devadesáti procentech staré, ne-li umírající pacienty, začal jsem doufat, že až k takové obětavosti v sobě nenaleznu sílu. Teď je mi ale jasné, že na spásnou změnu oboru už je příliš pozdě.

Na závěr vám povím o tom, jak jsem seděl u počítače. To jsem takhle jednou seděl u počítače, zjišťoval jsem si o pacientech první poslední, a najednou přišla sestřička, jestli bych ji tam nepustil, že něco potřebuje najít. Vzhledem k tomu, že se považuji za nejnižší level místního personálu, ihned jsem vyskočil a spíš se jí začal omlouvat, že jsem si tam troufnul sednout. Usmála se a odpověděla mi: „Thank you, doc.“

Vytvořeno: 27. 7. 2016 / Upraveno: 11. 12. 2023 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.