Jak se mi můj dětský sen splnil o jedenáct let později

Štítky

Martina Lejsková, studentka 4. ročníku Všeobecného lékařství, píše esej a posílá fotografie ze stáže, kterou strávila na univerzitě v portugalské Coimbře.


Martina Lejsková; francesinha ve známém bistru
Café Santiago. Fotografie: Archiv M. L.

Když jsem se loni na podzim hlásila na vědeckou IFMSA stáž, Portugalsko nebylo na prvních pozicích mého seznamu. Cílem, s kterým jsem se na stáž přihlásila, bylo zjistit, jestli mě věda baví a zdali bych se jí chtěla v budoucnu věnovat. První volba proto bylo Německo. Portugalsko se na seznam nakonec dostalo hlavně díky tomu, že nabízelo termíny vědecké stáže v září. Podobně jsem přemýšlela i nad výběrem projektu. Nezáleželo mi moc, kam pojedu, ale hlavně aby se mi projekt líbil a abych se toho co nejvíc naučila. Měla jsem tedy radost spíše z toho, že jsem dostala projekt, který jsem chtěla, než z toho, že pojedu do Coimbry, o které jsem v té chvíli slyšela poprvé v životě.

Coimbra je nejmenší ze čtyř nejznámějších Portugalských měst, vedle Lisabonu, Porta a Bragy, a turisté do ní jezdí z podobného důvodu jako já – navštívit místní univerzitu. Je to totiž devátá nejstarší univerzita na světě a celý městský život se točí kolem ní. V průběhu akademického roku potkáte v ulicích hlavně studenty, jinak je město trochu liduprázdné. Portugalci, které jsem potkala před stáží v průběhu léta na setkání evropských skautů, mi všichni slibovali, že se mám na co těšit, že uvidím něco doopravdy jiného, protože budu v Coimbře v době začátku zimního semestru, kdy se tu odehrává velká část studentských tradic, které jsou naprosto unikátní a dosti spletité. Těmto tradicím se dohromady říká Praxe. Provázejí studenty celým jejich akademickým působením, a kdyby je měl někdo sepsat, tak z toho bude třídílná encyklopedie. Na první pohled nejnápadnější je školní uniforma, kterou nosí druhé ročníky a výše na veškeré slavností události, zkoušky anebo když prostě nemají žádné jiné čisté oblečení. Součástí uniformy je také hábit. Jeho střih se různí podle univerzity a nápadně připomíná oblečení kouzelníků ze světa Harryho Pottera. Není to jen náhoda. J. K. Rowlingová totiž žila v Portu, když začala psát první díl, a inspirovala se uniformou tamních studentů. Studenti z Porta se zase inspirovali uniformou studentů z Coimbry, a tak, jak všichni v Coimbře tvrdí, hábity se v Bradavicích nosí díky nim. První týden školy má na sobě uniformu neustále téměř každý, takže jsme si všichni stážisté přišli jako v kouzelnickém světě a já jsem si uvědomila, že přijetím na stáž se mi vlastně splnilo jedenáct let staré přání: dostat pozvánku do Bradavic. A pro ty, kteří při čtení Harryho Pottera nevěřili tomu, že by hábit mohl vlát tak působivě, jak Rowlingová popisuje, věřte mi: Jde to!

Místní studenti si pro nás připravili pestrý program, v jehož rámci jsme si vyzkoušeli některé z tradic, kterými musí projít každý prvák. A o mnoha dalších nám vyprávěli v průběhu prohlídky univerzity a vlastně celé stáže. Některé byly dosti děsivé a většina z nich má kořeny v době režimu prezidenta Salazara. Jako příklad takové tradice může posloužit třeba ta, že se prváci nesmějí pohybovat po městě po dvanácté hodině noční. Pokud je chytne skupina starších studentů, kteří musí být oblečení v uniformách, jinak se to nepočítá, smějí jim oholit půlku hlavy v případě mužů nebo ustřihnout jednu kadeř v případě žen. Historie této tradice vychází z toho, že policie zatýkala většinou v noci, a tak se starší studenti snažili ty mladší, kteří ještě neuměli přesvědčivě lhát, dostat z ulic, aby někoho při výslechu neudali.

Můj výzkumný projekt se odehrával v jedné z budov místní lékařské fakulty, Institute of Biomedical Imaging and Life Sciences (IBILI ), konkrétně v laboratoři, která se dlouhodobě zabývá výzkumem autofagie, ubikvitinace a rolí SUMO proteinů v kardiomyocytech. Tým laboratoře se skládal z osmi lidí a každý z nich pracoval na svém vlastním projektu. Moje tutorka zkoumala proteiny SUMO 1 a 2, jejich vztah ke connexinu 43 a jejich roli v kardiomyocytech.  Myslím, že jsem si stáž tak moc užila hlavně díky ní a skvělé atmosféře v celém týmu. Ochotně se mnou diskutovala o každém jednotlivém pokusu, ač to většinou znamenalo, že toho za den stihla mnohem méně než jindy. Naštěstí v druhé polovině měsíce jsem jí zase zvládla nějaký čas ušetřit, protože jsem již zvládala většinu technik a protokolů, které zrovna používala, a tak jsem pracovala samostatně. Navíc mě zapojila do vytváření vědeckého článku, což se ukázalo také jako přínosná zkušenost.

Když jsem nebyla v laboratoři, tak jsem cestovala křížem krážem celým Portugalskem. Někdy po vlastní ose a někdy s ostatními stážisty. Zažila jsem tam toho tolik, že by se to do jedné eseje rozhodně nevešlo. Kdybych z toho měla vybrat pár zážitků, které rozhodně doporučuji, tak by to bylo surfování na pláži Figueira da Foz, krásné zahrady u Quinta da Regaleira v Sintře, vyzkoušení Francesinhy (sendvič pro milovníky masa) v Portu a návštěva Fátimy.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, díky kterým máme možnost se zahraničních stáží účastnit, a zároveň doporučit stáž všem ostatním studentům. Je to zkušenost, kterou jen tak někde nezískáte, a pokud zrovna bojujete s motivací, tak v rozhovorech s ostatními mediky z celého světa, které na stáži potkáte, zjistíte, že ten náš systém je vlastně docela dobrý a k studentům přívětivý.

 

Vytvořeno: 10. 11. 2016 / Upraveno: 11. 12. 2023 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.