Pavel Tatíček, student 3. ročníku všeobecného lékařství, který se vrátil z klinické stáže v Ománu do Prahy, navazuje na své články.
Přečtěte si první, druhý, třetí a čtvrtý díl Tatíčkovy reportáže z Ománu.
Tento článek bude vypadat, jako by byl na objednávku. Ale není.
Všechno začalo ve chvíli, kdy jsem napsal o tom, jak jsem v Ománu po několika dnech bolestí hlavy ztratil na čtvrt hodiny kus zorného pole. Článek vyšel na webovkách 2. lékařské fakulty a já hned den na to zíral na svůj mail, kdo se mi to rozhodl napsat – sám děkan Komárek s otázkou, jestli už jsem v pořádku. A že jestli ne, tak až se vrátím, určitě mi s mým zdravotním stavem pomůže.
Byl jsem upřímně dojat tím, že pan děkan nejenže čte mé výtvory, ale ještě k tomu je ochotný mi pomoci mě dovyšetřit. Zrak už jsem měl sice v pořádku a hlava taky pomalu přestávala bolet, ale přece jenom jsem tuhle neodmítnutelnou nabídku nemohl odmítnout, a tak jsem na ni kývl.
Schůzku jsme si dohodli na tohle pondělí a já si před tím ještě zaskočil na Hostivař, pro změnu kvůli achillovce, která mi pět měsíců zpátky praskla při sportování na děkanském dni. Dostal jsem potřebné papíry pro pojišťovnu, když se ukázalo, že kvůli problémům s dopravou schůzku s děkanem dost možná nestíhám. Napsal jsem mu o tom velkou omluvu s dodatkem, že udělám všechno pro to, aby bylo moje zpoždění co nejmenší. Tedy, že poběžím.
Běžel jsem z ústavu na autobus, běžel jsem z autobusu na jiný autobus a běžel jsem z jiného autobusu na metro. Jenže na schodech na Skalce jsem nějak podivně došlápl a místo běhu na metro jsem se na metro rozletěl. Povím vám, že to není zrovna příjemný pocit padat ze schodů. Instinktivně dáte ruce před sebe, aby se vám při dopadu na zem nic nestalo, jenže ona ta zem ne a ne přijít. Dopadl jsem tedy o poznání později, než by se mi povedlo na rovině, na schodech se převalil, přeletěl první odpočívadlo a přes bok se svezl až na to druhé. Celkem jsem se proletěl asi tak sedm metrů.
Rozechvěle jsem vstal a shledal, že mě nic nijak zvlášť nebolí. Mohlo to sice znamenat, že jsem ve skutečnosti tak zraněný, že bolest už ani necítím, ale stejně jsem si tak nepřišel. Dvě kolemjdoucí se mi ale stejně rozhodly vnutit sanitku, a tak mi bylo jasné, že schůzku už opravdu nedávám. Vzal jsem proto mobil, abych napsal druhou, bohužel už definitivní omluvu, před tím jsem si ale přečetl vzkaz od pana děkana, který mi ve spěchu unikl: „Tak snad zas tak moc neběhejte, ať si nic nezlomíte ... VK“ Ehm...
Sanitka mě odvezla do vinohradské nemocnice, kde jsem pět měsíců zpátky seděl s prasklou achillovkou. Různé části těla mě sice postupně začínaly pobolívat, ale pořád jsem se cítil, jakože jsem vlastně docela v pohodě. A co na tom bylo nejlepší? Že rentgen levých žeber, kolen a zápěstí mou domněnku potvrdil – já si opravdu vůbec nic nezlomil! Letěl jsem ze schodů sedm metrů, zvládl při tom udělat i menší přemet, a stejně jsem vyvázl bez zranění?! Tak tomu se říká štěstí v neštěstí!
Od pana děkana mi navíc přišel mail, ať mu zavolám, takže jsem tím získal i číslo na jeho mobil a kdo to může říct! Krom toho jsme si náhradní schůzku domluvili už na příští pondělí (jenom jsem mu musel slíbit, že na ni nepoběžím), takže to byl happy end jak z nějaké pohádky.
A proč že vlastně píšu článek o tom, jaké jsem trdlo a furt se mi něco děje? Asi to tak nevypadá, ale ve skutečnosti jsem psal spíš o panu děkanu Komárkovi než o své nešikovnosti. Naše fakulta je pověstná rodinnou atmosférou a já si snad nikdy ani nepomyslel, že by taková nebyla. Přesto mě ochota pana děkana překvapila, a hlavně dojala tak, jako už dlouho nic. Copak nemá hlava fakulty hromadu práce s děkanováním a lékařováním a profesorováním? Vážně si udělá čas i na jednoho bezvýznamného a ještě k tomu neskutečně nešikovného studenta?
Uzavřu to takhle: Druhou lékařskou fakultu jsem měl vždycky strašlivě moc rád. Teď ji uctívám.
