Student 4. ročníku Všeobecného lékařství Vilém Navrátil strávil semestrální stáž na univerzitě v Clermont Ferrand ve Francii. Píše esej a posílá fotografie.
Vyjet na stáž je jedna věc, zcela jiná je vůbec se pro ni rozhodnout. Kdo by měl tehdy, v zimě ve třeťáku, s testem z patologie na krku, náladu na přemýšlení, zdali pojede v červenci na stáž? Já tedy rozhodně ne. Co když neudělám zkoušky? Co když si budu potřebovat dát nějakou zkoušku na červenec a takto ji budu muset dělat až v září? Červenec – kdo by před patologií myslel na červenec?
Takže to vlastně byla má kamarádka, která to rozhodla (a jsem jí za ta slova nesmírně vděčný): „Co váháš?! Když máš tu možnost, tak jeď, však ono to nějak dopadne!“ Měla pravdu, ono to nějak dopadne! Potvrdil jsem tedy účast, zaplatil požadovanou nevratnou částku, víc už na to nemyslel a spěchal se učit patolu. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem v onu zimu udělal.
Na stáž jsem vyjel do francouzského města Clermont Ferrand, na Université d’Auvergne, kde jsem pracoval v laboratoři bakteriologie a podílel se na výzkumu vlivu intestinálních bakterií na rozvoj a průběh Crohnovy choroby.
Coby člověk, který hrdě prohlašoval, že se z něj laboratorní krysa nikdy nestane, jsem si ani pořádně nedokázal představit, co tam vlastně budu dělat. Má příprava spočívala v přečtení několika odborných článků, které mi z laboratoře poslali; na rovinu přiznám, že jsem je dočítal až v autobuse do Francie, protože zkoušku z patologie jsem měl týden před odjezdem a po několik následujících dnů jsem slovo jako „Crohn“ nebo „bakterie“ nemohl ani cítit. Také jsem si do kufru pro jistotu přibalil učebnici odborné lékařské francouzštiny.
V laboratoři mě přijali skvěle: pracoval jsem se dvěma laborantkami, které mě vždy instruovaly a trpělivě mi vysvětlovaly jednotlivé postupy, první týden jsem se rozkoukával a zjišťoval, co a jak se dělá, a již druhý týden jsem dostal ke zpracování samostatný úkol, na kterém jsem pracoval asi týden, a další týden jsem pak výsledek ověřoval, protože ačkoli kontrola vyšla správně, výsledky se lišily od očekávání.
Zkusil jsem si pracovat téměř se všemi laboratorními metodami, o kterých jsme se učili v biologii a mikrobiologii – od práce s buněčnými kulturami, jejich infikování bakteriemi, přes experimenty na molekulární úrovni, jako klonování DNA v bakteriích, práci s PCR, extrakci proteinů nebo nukleových kyselin, biochemické testy až po experimenty se zvířaty a pitvy myší.
Jak jsem byl nyní rád, že jsme se o spoustě věcí učili, ačkoli jsem před tím hořekoval, že coby budoucí lékař to přece nebudu potřebovat, že s PCR přece nikdy pracovat nebudu. Ona se najednou ta příležitost našla!
Přineslo mi to něco jiného než to, že jsem se naučil pořádně pipetovat a podařilo se mi nenakazit se nějakou záludnou bakterií, se kterými jsem pracoval denně? Jistě! Během tří let studia medicíny a preklinických oborů jsme vlastně byli neustále jednou nohou v laboratoři – byť hlavně teoreticky. Nyní se mi ale všechny ty pojmy, do té doby spíše abstraktní, propojily. Mohl jsem si je zkusit, mohl jsem si je ohmatat. Na vlastní oči jsem viděl, na jak dlouhou trať se vydává ten, kdo se rozhodne výzkumu věnovat, jak dlouho trvá provést byť jen jediný experiment. Také jsem pochopil, jak obtížné, zdlouhavé a plné ověřování je uvést nějaký, byť jen stručný fakt, do lékařské učebnice – pochopil jsem, jak cenným zdrojem učebnice jsou a co nezměrné práce za nimi stojí.
Také jsem potkal spoustu zajímavých lidí, z nichž mnozí se stali mými dobrými přáteli.
A jestli jsem měl od začátku pochybnosti, že to ve francouzštině zvládnu? Zvládl jsem – a věřím tomu, že každý zvládne, nebylo to nijak obtížné. Vzpomínáte na onu učebnici odborné lékařské francouzštiny, kterou jsem si vezl s sebou? Tak tu jsem za celou dobu svého pobytu ani jednou neotevřel a netknutou jsem si ji odvezl zase zpět domů.
Z vlastní zkušenosti tedy doporučuji každému, pokud máte možnost jet, jeďte – i když nejste laboratorní krysy, i když jste se doposud laboratoři vyhýbali, jak jen to šlo, i když je vám PCR cizí pojem – je to úžasná zkušenost, která otevírá oči – a ta možnost žít měsíc v cizí zemi a poznat nové přátele, ta je k nezaplacení!
