MotolArt, akce pro fakultní nadšence do umění

Ohlédnutí za posledním MotolArtem přinášíme v článku Richarda Bočka, rozhovoru s hostem letošního ročníku Tomášem Kolichem, který připravila hlavní organizátorka MotolArtu Bára Vyhnánková, a ve fotografiích Báry Jírové.

Richard Boček: MotolArt – svátek všech umělců-amatérů-možnáněkdydoktorů

Sedím v téměř prázdné tramvaji, přes zadní okno mi do očí svítí velký žlutý nápis 9 SPOJOVACÍ druhého vozu a já mám teď konečně chvilku pro sebe (ne ten časopis!), abych zavřel oči stranou od všeho ruchu a uspořádal si v hlavě všechny myšlenky a zážitky, které mi teď hlavou běhají (a to rychleji než panáčci z Byl jednou jeden život symbolizující nervový vzruch). A kdeže jsem to vlastně byl? No klasika, v Žížale... Ale tentokrát ne na nekonečných cvikách z biochemky, ale na MotolArtu! Na nejdůležitějším dni v roce pro nadšence do umění z 2. lékařské fakulty. Jak by řekl klasik: křesťané mají Vánoce, židé Chanuku a nadšení umělci-amatéři-možnáněkdydoktoři mají MotolArt.

Ještě před příchodem prvních zvědavých návštěvníků MotolArtu bylo potřeba vše pořádně připravit. Člověk by si řekl, že pověsit pár obrazů na zeď, postavit na stojan anebo přišpendlit pár fotek a přidat k nim štítky se jmény nedá moc práce. No, práce možná ne, ale zmatku a pobíhání to dá spoustu...

„Hele, nemáš náhodou Hanku? Já mám v ruce jenom Honzu Balka...“ stěžuje si jeden organizátor.

„Tyjo, nemám. Každopádně, mám tu Bramboru pověsit? Nebo dát na stojan? Co myslíš?“ ptám se na oplátku já a někdo mě přitom praští přes prsty.
„Neužírej nám tady furt ten raut, Richarde, to je děs, fakt!“ dostávám vynadáno z druhé strany.
Na svoji obranu mohu říct jen toto: nachystaný raut byl prostě neodolatelný. Myslím, že podobné nutkání jistě musel cítit Frodo kvůli Prstenu. Nicméně moje nutkání sníst celý raut by snad nedohnalo ke zkáze celý svět. Snad.

Nakonec se všechno stihlo ještě před naplánovaným začátkem, a my jsme tak mohli vést trochu méně hektickou konverzaci na jiná témata než kde přišpendlit jakou cedulku anebo kam přestěhovat klavír: „Myslíš, že se to bude lidem líbit? I tomu přednášejícímu z Fildy? Aby třeba neodcházel a neříkal si, že to byl teda MotolFart...“ dumá nad situací Anička.

Nebo třeba: „Slečno, nechcete výtisk časopisu Megapixel? Sponzorují nás a máme to zdarma,“ ptám se jedné doposud tiše sedící slečny při rozhazování časopisů po stolečcích.
„Ne, dík, já tady mám genitální herpes. Tedaaa, na čtení, na čtení tady mám genitální herpes! To víš, mikračka.“

Do všudypřítomné (už) uvolněné atmosféry se začínají trousit první návštěvníci. Trochu pozdě, ale přece. Na dotaz, co se děje, že jdou pozdě, a proč nedorazilo zatím víc lidí, začínají vypravovat epicky znějící příběh o tom, jak napadlo na Prahu spousta sněhu (rozuměj tři až čtyři centimetry). To způsobilo šílenou zácpu od Kajetánky až na Vypich, odkud (pokud se tam člověk hlemýždím tempem vůbec dostane) se musí pokračovat pěšky až do Žížaly. Tato pěší vycházka mi potom zněla velice podobně, jako když mi babička vyprávěla, jak oni se tehdá jako malá děcka dostávali do školy ze Lhot až do Choryně (jistě to také znáte). Jednomu klukovi bych téměř uvěřil i to, že právě prožil situaci vyobrazenou oscarovým filmem Revenant, a k tomu ještě přebrodil promrzlý rybníček pod Motolem.

Po krátkém čekání na téměř poslední opozdilce se ujímá Brambora (pro neznalé – hlavní šéf MotolArtu) úvodního slova, představuje všechny kreslíře, fotografy, dekoratéry, muzikanty... A po ní už slovo přebírá pan děkan. Po dlouhém výčtu všech možných schopností a dovedností, které u studentů naší fakulty už zpozoroval, se na chvíli zamyslí, a pak dodává: „Snad jen sochy jsem tu ještě neviděl...“ a tázavě se otáčí na Bramboru. Tak uvidíme, co Brambora vymyslí pro příští rok, jsem na to upřímně zvědavý! Ke každé správné vernisáži patří také úvodní hudební vložka. O tu jsme se postarali se Štěpánem Holubem, když jsme zahráli trochu toho jazzu. Abych se přiznal, moc jsme to spolu předem nenacvičili, ale to nevadilo, protože jak říká staré muzikantské přísloví: Hodina před koncertem je někdy až až a někdy až moc. Pro tuto příležitost jsme zvolili standard Blue Bossa pro lehkou smuténku před zkouškovým (ale taky před Vánoci, takže není tak zle!) následovanou skladbou Summertime určenou pro zahřátí, zvlášť pro prokřehlé posluchače, kteří se zrovna dopotáceli z Vypichu.

Po úvodních ceremoniích už nic nebrání tomu, aby se všichni rozprchli (nejlépe se sklenkou vína a autorem po boku) k nejrůznějším malbám a fotografiím rozesetým po celém přízemí Žížaly. Po chvíli prohlížení a rozebírání obrazů se začala šířit zpráva, že za chvíli bude začínat přednáška doktoranda oboru Dějiny umění Tomáše Kolicha. Velice zevrubně rozebral problematiku „šílených stěn“ z fenomenologického pohledu. Na jediný aspekt tohoto fenoménu však zapomněl, medické šílené stěny před zápočťákem z biochemie, kdy už zkrátka papír na schémata nestačí a někam se přeci s těmi reakcemi pokračovat musí... Nicméně pokud jste jeho přednášku nestihli, nemusíte být smutní, přinášíme s Tomem rozhovor.

Nu, a co ještě dodat (proboha nic, říkáte si, už teď je ten článek dlouhý jak fronta na nugetky v Motole)... Večer ubíhal velice příjemným tempem, lidé se začali pomalu rozjíždět do svých domovů autobusy, které zase začaly jezdit, a nám nezbývá než těšit se na další ročník! A na sochy?

Richard Boček

Barbora Vyhnánková: Rozhovor s Tomášem Kolichem

Přednášku na letošním MotolArtu si připravil doktorand oboru Dějiny umění, který se pyšní diplomkou z gotického horroru a působení gotických staveb na pozorovatele či bakalářskou prací týkající se Sherlocka Holmese! Tomáš Kolich nás provedl od středověku po moderní film prostřednictvím bláznů čmárajících na zeď.

Chci ti hlavně poděkovat, že jsi přijal naše pozvání. Co říkáš na tuto motolskou tradici? A co si myslíš o propojování medicíny s uměním?

Myslím, že tradice je to skvělá, a přijde mi pozoruhodné, že se vám daří ji udržovat už deset let. I formát je hodně zajímavý – veškeré požitkářské výhody vernisáže s přednáškovým intermezzem, které svědčí o zvídavosti mediků. Většina lidí není ochotna opustit víno a jednohubky a půlhodinu někoho poslouchat. I když někteří (včetně mě) si vzali raut do posluchárny, což je asi ideální řešení.

Samotné propojování medicíny s výtvarným uměním je přirozené a dlouhodobé. Už od renesance někteří umělci pitvali a všichni, co jsme se učili kreslit, jsme alespoň zavadili o anatomické atlasy. Lékařské zákroky jsou vděčným tématem malířů už po staletí a historici umění se dnes například hodně zajímají o medicínské ilustrace. Možná ke vztahu obou disciplín přispívá, že jsou v jistém smyslu založeny na pozorování.

Jak hodnotíš výkony našich mediků?

Díla byla pěkná, některá mě svou kvalitou upřímně překvapila. Hlavně jsem si užil jejich různorodost, jak ve formě, tak v tématech (několik bylo dost vtipných). Jen chyběly ty sochy, jak zmínil prof. Komárek. Hlavní je, že to vystavující baví. Já jsem kdysi kreslit přestal a zůstala mi „jen“ ta teorie. Tím, jak se poslední roky výtvarným uměním zabývám dennodenně (a jsem z něj občas už trochu unavený), zapomínám, že lidi to upřímně zajímá a mají chuť tvořit. To, že si vyhradí čas na výtvarničení při studiu medicíny, mě fascinuje asi nejvíc.

Na zahájení výstavy sis připravil přednášku o bláznech, šílencích, kteří své vyjádření směřovali na zdi kolem sebe. Proč tě tohle téma zaujalo a proč zrovna na MotolArt?

Mám rád obecně témata, která jsou všem na očích, ale nikdo si jich nevšímá. „Šílené stěny“ ve filmech a seriálech jsou právě takovým příkladem. Je zajímavé, že se z nich stal jakýsi moderní atribut šílenství, jsou parodované a objevují se i v reklamě. Zvolil jsem to téma pro MotolArt, protože souvisí s psychiatrií, je hodně přístupné (na seriály koukáme všichni), a zároveň má moc zajímavé přesahy do historie. Rád lidem demonstruju, že takováto filmová a televizní klišé mají delší vývoj, v případě „šílených stěn“ sahající až do 18. století. Je to pěkný způsob jak ukázat, že dějiny umění (pro veřejnost obskurní obor) mohou být užitečné i při vnímání současné populární kultury.

Je nějaká zpráva, kterou bys chtěl vzkázat lidem, kteří se snaží spojit umění a medicínu? A nějaké povzbuzení hlavně těm, co ještě váhají, jestli se zúčastnit příštího MotolArtu?

Nejdůležitější je, jestli člověka tvořit baví a užívá si samotný proces. Výsledek nemusí být vždy podle představ, ale k tomu se lze dopracovat, nebo najít lepší způsob vyjádření (třeba jinou techniku). Hlavně se tím nedemotivovat. Vyšetřit čas na tvořivé aktivity při studiu medicíny asi není snadné, ale jako dodatečnou stimulaci lze využít právě MotolArt. Z vlastní zkušenosti vím, že mít své práce na výstavě je uspokojivý pocit, který všem doporučuji.

Barbora Vyhnánková

Vydáno: 16. 2. 2018 / Odpovědná osoba: Mgr. Ing. Tereza Kůstková