Exponátem v zemi Aztéků

Student 6. ročníku Všeobecného lékařství Josef Štorm strávil letní stáž v Mexiku v městě Pachuca. Píše esej a posílá fotografie.


Josef Štorm. Fotografie na této stránce: J. Š.

V noci po příjezdu na hlavní autobusové nádraží v Pachuce, kde jsem stážoval, mě vyzvedl Hugo, naše kontaktní osoba. Auto řídila jeho matka a na zadní sedačce seděla jeho sestra. Cestou mi vysvětloval, že budeme bydlet ve „studentském domě“. Je sice trochu daleko, ale je prostornější a vejde se nás tam všech pět. Ok. Nezajímá mě to, chci spát. „Řekni mi, máš rád [dachs]?“ – „Ducks? Jasně, pečený, vařený, živý jsou taky fajn, akorát jsem ještě nepoznal žádnou milou.“ – „V tom domě něco takovýho zrovna je.“ – „Dobře, budu se těšit, snad je milá.“ Otevřeli jsme vstupní dveře a hned po mně začal skákat velký černý smradlavý labrador. Aha. „Dogs.“ To jsem si musel ráno ještě vyžehlit.

Kromě řady podobných drobných eskapád jsem taky docházel do nemocnice vykonávat stáž. Pachuca General Hospital, drobný komplex s jednou pětipatrovou centrální budovou a členitým přízemím a prvním patrem, je pravým opakem motolského bludiště. Lůžek je tu málo, možná okolo stovky, výtahy jsou dva centrální a jeden dva služební někde mimo. Jedná se o hlavní veřejnou nemocnici třímilionového státu Hidalgo. Důležitá je nemocniční kantýna, která vaří každý den víceméně stejně. Tortila, kus masa, zelenina nebo brambory (nebo obojí) a k tomu polévka.

Nemocnice obsluhuje hlavně chudé pacienty, kteří neviděli doktora i šest let, protože od nejbližšího je dělí třeba pět hodin cesty. Člověk tu uvidí, co v Česku znal jen jako kuriozitu z učebnic ze 60. let.

Pracuje se tu napůl bezpapírově a píšou se jen recepty. Zapisovat každého pacienta by prodloužilo už tak napnutý program dne hluboko do noci, což si ani pacienti, ani doktoři nemůžou dovolit. Další zvláštností je WhatsApp, chatovací aplikace do mobilu, kterou si doktoři vzájemně posílají výsledky pacientů, hlavně rentgeny, které pak zkoumají na obrazovkách svých mobilů. GDPR tuhle zemi rozhodně nezasáhlo, protože pacienti jsou zváni do ordinace po třech až šesti najednou, podle toho, jestli s sebou mají doprovod, a vyšetřování, diagnóza a následná terapie probíhá přede všemi přítomnými.

Některá odpoledne nás prováděli po různých oficiálních setkáních s představiteli fakulty a univerzity a ukazovali nám pokrokové výukové modely, které mají usnadnit studium většího počtu mediků. Jeden takový výlet do simulačního centra pro nás skrýval i praktickou ukázku, o čemž nám řekli v autě cestou tam. Zprvu to znělo dobře, ale pak se ukázalo, že praktickou ukázku budeme provádět my na jejich modelu. Očekávalo se od nás, že předvedeme týmovou spolupráci příjmu pacienta s polytraumatem, zajistíme ho a odešleme na chirurgii. To nám vysvětlili až zpětně. Model, na kterém jsme pracovali, dokázal simulovat arteriální krvácení a rozpoznávat podávané léky i infuzní roztoky. Velmi přesvědčivě předváděl i puls a dýchání a bylo možné mu mikrofonem ve vedlejší místnosti propůjčit hlas. Žádná levná sranda.

Začala simulace. Krvácení jsme zastavili obstojně, žilní vstup a infuzi také a pak jsme nevěděli, co dál, a čekali na nějaký podraz. Ten dorazil, když nám model přestal „dýchat“. Zkontrolovali jsme životní funkce dle řádných postupů a určili, že pacient vyžaduje KPR. Žádnou informaci z kontrolní místnosti jsme nedostali a výstup z monitoru nám v ten moment taky nebyl dostupný, tak jsme pokračovali v simulaci. Místní lůžka jsme neznali a nevěděli jsme, kde se přepínají do KPR módu, tak jsme panáka za stovky tisíc vzali, plácli ho na podlahu a začali resuscitovat. Zhruba v tenhle moment se otevřely dveře a dovnitř vešel přísně vypadající garant oboru všeobecné medicíny se zástupci jiných mexických univerzit. Chtěl se pochlubit tímhle speciálním modelem, který jsme se zrovna snažili na zemi oživit. Jeho výraz byl k nezaplacení. Nadšení lidí, které provázel, nás naštěstí zachránilo od jeho hněvu, protože mohli vidět využití modelu v praxi a zuřivě si nás u toho fotili. Až pak nás organizátoři téhle exkurse přišli vysvobodit. Jak to, že model přestal dýchat a reagovat? Spadl systém a museli ho restartovat. Na KPR prý vlastně vůbec nemělo dojít...

Ať člověk vyrazí na stáž kamkoliv, určitě si přiveze spoustu zážitků a nových zkušeností a je pak na osobním uvážení, nakolik mu byly a budou přínosem. Z medicínského hlediska to bylo nesmírně zajímavé a rozhodně můžu doporučit podobná odlehlá místa pro bohaté klinické zážitky. K tomu ovšem patří riziko, že tu nebude tolik zajímavých míst k procestování a možností dalších zážitků. Někdy je třeba zvážit i to. Tak si tuhle příležitost nenechte utéct!

Moje další zápisky najdete na macethewindu.wordpress.com.

Vydáno: 21. 11. 2018 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.