Vzpomínáme na profesora Kouteckého

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., emeritní děkan 2. lékařské fakulty a zakladatel dětské onkologie v Československu, nás opustil letos 5. července. V sobotu 31. srpna 2019 by se dožil 89 let. Připravili jsme ohlédnutí v podobě krátkých vzpomínek jeho kolegů, přátel a studentů, nejzajímavějších televizních rozhovorů, dokumentů a přednášek, včetně knihy, jež vyšla k jeho 80. narozeninám.


prof. MUDr. Jana Hercogová, CSc., přednostka Dermatovenerologické kliniky 2. LF UK a Nemocnice Na Bulovce, proděkanka Kouteckého kolegia

Pana profesora Kouckého jsem znala od dob svého studia na Pediatrické fakultě. Po návratu z téměř roční stáže ve Vídni v roce 1991–2 jsem chtěla odejít pracovat pro farmaceutickou firmu. Tušila jsem, že to asi není přesně to, co chci, proto jsem nejprve šla za svým přednostou profesorem Pavlem Bartákem. Ten mi bez rozmyšlení tuto práci doporučil. Druhým mým nadřízeným, děkanem, byl tehdy profesor Koutecký. Ten mi naopak důrazně připomněl, že mne zná od doby studia, že místo toho mám odevzdat habilitační práci a že si přeje, abych převzala vedení kliniky. Poslechla jsem ho a o dva roky později jsem se stala v 36 letech zřejmě nejmladší přednostkou kliniky.

Protože mne vzhledem k věku ostatní přednostové dermatologických klinik ignorovali, rozhodla jsem se v roce 1995 uspořádat konferenci, protože od roku 1988 žádnou nikdo u nás nepořádal. Profesor Koutecký mi opět pomohl: jeho úvodní přednáška o pohledu dětského onkologa na kůži trvala 90 minut. 

Vzpomínky na Peťu jsou hlavně z doby, kdy jsem s ním měla tu čest pracovat jako jeho proděkanka pro studium klinických oborů. Pamatuji na jeho nádherné proslovy krásnou češtinou, s bezchybnou rétorikou, nabité myšlenkami k zamyšlení. Jeho žehrání na nedobré mravy ve společnosti jsou a zřejmě budou stále aktuálnější. 

 

 

Rozhovor z prosince 2015,
DVTV

prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., přednostka Ústavu imunologie 2. LF UK a FN Motol a proděkanka Kouteckého kolegia

Moje první setkání s panem profesorem

V září 1995 mě přijal tehdejší pan ředitel FNM  Vepřek na místo primáře Oddělení klinické imunologie (na doporučení profesorů Vavřince a Starého, s kterými jsem spolupracovala již dříve) a o měsíc později jsem se stala přednostou nově ustanoveného Ústavu imunologie jako společného pracoviště FNM a 2. LF. S panem profesorem Kouteckým  jsem se do té doby nesetkala. Pan profesor mě uváděl do funkce se slovy, že je to poprvé, co uvádí někoho, koho vůbec nezná, a ptal se mě, jak se jako přednosta cítím. Troufale jsem odpověděla, že již měsíc sedím na této židli jako primář a že se pro mě tímto dnem mění jen to, že mám ve funkci školského přednosty o pět tisíc měsíčně méně než jako zdravotnický primář. Pan profesor mi na to tehdy odpověděl, že pracovat na univerzitě je čest. Ale nezanevřel na mě za tuto moji „drzost“, a naopak mě povolal do svého kolegia, když se znovu stal děkanem. I když tento názor zastával nadále, myslím, že jsme jej posléze s ostatními proděkany přesvědčili, že finanční ohodnocení reflektuje vážnost afiliace k univerzitě a snažili jsme se v tomto smyslu na fakultě zlepšit finanční podmínky pracovníků. Univerzita byla prostě pro pana profesora Alma Mater...

 

 

Rozhovor z května 2016,
magazín Víkend DNES

Ilona Kyselová, asistentka profesora Kouteckého

Mám-li vzpomínat na dlouholetou spolupráci s panem profesorem Kouteckým, pak jen s velkým obdivem a úctou k jeho osobnosti. Měla jsem tu čest. Osobně jsem se s panem profesorem setkala v květnu roku 1991 v děkanské pracovně 2. lékařské fakulty při vstupním pohovoru k nástupu do zaměstnání. Pan profesor na mne tehdy působil poněkud přísně. Dnes jsem mu vděčná za mnohé, především za jeho důvěru, kterou mi dal, lidskost, laskavost, moudrost, za vůni viržínka – za to, že byl mým báječným šéfem. Naše pracovní setkávání trvalo 28 let. To poslední setkání bylo při organizaci bytového komorního koncertu s kvartetem Martinů v červnu tohoto roku. Bude se mi stýskat.

 

 

Životní příběhy: prof. Josef Koutecký, 2015

Josef Koutecký v tuhle chvíli pravděpodobně pitvá můj neuspořádaný život. Markéta měla očividně radost.

Jaroslav Kučera, fotograf

V prosinci 2016 jsem konečně požádal o ruku moji milovanou Markétu (po jedenatřiceti letech…) s tím, že bychom mohli spojit mé sedmdesátiny s tajnou svatbou, o které nikomu, ani dceři Marianě, ani rodině, nic neřekneme. Když jsme měsíc předtím požádali o krátké slovo profesora Kouteckého, neváhal ani chvilku a prohlásil, že vlastně ke dvěma lidem najednou ještě nehovořil, a tak si nás předtím doma pořádně vyzpovídal. Oslava narozenin se konala v galerii Leica, ve Školské ulici. A k „oltářním“, galerijním schodům, na nichž stál připravený oddávající kamarád, skladatel Zdeněk Barták, přivedl Markétu k naprostému úžasu přítomných profesor Josef Koutecký, který po dvacet minut pak lechtal bránice hostů svým laskavým humorem vůči nám dvěma.

Ze svatební řeči:

Je to poetické a současně dokonalým utajením to dokazuje, že novomanželé jsou bravurními šprýmaři se smyslem pro humor. Ovšem podstata jejich dnešního šprýmu je záležitostí nadmíru zásadní a vážnou. Je mi to sympatické, protože ve všem, a tím spíše ve vztahu dvou milujících se bytostí, má být po mém soudu řád. Tam, kde není řád, klíčí zlořád, jehož aktérem je neřád…

Poznal Markétinu romantickou duši a bezprostředně po její zpovědi jsem se ptal sám sebe: Zaslouží si ji vůbec ten samorostlý fotograf?

Jak je to u Kučerů? Samozřejmě i u nich dominuje Markéta, i když to Jarda nerad slyší, svojí systematičností, organizačním talentem a smyslem pro řád. Jarda k řízení domácnosti není připuštěn. Má své fotografování, kaktusy a sport. Domácí práce nevykonává. Jedině když je sám doma, umyje po sobě talíře. Jinak nemá do kuchyně přístup. Kompenzuje to tím, že Markéta má zakázaný přístup do jeho pracovny, ve které je nebetyčný nepořádek…

 

 

V Hyde Parku Civilizace v lednu 2017,
Česká televize

Václav Rejholec

Vzpomínek na profesora Kouteckého je mnoho, ale z těch, které se mě osobně dotýkají, bych zmínil dvě. Při jeho osmdesátinách jsem byl požádán o sestavení sborníku sestávajícího z popisu jeho životní cesty a z příspěvků jeho přátel. Strávili jsme spolu mnoho hodin, během nichž jsme probírali etapy jeho života profesionálního i soukromého a během nichž můj obdiv k Peťovi (jak mi dovolil, ba přímo uložil ho oslovovat) stále rostl. Jeho život byl konzistentní a vyvážený – medicínu kompenzoval kulturou, zejména hudbou a malířstvím, a ve všech těchto oblastech měl hluboké znalosti. Autoři příspěvků do sborníku jsou také rovnoměrně rozděleni mezi lékaře, vědecké kolegy z dalších oborů, hudebníky, malíře a ze všech příspěvků je vidět, jak ho měli jeho přátelé rádi.

Druhá vzpomínka se týká našich setkávání v malé komorní společnosti, kterou jsme s lehkou nadsázkou nazvali Societas Honorabilis Vespertina Pragensis (latinský název dodal Peťa). Členy této společnosti byli prof. Koutecký, čestný předseda AV ČR prof. R. Zahradník, mikrobiolog prof. J. Spížek, zakladatel Zentivy Ing. Jiří Michal a já, který jsem měl za úkol naše setkání organizovat. Scházeli jsme se několikrát do roka a diskutovali na různá témata filosofická, historická, vědecká, ba i politická. Zpočátku jsem byl překvapen, jak velký smysl pro humor Peťa měl a jak dokázal lapidárně a výstižně komentovat naši politickou scénu. Vše bylo doprovázeno mírnými kulinárními požitky a na tato setkávání nikdy nezapomenu.

 

 

Dokumentární portrét z května 2017,
Česká televize

MgA. Pavel Hůla, primárius Kocianova kvarteta

Krátce po sametové revoluci vystoupilo Kocianovo kvarteto v rámci mezinárodního lékařského kongresu v Karolinu. Po koncertě jsme hovořili s několika posluchači. Byl mezi nimi také pan profesor Josef Koutecký. Řeč byla především o komorní hudbě. Ukázalo se, že pan profesor se v komorní hudbě skvěle orientuje. Zajímal se o náš repertoár a naše hudební aktivity. Toho večera přeskočila pověstná jiskra, ze které se pak „rozhořelo“ šedesát karolinských a rudolfinských koncertů. Na koncertech si posluchači vyslechli nejen množství nejkrásnějších kvartetů či jiných komorních skladeb za spoluúčasti našich předních sólistů, ale také šedesát úvodních proslovů pana profesora. Pan profesor v nich posluchačům zasvěceně přibližoval skladby a autory toho večera a pronášel své oduševnělé úvahy o umění, o lékařství, o životě a recitoval verše svých oblíbených básníků. Pro pana profesora totiž umění – zejména komorní hudba, malířství a poezie – nebylo jen zálibou, ale bytostnou potřebou jeho osobnosti. Asi proto se rozhodl, že o krásné zážitky se bude dělit s lidmi stejné duchovní spřízněnosti, se svými přáteli, kolegy a studenty. Asi proto měly karolinské večery tak nezapomenutelnou atmosféru.

Jsem šťasten, že vyšla kniha Karolinské koncerty s Kocianovým kvartetem, ze které si můžeme kdykoliv přečíst třeba jen několik stránek a tím si pana profesora Kouteckého připomenout.

 

 

Show Jana Krause z ledna 2013

Anna-Marie Stejskalová, studentka 4. ročníku Všeobecného lékařství

Během studia na gymnáziu jsem psala ročníkovou práci na téma nádorová onemocnění a oslovila jsem tehdy pana profesora Kouteckého jakožto zakladatele dětské onkologie v naší zemi. Setkali jsme se v Motole, pan profesor, v bílém plášti a jako vždy s motýlkem, mě pozval na čaj do své pracovny. Nadpis mé práce „Rakovina“ ho nepotěšil, vysvětlil mi, že je toto slovo nesmyslné a jen zastrašuje pacienty. Hippokrates odvodil řecké slovo karkinoma od názvu kraba, nikoliv raka – byla by to tedy krabovina a měl by se užívat spíše termín nádorová onemocnění. Během našeho setkání mi vyprávěl spoustu zajímavostí nejen o svém oboru, bylo to úžasné a nezapomenutelné odpoledne.

O rok později přijal pan profesor mé pozvání na naše gymnázium. Přednášel studentům napříč všemi ročníky a všichni ho pozorně poslouchali. Vyprávěl nám o medicíně, o umění, o své milované ženě, o své lásce ke zvířatům, k hudbě, o Praze a o svých bohatých životních zkušenostech.

Pár dní po přijímacích zkouškách na naši fakultu jsem potkala pana profesora a s radostí mu sdělila, že jsem byla přijata na vysněnou fakultu. Poblahopřál mi a pozval mě na posezení u čaje. Vyprávěl mi, jaký byl on sám student, a předal mi spoustu užitečných rad do studia. Stal se mým velkým vzorem, mentorem a inspirací. Při každém setkání jsem mu říkala, jak se těším, až nám bude jednou přednášet onkologii. Dnes vím, že se toho náš ročník bohužel již nedočká. Jeho jméno však bude s naší fakultou a s Univerzitou Karlovou navždy spojeno. A my, kteří jsme měli tu čest setkat se s panem profesorem osobně, budeme mít tyto vzpomínky navždy v srdci.

 

 

 
Kniha, vydaná k osmdedesátým narozeninám prof. Kouteckého v roce 2010 (pdf, 10 MB):

Josef Koutecký osmdesátníkem, ed. Václav Rejholec, grafická úprava Vladimír Nevosad, fotografie Jaroslav Kučera, Argentum: Kutná Hora 2010.

 

více

 

Fotografie v záhlaví: Dan Materna.
Ostatní fotografie na této stránce: Archivy autorů příspěvků.

Vydáno: 28. 8. 2019 / Poslední aktualizace: 28. 8. 2019 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.