Studentka 5. ročníku Barbora Adlerová strávila letní stáž v nemocnici Al-Makassed na Olivové hoře v Palestině. Píše esej a posílá fotografie.
Fotografie: Před nemocnicí Al-Makassed (archiv autorky).
Podívat se na místa spojená s biblickou historií bylo dlouho mým snem. Nyní se sen stal skutečností a já mohla výlet do historie spojit i s hlubším poznáním nové kultury a s cennými poznatky z klinické stáže. Místem mého hlavního působení byla Palestina, avšak podívala jsem se samozřejmě i do Izraele, který palestinská území okupuje. Pobývala jsem hlavně v Betlémě a Jeruzalémě, kde panoval klid a kde jsem si mohla plně užívat čas strávený s dalšími studenty a místními lidmi, kteří si ihned získali naši přízeň svou otevřeností, pohostinností a srdečnými úsměvy. Každý den jsme slýchali slova: „Welcome, welcome to Palestina.“ Betlém je poklidné městečko, kde se nám dobře žilo a navazovalo kontakty s místními. Jeruzalém je samozřejmě velkoměsto se vším všudy, avšak Staré město a jeho okolí vás nepřestane uchvacovat svým kouzlem a snadno vás vtáhne do dávných dob minulosti.
Svou stáž jsem absolvovala v nemocnici Al-Makassed na Olivové hoře (Al Makassed Islamic Charitable Society Hospital). Je to jedna z nejdůležitějších palestinských nemocnic, neboť přijímá pacienty z celého Západního břehu a Gazy a zajišťuje vzdělávání mladých lékařů i studentů zdravotních škol. Pro svou stáž jsem si vybrala obor neurologie, která je zde součástí interní medicíny, nemá tedy vlastní oddělení. Za pacienty jsme chodili po celé nemocnici, kde zrovna bylo potřeba, zároveň však byla k dispozici neurologická ordinace pro nehospitalizované pacienty.
Jsem velice vděčná za svého lékaře, jediného zkušeného neurologa v nemocnici, kterému pomáhala jen jedna mladá lékařka. Medicínu studoval v Německu a dodnes konzultuje své případy s tamními lékaři, neboť v Palestině je celkově asi jen deset neurologů, z toho pouze polovina v nemocnicích. Je to neurolog s psychiatrickou subspecializací, což je v této zemi velmi užitečné. Mnoho lidí má totiž psychické či psychosomatické potíže, avšak sami si to většinou neuvědomují, a navíc návštěva psychiatra by pro ně byla příliš stigmatizující. Tito lidé tedy končí v rukách neurologů, kteří musí být velice vnímaví, aby rozpoznali pravou příčinu potíží. Viděla jsem však i mnoho pacientů s čistě neurologickými potížemi, s vzácnými či autoimunitními chorobami, často v pokročilých stádiích. Příčinou byla často kombinace pozdní diagnostiky a nízké complience pacientů. Mnoho lidí přestávalo brát léky, jen co se jim stav trochu zlepšil, někteří je bohužel nebrali vůbec. Co se týče léčby obecně, mnohdy bylo možné pozorovat placebo efekt. Zdravotní stav se pacientům lepšil v závislosti na tom, jak vnímali lékařskou péči. Některým stačilo se jen vypovídat či strávit pár dní v nemocnici, aniž by dostávali nějakou speciální léčbu. Oporou všem pacientům byli i rodinní příslušníci, kteří nechyběli u žádného lůžka ani v běžné ordinaci. Často se i od nich získávaly cenné informace. S hospitalizovanými pacienty byli neustále, čtyřiadvacet hodin denně, pozorovali jejich stav a starali se o jejich komfort. Byli zkrátka nedílnou součástí léčby, což mělo jistě svůj efekt.
Velkým problémem je také nedostatečná dostupnost zdravotní péče v určitých oblastech, zvláště v pásmu Gazy. Lidé z této oblasti musí žádat o speciální povolení, aby mohli vycestovat. Tento proces trvá někdy týden, někdy měsíc, někdy je žádost zcela zamítnuta. Pacienti se tedy dostávají do specializovaného zařízení příliš pozdě nebo vůbec. I když se však například do jeruzalémské nemocnice dostanou, po jejich návratu domů je obtížné sledovat jejich následnou léčbu či dopřát jim léčbu co nejlepší, neboť v Gaze mnoho léků není dostupných. Nejhůře jsou na tom asi onkologičtí pacienti, avšak i pro některé naše neurologické pacienty byla léčba velmi omezená, týkalo se to například imunosupresiv a biologické léčby.
Ano, palestinské území se potýká s mnohými problémy, i v oblasti zdravotní péče. Avšak vždy bylo povzbuzující vidět lidi toužící potíže překonávat, lidi milující a pečující jeden o druhého, rodiny držící při sobě, ať se děje cokoli.
Jsem moc vděčná za každý okamžik strávený ve Svaté zemi, za všechny příběhy, které jsme mohli slyšet, za všechna místa, která jsme mohli vidět. Tuto cestu bych doporučila úplně každému.
