Dobronice 2017 v reportážích studentů

Přečtěte si reportáže o prváckých Dobronicích 2017 od Simony Michalicové, Gabriely Moslerové a Zuzany Válové.

Podívejte se také na fotografie z prváckých Dobronic 2017 na Facebooku Motoláku:


Dobronice nejsou výlet na zotavenou, ale na zohavenou

Simona Michalicová

Môže to byť tým, že sme za tie štyri dni spali dokopy priemerne desať hodín? Žeby?

Z Dobroníc som si odniesla okrem deficitu spánku aj veľa nových informácií a znalostí, silných kamarátstiev, dva memorixy, jeden rozbitý displej a poznatok, že v spoločenskej hierarchii sú Slováci stále nad Brňákmi. A samozrejme motiváciu! Ale poďme pekne od začiatku.

Foto: Alžběta Klížová

Po príchode do Dobroníc sme sa vystriedali s 3. lekárskou fakultou, ktorá mala seznamovák pred nami. „Ješte stále není pozdě. Když si to klidně i v průběhu semestru rozmyslíte, čekáme vás na našem studijním oddělení,“ kričali na nás starší študenti z Tretej lekárskej popritom, ako sme s kuframi mierili ku chatkám. Vďaka, ale toto sa asi nestane.

Pred večerou sme mali prvú prednášku a tá sa týkala prvej pomoci. Po večeri sme v kurze pokračovali, ale to už v jednotlivých kruhoch, a všetko to vyústilo o dva dni v bojovku, kde sme si v simulovaných nehodách so zranenými mohli preveriť naše schopnosti vyhodnotenia situácie a rýchleho konania priamo v praxi. Po našom „výkone“ sme sa niektorí ešte ostali prizerať na to, ako si počínajú naši kolegovia. „To takhle nemůže dělat, vždyť mu právě zlomil vaz.“ No jo, z diaľky a bez nesenia zodpovednosti sa nám ľahko komentuje.

Prvý večer – Welcome Party. Bola skvelá, dlhá a živelná. (Napísala by som k tomu aj niečo viac, ak by sa mi tie tri noci nezlievali do jednej.) O to horšie boli však raňajky, kde sme už tak živelne nepôsobili. Jedna káva u milej pani pri okienku a ide sa na ďalšiu prednášku. A potom na ďalšiu. Koncentrace, paměť, a jak s tím vším pracovat. Pevne som dúfala, že mi starší medici prezradia tajomstvo, ako zabiť prokrastináciu. Ani tu však žiadne skratky nevedú.

Prednášky trocha iného typu boli klinické, podané profesormi a doktormi, s ktorými (snáď) budeme mať tú česť stretnúť sa v starších ročníkoch. Boli veľmi zaujímavé a rada by som sa ku koncu spýtala nejakú dodatočnú otázku, keby som sa nebála, že odpoveď bola povedaná niekedy počas toho, ako som mala mikrospánok. (Ale veď „ja nebudem jedna z tých, čo spia na prednáške“.)

Aká bola druhá najväčšia hrozba po plaveckých testoch? Extreme rush. Neviem, pri ktorom absolvovaní mi viac zvieralo pľúca, každopádne ma pritom celý čas hrial pri srdci pocit, že keby to tam so mnou sekne, tak som obklopená zo všetkých strán šikovnými medikmi, ktorí sa o mňa postarajú.

Ďalšia súťaž – Prechádzka ružovou záhradou. Sled rôznych kreatívnych „úkolů“, ktorými musíme ale prejsť trochu rýchlejším tempom ako pri zvyčajnej prechádzke.

„A je to vôbec fyzicky možné?“ pýtam sa po odznení zadania úlohy. „Ano je, a za to můžeš vděčit peristaltice ve svalovině svého jícnu.“ Nice.

Posledný večer nám starší študenti rozprávali o študentských spolkoch a všemožných akciách a aktivitách, ktoré počas roka organizujú. Moje myšlienkové pochody boli asi nasledovné: Ono to je všetko pekné, ale... Ako to môžu popri medicíne stíhať? Nemôžeme sa len učiť, musíme robiť aj niečo, aby sme sa z toho nezbláznili. Rule No. 2 hneď po: „Nemusí tě to bavit, ale nesmí tě to srát.“

Bolo úžasné spoznať toľko ľudí, čo zdieľajú rovnakú vášeň pre medicínu. A jedna z najkrajších vecí pri odchode z Dobroníc bolo práve to (spravidla smutné) lúčenie, pretože sme vedeli, že sa o dva týždne vidíme znovu.

Na záver by som ešte rada vyjadrila svoj hlboký obdiv k starším študentom, ktorí nám pripravovali program, zabávali nás a bola na nich vidieť obrovská ochota pomôcť nám a zodpovedať všetky naše (ne)medicínske dotazy.

Toť vše a vidíme se na Welcome Day!


Dobronice aneb ukořisti si svůj spánkový deficit

Gabriela Moslerová

Pošmourná sobota

Autobus mne po pár minutách jízdy z mého bydliště vyhodil na Opatově, jehož zastávka byla pro běžné cestující nepříjemně okupována davem zbrusu nových čerstvých mediků. Prolétlo mi hlavou, že to byla asi jediná pohodlně krátká cesta, kterou mi bydlení na kraji Prahy a studium v Motole dohromady přinese...

Brzy se rozjela hra „Najdi si svého kamaráda z kruhu (nebo alespoň polokamaráda z dvojkruhu)“ a lehká nervozita rychle ustupovala.

Následné plavecké testy příjemně či nepříjemně probraly snad každého. Mě možná až moc. Zvolit si kraul jako styl na stovku nebyl totiž ten nejlepší nápad, jak jsem zjistila už během třetího bazénu. Odplaváno, seznamování ve velkém mohlo začít!

Dobronice nás přivítaly „hřejivým počasím posledních letních dnů“, a tak program začal přednáškami (místo zapocením se u sportu) a prvním seznámením s některými osobnostmi naší Alma mater – například se samotným panem děkanem Komárkem. Co nevidět přišel večer a s ním první pořádné poznávání svého kruhu. Organizační tým starších studentů si připravil pro kruhy kvalitní icebreakery a následně velmi vydařenou Welcome Party.

Již první den spánkový deficit kvalitně ukořistěn.

Trochu (hodně) extreme neděle

Další den již byly na programu sporty, přednášky první pomoci a mnohými obávaný Extreme Rush. Ti, co se neobávali, totiž pravděpodobně ani netušili, že se na ně něco chystá. Jakmile jsem s ostatními závodnicemi stála bok po boku v ledové vodě, blesklo mi hlavou, co z názvu asi bude přesnější – zda extreme nebo rush.

Foto: Beatrice Bížová

Pro mne nejprve rush, po nalokání se trochy vody extreme, a pak už jen „plz dont drown“ a následně „plz make it for the svařák“. Následovalo extreme namožení celého těla (v některých bosých případech extreme poranění všech končetin) a rush pod horkou sprchu. Tedy horkou. Minimálně jedna nešťastnice (nazdar Jíťo!) zvolila sprchu, která teplou vodou rozhodně nedisponovala, a protože si myslela, že u ostatních se jedná o to samé v bledě ledovém, protrpěla si tam pěknou chvilku taky.

Na večer byla přichystána týmová sportovně-socializačně-kulturní hra Procházka růžovou zahradou, která byla doufám i pro ostatní účastníky bezva zážitkem. Povzbuzeni občerstvením na stanovištích jsme běželi (naštěstí již neplavali) líp jak při Extreme Rush dříve toho dne. Já si například užívala hltání tatranky ve stojce, během čehož jsem se úporně snažila smíchem ji nevdechnout. Ale strach z udušení nebyl tak silný, měla jsem kolem sebe přeci hned pět horlivých dobrovolníků vyzkoušet si konečně Heimlichův chvat v akci!

I přes nešvary počasí se uskutečnil táborák. Noc kvalitně prozpívaná, prokytaro-pozounovaná, prosmátá a propovídaná.

Spánková deprivace se dál příjemně prohlubovala.

Pondělí: Ukaž, co umíš!

Třetí den nás čekala první pomoc v akci a volejbalové klání. První pomoc byla pro mě díky kvalitním hereckým výkonům lehce stresovou a rozhodně velmi užitečnou a přínosnou záležitostí... Po záchranářské akci nechyběl důležitý feedback (OK, příště záchranku nebudeme volat stylem „Čauky mňauky, máme tu u jezu pěkný průser!“) a my sami jako skupina jsme si pak vypichovali nejlepší momenty. Namátkou komunikace s pánem prožívající infarkt myokardu: „Pane, kde bydlíte? Bydlíte doma?“

S večerem přišel nábor do studentských spolků, po kterém se díky báječné propagaci alespoň polovina prváků rozhodla angažovat se všude a ve všem a samotnému studiu upřít co se dá. Také byla možnost obohatit si šatník fešáckými triky, plášti, nebo aspoň, pro momentálně nezámožné, motoláckými ponožkami (hřejí báječně).

A o to, abychom si vychutnali prvácké Dobronice do posledního okamžiku, se postarala velmi kvalitní Goodbye párty.

Na spaní se zkrátka v Dobronicích nehraje.

Teď nezbývá než doufat v plné zotavení, smytí lihovek z čel a obličejů a dospání deficitu do vypuknutí školního roku. To teprve bude párty...

Za perfektní organizaci a společnost moc děkuji celému organizačnímu týmu. Dobronice za mne byly naprosto boží!


Medici bez hranic – Dobronice 2017

Zuzana Válová

První řádná ochutnávka studentského života na 2. lékařské fakultě nás, prváky, čekala na seznamováku v Dobronicích. Zahajovali jsme plaveckými testy, které s hlavou vztyčenou (a dýchacími otvory výhradně nad hladinou) přežili všichni. Nemám žádné informace o ztrátách studentů z prvního turnusu, kteří byli testováni až po odjezdu z Dobronic. Věřím, že alespoň někteří dokázali plavat rovně.

Program následující po ubytování a obědě byli organizátoři nuceni přizpůsobit počasí. Čekalo nás pár úvodních přednášek týkajících se sportovních možností a povinností studentů naší fakulty a místo následného sportování jsme vzhledem k dešti probrali teorii první pomoci. Po večeři jsme se rozdělili do kruhů. Organizátoři, kteří se ke kruhům přiřadili, pro nás měli nachystané seznamovací hry. Samozřejmě jsme si všichni zapamatovali jména všech napoprvé, ale abychom nepůsobili neskromně a příliš chytře, radši jsme se zdvořile ptali v průběhu celého kursu (minimálně třikrát každého). Večer byla v plánu Welcome Party, kde se tančilo a pilo až do rána.

Druhý den po snídani začít sportem nebylo snadné, ale počasí se vyjasnilo a nevyužít možnosti areálu by byla hrozná škoda – vždyť jsme mohli hrát v podstatě cokoli: florbal, fotbal, tenis, stolní tenis, volejbal, beach volejbal, basketbal nebo badminton. Každý si vybral, co chtěl, půjčil si vybavení a šel hrát. Následovaly klinické přednášky o dětské onkologii s profesorem Trkou a docentem Zunou. Navštívil nás i děkan fakulty, profesor Komárek.

Odpoledne jsme se v kruzích učili prakticky první pomoc. KPR na andule a zbytek navzájem na sobě. Těžko si představit lepší team-building, než je vzájemné otáčení se do zotavovací polohy, trénování Heimlichova hmatu nebo bolestivých podnětů. To jsme ovšem ještě netušili, co následuje. Tzv. Extreme Rush. Kolovaly o něm neuvěřitelné legendy napříč kruhy a ukázaly se být pravdivé. Všichni jsme se v příjemných zářijových cca 15 stupních Celsia převlékli do plavek a vlezli do Lužnice. Mohla mít tak 11 stupňů? Čekalo nás asi 50 metrů plavání v ledové vodě. Když se nám podařilo vylézt, což vzhledem ke kluzkým kamenům a ztuhlým svalům nebylo snadné, čekal nás cca jeden kilometr běhu, tak jak jsme byli. Tedy, pravda, mohli jsme si vzít boty. Běh zahrnoval i slalom mezi chatkami, běh pozadu, žabáky, kačáky či běh po čtyřech a na závěr nás čekal svařák. Co k tomu dodat, zdá se, že na Dobronice se opravdu vzpomíná celý život.

Po dalších přednáškách následovala dobrovolná hra v pětičlenných týmech. Na každém stanovišti jsme plnili různé úkoly... Ale jestli tohle čtou budoucí prváci, byla by škoda jim všechno prozradit. Jestli tahle hra bude i příště, doporučuji se zúčastnit, stojí to za to. Večer jsme se zahřáli u táboráku a poslechli si tradiční i netradiční verze táborových i netáborových písniček.

Poslední den před odjezdem jsme měli možnost si vyzkoušet první pomoc v bojovce na modelových situacích – ovšem už ne v kruzích jako předtím, ale v námi zvolených týmech po osmi lidech. Část šla na volejbalový turnaj a část na bojovku a odpoledne jsme si to prohodili. Ukázalo se, že první pomoc ve skutečné situaci nezní už vůbec tak jednoduše jako teorie. I přes nějaké chybky jsme se ale všichni skvěle bavili, a to je nejdůležitější. Večer zbyl dostatek času před závěrečnou party na sporty, které jsme si ještě chtěli vyzkoušet, na poslední přednášky o studentských spolcích a aktivitách a taky na nákup triček, plášťů a nějakého lehčího anatomického a histologického čtení. A závěrečná party byla prostě pecka – snad se to ani nedá popsat.

Za velmi krátkou dobu po jejím skončení nás čekal úklid a předání areálu. Cestou v autobuse si spousta z nás nechala zdát krásné sny a nerušeně dojela až do Prahy. Dobronický seznamovací kurz se vyvedl nad všechna očekávání. Vypadá to, že naše fakulta je asi opravdu ta nejlepší.

Vytvořeno: 2. 10. 2017 / Upraveno: 4. 2. 2019 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.