Božský Mao

Josef Štorm, student 4. ročníku Všeobecného lékařství, strávil letní stáž v Číně. Posílá výňatek z delšího textu o svých zážitcích.

Opouštím skvělý plán jít se podívat na vztyčování vlajky na náměstí Nebeského klidu za úsvitu, protože svítá už asi ve čtyři ráno a po procházce po Zdi se radši vyspím. Chyba. Dorážím na náměstí Nebeského klidu kolem deváté a fronta jen k bezpečnostní kontrole má už asi tři sta metrů. Pak mi ale konečně bylo dovoleno pohlédnout na takto zvané prostranství. Kam se hrabe Letná. V mapě se všechno zdálo tak blízko a po ruce... Jen přejít to náměstí po šířce trvá asi deset minut!

Zleva zprava masivní budovy. Národní muzeum a Velký sál lidu, postavené ve stylu od komunistické Číny očekávaném. Na centrální ose pak Památník lidových hrdinů opatřený zátarasy a v samém středu „Maozoleum“ Mao Ce-Tunga. Chvíli jsem jen tak stál a nevěděl co by, můj cíl byl Zakázané město, hned za portrétem Maa nad bránou Nebeského klidu, muzeum neznělo jako dobrá náplň mého omezeného času a Velký sál lidu taky ne. Zato Mao, to se jen tak každý den nevidí.

Předchází tomu celá procedura, naštěstí jsem přišel ze správné strany náměstí a naštěstí jsem zahlédl, že nikdo z lidí ve frontě nemá s sebou tašku ani nic jiného, což potvrdilo to, co psal průvodce. Čína je na truchlící připravena a nedaleko „Maozolea“ (hned přes ulici) je úschovna, kde jsem nechal úplně vše. Speciálně kontrolovali, jestli jim tam nechávám foťák, takže fotky jsou jen z mobilu. Jo, ten jim nevadil.

Procesí procházelo rychle, vůbec se s tím nepářou. Šup do fronty, šup přes detektor kovů, šup kup kytku za čtyři dongy, zběžně se ukloň (tenhle příkaz asi byl nepřesný, někteří tam klečeli a někteří se klaněli tak desetkrát, než položili květinu na připravený stojan mezi tisíce dalších květin), koukni na mumii a šup ven. To byl Mao. Úplně jak z obrázku. Hezky se tam o něj starají, soudruh Lenin by mohl závidět!

Podél cesty do Zakázaného města jsou dva parky. Naprosto náhodně volím ten vlevo, nevím, jestli jsou nebo nejsou symetrické. Není to důležité, ten park byl vesměs evropský. Cestou se se mnou dává do řeči Číňan; zajímá se, odkud se tam beru a co jsem dosud viděl. Pak mi říká, že na den se prodává 80 tisíc lístků do Zakázaného města a že mu volal kamarád, že už nejsou, že o víkendech je to tak vždycky, že se rychle vyprodají. Vzpomněl jsem si na varování v průvodci, že Číňani zvou lidi na čajové obřady a jiné věci, pak utečou a nechají je to zaplatit. Vzpomněl jsem si na to hlavně v momentě, kdy mi pak začal říkat, že sám na to Zakázané město kašle, a že se jde podívat na něco s čajem. Tak jsem se slušně rozloučil a šel dál.

Nedalo mi to, tak jsem to vzal svižněji. Všude tam byly mraky lidí, a dokonce i fronty, tak lístky asi ještě byly, ale na něco zvaného „Palace Museum“, a já přece chci „Forbidden City“. Radši jsem nad tím moc nebloumal a prostě koupil lístky do Palace Museum, hlavně proto, že jsem nemohl nikde najít žádné jiné. Vedle fronty stála tabule s informacemi ohledně vstupného, ale hlavně s počitadlem, kolik zbývá lístků na ten den. Dorazil jsem zhruba dvě a půl hodiny poté, co otevřeli, a zbývalo 22 tisíc lístků. V momentě, kdy jsem došel na řadu, zbývalo už jen 21 tisíc. Něco na tom vyprodání asi bylo, ale mě se to netýkalo.

Co se mě týkalo opravdu hodně, bylo 60 tisíc prodaných lístků. Vevnitř hlava na hlavě, stovky lidí proudící všemi směry, památky doslova v obležení černých hlav a blikajících telefonů. První dojem byl dechberoucí. Jednak kvůli lidem, ale hlavně kvůli samotnému paláci. Teda spíš městu. Pochyboval jsem o jeho velikosti, ale po několika hodinách, kdy jsem neprošel ten komplex ani ze dvou třetin, jsem už byl naprosto přesvědčen. Císař to tam měl dobře zařízený. Některé budovy byly vyhrazeny například jen na oslavu jeho narozenin.

Smogový přeliv se proměnil v deštivý mrak se vším všudy krátce po tom, co jsem opustil Zakázané město. Byl bych litoval toho, že jsem se vydal hledat stanici metra pěšky, ale u blízké zastávky autobusu bylo bistro s nabídkou podivných nudlí s okurkami a octem, tak jsem část deště přečkal nad čínskou zeleninou. Na zastávce pak nikdo neuměl anglicky, a tak jsem pokračoval dál po svých a zanedlouho jsem narazil na stanici metra.

Zbytek dne jsem si užíval pekingské metro zevnitř. Nejprve cesta na nádraží pro lístky, kde jsem se zdárně ztratil. Lístky se vyzvedávají mimo hlavní halu a do té se pak chodí skrze skoro letištní kontrolu s platným lístkem a pasem. Pak cesta zpátky metrem do obchodní čtvrti známé prodejem levné elektroniky pro nabíječku na laptop, kterou jsem prozíravě nechal doma po několikahodinové balicí seanci.

Hned u východu z metra na mě plynulou čínštinou spustil místní zaměstnanec, a jakmile jsem ho několikrát anglicky ubezpečil, že mu nerozumím ani slovo, tak mi všeobecně uznávanou řečí těla naznačil, že mám jít s ním. Dovedl mě k prodejci zřejmě foťáků, který anglicky uměl, tomu jsem oznámil, co sháním, on tu informaci předal v čínštině dál, a hned jsem byl zavlečen do nitra pekingského centra elektroniky. Přesně takhle jsem si vždycky představoval, že by vypadala eBay (Free Shipping from China) nebo AliExpress zevnitř, kdyby pro to existoval kamenný obchod. Taková IKEA nebo Makro s elektronikou.

V obchodě, kam jsem byl zavlečen, pokračoval dosavadní trend komunikačních schopností a za pomoci fotek a znalosti základních čínských slov „Apple MacBook“ jsme se dobrali správného produktu a zbývalo už jen se shodnout na ceně. Protože to je typický trh, očekává se, že se o konečnou cenu budete hádat. Prodejce na mě hbitě vytáhl kalkulačku s číslem, které se mi ani trochu nelíbilo, napsal jsem tedy číslo své, proti němu vylezlo z prodejce další nepěkné číslo, tak jsem oznámil, že se jdu mrknout jinam. Číslo hned nabralo podobu mému srdci bližší, nabídl jsem protinávrh, který se opět setkal s nevolí, ale po zopakování odcházecího manévru se už cena prodejce dostatečně sblížila s mým posledním návrhem, a tak jsem povolil.

Večer jsem zakončil v nudlárně třetí cenové a nakoupil ovoce na ranní cestu vlakem...